Cagliostro

Výstup 8.

RYTÍŘ vystupuje z vedlejšího pokojíka.

RYTÍŘ: Co jsem to slyšel, do jaké propasti zrad a ničemností jsem to nahlédl! Nikdy jsem si nevážil těchhle lidí, s nimiž mi bylo žít! Často mi byli podezřelí; ale kdyby je kdo byl u mne obvinil z takovýchhle hnusných skutků, Proti každému bych je byl hájil. Nyní tě chápu, krásná svůdkyně, pročs mne chtěla vidět až zítra ráno! Jistě jí bylo známo, že chce markýz dnes v noci odcestovat; ale na to nemyslila, že ji přinutí jet s ním. Jistě si myslila, že jeho náklonnost k ní je u konce, tak jako její k němu. Ta ohavná! Takhle předstírat nevinnost! – Jako nebeský duch, tak stála před námi a nejčistší bytosti jako by byly mluvily jejími ústy: a zatím se ona, přesytivši se jednoho milence, ohlíží po jiném a přes tu kouzelnou kouli pošilhává po klamaných mužích, kteří ji zbožňují jak anděla s nebes. Jak si mám to všechno, co jsem vyslechl, vyložit? Co mám dělat? Hrabě a markýza spřádají podvod zcela neslýchaný. Aby provedli svůj nestvůrný plán, troufají si brát nadarmo jméno výtečné kněžny, ba dokonce strhují její zjev do ohavně fraškovité nápodoby. Dřív nebo později se to odhalí, a ať se to skončí jakkoli, knížeti i kněžně bude to nadmíru nepříjemné. Nestrpí to odkladu. – Mám jít k podváděnému kanovníkovi a otevřít mu oči? Ještě by to šlo, zachránit ho! Náhrdelník je v kusech; ale ještě je markýz tu, lze je zatknout, odejmout jim klenot, zahanbit podvodníky a potichu je zapudit. Dobrá, jdu. – Ale počkat! – To učiním pro toho studeného, ziš…