Egmont

VĚZENÍ

Egmont leží a spí na odpočívadle. Zarachotí klíče a dveře se otevrou. Vstupují sluhové s pochodněmi, za nimi Albův syn Ferdinand a Silva v průvodu ozbrojenců. Egmont vyskočí.

EGMONT: Kdo jste, vy, kdož tak nevlídně mi spánek plašíte s očí? Co mi ohlašují vaše vzdorné a hrozebné pohledy? Nač ten celý děsivý průvod? Jaký strašlivý sen přicházíte nalhat mé zpolaprocitlé duši?

SILVA: Jsme vysláni vévodou, abychom ti ohlásili rozsudek.

EGMONT: Přivádíš s sebou i kata, aby jej provedl?

SILVA: Vyslechni svůj ortel; tak zvíš, co tě očekává.

EGMONT: Tak se to na vás a vaše hanebné počínaní sluší. Co se v noci vylíhlo, za noci budiž provedeno. Nechať se tedy skryje ten drzý, nespravedlivý skutek! – Předstup jen směle, ty, jenž pod pláštěm neseš meč – zde je má hlava, ta nejsvobodnější, jakou kdy tyranové uťali od trupu.

SILVA: Jsi na omylu! Na čem se spravedliví soudcové usnesou, nebudou skrývati před tváří dne.

EGMONT: Pak je to drzost nad všechno pomyšlení!

SILVA (vezme od jednoho ze svých průvodců listinu s rozsudkem, rozbalí ji a čte): „Ve jménu královu a ze zvláštní plné moci, kterou na nás přeneslo Jeho Veličenstvo a která nám dává právo, abychom soudili všechny jeho poddané, buďtež si kteréhokoli stavu, jakož i rytíře zlatého rouna, uznáváme –“

EGMONT: Jak? Může tuto moc král na někoho přenést?

SILVA: „– uznáváme, po předchozím přesném a zákonném vyšetření, tebe, Jindřichu hrabě Egmonte, kníže Gaverský, vinným velezrady a vynášíme ortel: budeš zítra časně zrána z žaláře vyveden na rynk, kdež budeš před veškerým lidem na výstrahu všech zrádců mečem uveden ze života k smrti. Dáno v Bruselu dne –“ (Datum i letopočet přečte nezřetelně, takže posluchači nerozumějí.) „Ferdinand, vévoda z Alby, předseda soudu dvanácti.“ – Nyní znáš svůj osud; zbývá ti jen málo času, aby ses do něho vpravil, abys učinil pořízení o svém domě a rozloučil se se svými nejbližšími. (Silva s průvodem odejde. Ferdinand zůstane; scéna je matně ozařována dvěma pochodněmi.)

EGMONT (stál chvíli tiše, do sebe zabořen, a nechal Silvu odejiti, aniž se ohlédl. Domnívá se, že je sám, a vzhlédnuv, spatří Albova syna): Ty tu stojíš a neodcházíš? Chceš můj úžas a údes ještě zvětšiti svou přítomností? Chceš snad svému otci přinésti vítanou zprávu, že si nemužně zoufám? Jdi! Řekni mu, řekni, ze ani mne ani světa neobelže. On lační po slávě, ale budou mu to nejprve šeptat za zády, pak se to bude ozývat hlasitěji a hlasitěji, a až jednou sestoupí s tohoto vrcholu své moci, budou naň volatí tisíce a tisíce: Nepřivedlo ho sem blaho státu ani důstojenství královo, ani starost o uklidnění provincií. To ve vlastním zájmu on radil k válce, aby se válečník ve válce uplatnil; podnítil tento obrovský zmatek, aby dokázal, že jeho zákroku je třeba. A já padám, oběť jeho nízké zášti, jeho malicherné závisti. Ano, vím to, smím to říci, umírající, na smrt zraněný může to říci: mně záviděl ten domýšlivec a dlouho kul pikle, jak by mne odstranil. – Již tehdy, když jsme v mladším věku h…