Lenochovy myšlenky

O radostech a prospěchu otroctví

Oknem své pracovny se dívám do Hyde Parku a často, abych citoval dobře známý slib každého nového časopisu, je pro mě zábavou a poučením sledovat ze své věže, jak pode mnou ubíhá lidský život. Když se otevře brána, dovnitř se vplíží pouliční dáma. Její bídná práce je prozatím skončená. Chvějíc se v chladném svítání, jde si na chvíli odpočinout. Ubohá otrokyně! Vlákali ji na nejspodnější palubu galéry a přivázali ji tam řetězy. Říkají, že civilizace potřebuje takové napálené hlupáky. Sloužíte jako psi v asijských městech. Avšak zdá se mi, že bychom na vás snad alespoň nemuseli plivat. Zpátky do boudy! Pokud k vám budou Bohové milostivi, možná vám sešlou sny o teplém domácím krbu, u nějž ležíte se stříbrným obojkem kolem krku.

Pak přichází dělník – pracuje jako tesař nebo čerpá vodu – šourá se vyčerpaně ke své dřině. Ještě má spánek v bezvýrazných očích a svou žebráckou stravu si nese zavázanou v utěrce. Poprvé zazní úder hodin na Big Benu. Pospěš si, kamaráde otroku, aby dozorcovo prásknutí bičem „Ven, žádné povaleče tu trpět nebudeme“ neskončilo na tvých zádech.

O něco později jde kolem řemeslník s velkou kabelou přes rameno, plnou nástrojů. I on poslouchá se strachem údery zvonu. I pro něj je připraven bič.

Po něm učni, kteří se dvoří i při chůzi učnicím, aby neztráceli čas. A po nich nastupují otroci psacích stolů a obchodních domů, zaměstnavatelé i zaměstnanci, úředníci i obchodníci, poslíčci i kupci. Na místa, otroci všech hodností. Naložte si ta břemena na záda.

Teď se smíchem a křikem běží děti, synové a dcery těch otroků. Buďte pilné, milé děti, a učte se, protože až přijde čas, budete muset být připraveny převzít vrzající vesla, vklouznout na naše místa u burácejících tkalcovských stavů. Neboť my nebudeme otroky na věky, milé děti. Je to dobrý zákon tohoto světa. Tolik let na galejích, tolik let strávených na poli, a pak teprve máme nárok na svobodu. Pak, milé děti, se vrátíme tam, odkud jsme přišli. A vás tady musíme nechat, abyste převzaly naše břemeno, naši práci. Tak hurá do škol, milé děti, a hleďte být hodnými malými otroky.

Potom okázale přicházejí uhlazení a vzdělaní otroci: novináři, lékaři, soudci i básníci, advokát, umělec, hudebník, kněz. I oni cupitají přes park, s obavami se občas podívají na hodinky, aby nepřišli pozdě na jednání, myslí na peněžní kurzy a daně, na nichž by se dalo vydělat, na dámské klobouky, které je třeba zaplatit, na účty, jež je nutné vyrovnat. Tito otroci jsou snad ze všech otroků trestáni nejvíc. Důtky, které jsou pro ně připraveny, mají snad padesát řemínků namísto dvou nebo tří. Jen pracuj, ty otroku z vyšší střední třídy, nebo nakonec klesneš mezi ty, jež kouří levné doutníky, a co hůř, budeš pít červené víno za šilink, anebo ještě hůř, přijdeš o kočár a budeš jezdit v drožce za penci, tvá žena bude nosit šaty podle loňské módy, na kolenou kalhot se ti udělají boule a z Kensingtonu budeš vykázán do Kilburnu, až ti dojdou cihly. Mnoho řemínků m…