Náruživý tenista

DUCH MODRÉHO POKOJE
(Příběh mého strýčka)

"Víte, nechci vás nějak lekat," začal strýček podivně působivým, neřkuli mrazivým hlasem, "a budete-li radši, abych se o tom nezmiňoval, nezmíním se; ale je pravda, že v domě, v němž se zrovna nacházíte, straší."

"To neříkejte!" vyhrkl pan Coombes.

"Jaký má význam, když chcete, abych to neříkal, když jsem to právě řekl?" opáčil mu strýček poněkud nedůtklivě. "Mluvíte tak pošetile. Opakuji vám, že v tomto domě straší. Pravidelně na Štědrý večer v Modrém pokoji (místnosti vedle dětského pokoje říkají ve strýčkově domácnosti ‚modrý pokoj', protože větší část toaletního zařízení v něm má takový odstín) straší duch jednoho hříšníka -- muže, který kdysi zabil kusem uhlí koledníka.

"Jak to provedl?" zeptal se dychtivě pan Coombes. "Bylo to těžké?"

"Jak to provedl, nevím," odpověděl strýček; "nepopsal mi ten postup. Koledník se postavil mezi sloupky přední branky a zpíval baladu. Předpokládá se, že když otevřel ústa, aby vyloudil nízký tón, vyhodil ten hříšník z jednoho okna kus uhlí a ten vletěl koledníkovi do krku a udusil ho."

"Na to potřebujete mít dobrou ránu, ale určitě to za pokus stojí," zabručel zamyšleně pan Coombes.

"Ale pozor, to nebyl jeho jediný zločin," dodal strýček. "Ještě předtím zabil sólového kornetistu."

"Ne! To je skutečně pravda?" zvolal pan Coombes.

"Samozřejmě že je to pravda," odpověděl strýček podrážděně; "rozhodně natolik pravda, jak můžete očekávat při podobné epizodě.

Dnes večer jste takový pedant. Indicie byly zarážející. Ten ubohý kornetista nežil v místě ani měsíc. Starý pan Bishop, který tehdy vedl ‚Jolly Sand Boys' a od něhož mám tento příběh, říkal, že nikdy nepoznal pilnějšího a aktivnějšího sólového kornetistu. Ten kornetista znal jen dvě melodie, avšak jak tvrdil pan Bishop, ten člověk nebude hrát s větším nasazením, či více hodin denně, i kdybych jich znal čtyřicet. Ty dvě melodie, které hrál, byly "Annie Laurie" a "Domove, drahý domove"; a co se týkalo provedení prvního popěvku, pan Bishop říkal, že i malé děcko mohlo poznat, k čemu byl určen.

Tento muzikant -- tento ubohý, opuštěný umělec měl ve zvyku přicházet pravidelně do naší ulice a hrát přímo naproti nám každý večer dvě hodiny. Jednou večer ho viděli, jak zcela zjevně na základě nějakého pozvání vstupuje do tohoto domu, ale NIKDY HO NEVIDĚLI VYCHÁ…