Hermann a Dorothea

VI.
Klio

Věk

Když pak duchovní pán se vyptával cizího soudce,
obec co musila snést, jak dlouho jsou vyhnáni z domu,
řekl mu na to ten muž: „Ne krátky jsou svízele naše,
neboť my musili pít číš hořkosti po vše ta léta,
strašněji, poněvadž přišla nám v zmar i nejkrašší naděj.
Neboť kdo popřít to můž’, že mu srdce se zdvihalo výše,
jakož i volnější hruď že mu bouřila čistšími tepy,
jakmile první zář toho nového vzcházela slunce,
když se i o právě lidském, všem společném, mluviti začlo,
o slavné rovnosti všech i svobodě povznášející.
Tehdáž měl naději každý, že žít bude samému sobě;
pouto, jež přemnohou zem bylo svíralo, praskat se zdálo,
kteréž sobectví spár i lenosti mohutně držel.
Zdaž v těch bouřlivých dnech všech národů nezřely oči
k hlavnímu na světě městu, jímž ono již od dávna bylo,
teď však více než kdy mu příslušel slavný ten název.
Jména-li mužův těch, již prví poselství ono
hlásali, nebyla oněm, již do hvězd jsou vřaděni, rovna?
Nerostl duch i srdce i řeč teď v člověku každém?
My pak, jich sousedé blízcí, jsme první se vznítili živě.
Počal pak válečný žár, a zbrojných plukové Franků
táhli již k nám, však toliko nést se přátelství zdáli.
To pak skutečně nesli, neb duše jim nadšením plály:
jaré svobody stromy se s chutí sázeti jali,
slibujíc každému své a vlastní každému vládu.

     Nadšeně jásala mláď, a rovněž i jásalo stáří,
bujarý tanců vír kol nového praporu počal.

     A tak získali v kvap ti vítězní Frankové sobě
mužův nejprve mysl svým ohnivým chováním jarým,
potom srdce i žen svým vděkem nezdolatelným.

     Lehkým zdál se i tlak té velice toužebné války,
neboť naděje dobrá nám halila budoucnost naši,
vábíc zraky nás všech k těm drahám raženým nově.

     Ó, jak vesel je čas, když jinoch s nevěstou v tanci
víří, čekaje dne, kdy se splní jich spojení toužné!
Více však vznesen byl čas, kdy, co nejvyššího si může
mysliti člověk, se zdálo již blízkým a dosažitelným.
Tehdá všech pout se zbavila řeč; i mluvil tu stařec,
mladík i muž, v nichž kypěl i cit i vznešená mysl.

     Brzy však nebe nám zahalil mrak, neb o přednost vlády
zkažené přelo se plémě, jsouc nehodno přivodit dobro.
Jali se vražditi v spol, vše vůkol si podrobujíce
sousedy nové a bratry, a zištnou slali k nám chátru.
Hodovat u nás se jal i velký a ve velkém loupit,
hodovat u nás se jal a loupit až k nejmenším malý;
každýť zdál se mít strach, že něco i na zítřek zbude.
Převelká byla tu strast, a útlak zmáhal se denně;
volání neslyšel nikdo, neb nadvládu nad námi měli.

     Tehdáž hoře a vztek se i mírné zmocnily mysli,
přemýšlel s přísahou každý, že pomstí ty urážky všecky,
jakož i trpkou ztrátu těch nadějí zklamaných dvakrát.
Když pak válečné štěstí se schýlilo na stranu Němců,
prchli tu Frankové v ráz a chvatně se k domovu brali.
Tenkrát teprve, ach, jsme poznali trampoty války!
Velkýť je vítěz a dobrý, neb takovým alespoň zdá se,
šetří poraženého, tak jakoby náležel jemu,
pokud mu prospívá denně a statky sv…