Hermann a Dorothea

V.
Polyhymnia

Světoobčané

Avšak dosud ti tři tam pospolu seděli ještě,
lékárník městský a kněz a zároveň hostinský s nimi,
hovorem jedním a týmž se pořáde bavili vespol,
důkladně se všech stran svůj předmět přetřásajíce.

     Posléz však výborný kněz jim pravil, šlechetné mysli:

     „Nemíním sice vám odpor klást, neb vím to, že člověk
má se vždy k lepšímu snažit, a jak to i viděti můžem,
po vyšším snaží se vždy neb alespoň novoty hledá.
Příliš daleko jíti však neradno! Neboť nám dává
k oněm příroda citům též chuť i setrvat v starém,
jakož i těšit se tím, v čem každý dlouho je zvyklý.
Každý dobrý je stav, kdy dle přírody jesti a moudrý.
Člověk přání má mnohá a přec jen potřebu skrovnou,
neboť krátky jsou dni a omezen smrtelných osud.
Nikdy já nehaním muže, jenž neznaje klidu, vždy činný,
pořád křižuje moře i zemské veškery dráhy
smělý a čil, jsa radosti pln, když nabývá zisku,
kterýžto kupí se hojně kol něho i rodiny jeho;
avšak i toho já neméně ctím, kdož pokojný život
tráví a zděděný lán si obchází kročejem klidným,
jakož i svou si vzdělává zem, jak hodiny velí.
Ovšem že každý rok se mu orná nemění půda,
rovněž nevzpíná strom, jejž vsadil nedávno teprv,
honem k obloze větve, jsa hojným ozdoben květem.
Ne tak! Trpěliv musí být muž; jest třeba mu čisté,
stejné a klidné být mysli a přímý rozum vždy míti.
Neboť v živící zem jen pramálo svěřuje semen,
rovněž chovat i zná jen nemnoho k plemeni zvířat;
neboť po všechen čas jen užitek plní mu mysl.
Šťasten, čí duch má takový směr již přírodou samou!
Takový živí nás všecky. Buď měšťanu malého města
sláva, neb sdružit on zná i městskou i venkovskou práci!
Neboť tísně je prost, jež úzkostně rolníka souží,
jeho též nemate strast, jež přepjaté měšťáky svírá,
kteříž, mohouce málo, přec po bohatším a vyšším
pachtit se mívají zvyk, zvlášť ženy a nejinak dívky.
Můžete tedy jen žehnat té klidné synově snaze,
jakož i té, jež, smýšlejíc stejně, mu manželkou bude.“

     Řekl. A v okamžik ten tam vstoupila se synem matka,
vedouc jej za ruku s sebou a stavíc jej před chotě svého.

     „Otče,“ tak začala řeč, „jak často jsme v hovoru družném
v mysl ten radostný den si loudili, až by si někdy
Hermann nevěstu zvolil a konečně radost nám zjednal!
Myslili tak jsme i onak; hned tu a hned zase onu
v starostné rodičů řeči jsme dívku mu dávali leckdy.
Nyní přišel ten den, teď nevěstu samo mu nebe
slalo i ukázalo — již jeho se rozhodlo srdce.
Neříkali jsme vždy, ať sám si jen po vůli zvolí?
Zdali’s si nepřával dřív, aby ke svému děvčeti láskou
živě a vesele vzplál? Nuž, přišla již hodina ona!
Hle, již pocítil v srdci a volil i rozhodʼ se mužně.
Jestiť ona to dívka, ta cizí, s kterou se potkal.
Dej mu ji, aneb co živ, jak přísahal, svoboden strvá.“

     Na to dí syn: „Ó, dejte mi tu, můj otče! Mé srdce
zvolilo čistě a jistě; ta bude Vám nejlepší dcerou.“

     Avšak otec byl tich. Tu povstal na rychlo farář,
chopil se slova a děl: „Jen okamžik rozhodne pouhý
nad c…