Lenochovy myšlenky

O výjimečné hodnotě věcí,
které jsme chtěli udělat

Pamatuji si… ale to se musím vrátit do hodně dávné minulosti. Ale od tebe, milý čtenáři, který právě vstupuješ do nejlepších let svého života, jež bezohledné mládí nazývá středním věkem, neočekávám, že mě budeš následovat. Tenkrát se s velkým zájmem setkával jistý magazín nazývaný Kutil. Ten časopis měl vznešený cíl. Snažil se dávat čtenáři nádherné lekce nezávislosti, vštěpovat mu skvělou doktrínu soběstačnosti. V jedné kapitole se vysvětlovalo, kterak vyrobit květináče z australských masových konzerv, v jiné jak přeměnit máselnice v notové stojany, ve třetí zase jak využít staré krabice na klobouky k výrobě benátských masek. To byl princip celého toho podniku, vyrábělo se něco z něčeho, co k tomu účelu nebylo určeno a co se k tomu nejméně hodilo.

Dvě stránky, na které si zvlášť výrazně vzpomínám, vybízely čtenáře k výrobě stojanu na deštníky ze starých plynových trubek. Něco méně vhodného k ukládání klobouků a deštníků bych sotva vymyslel. Kdyby něco takového existovalo, jsem si jistý, že by na to autor přišel a vřele by to doporučil.

Rámy na obrazy, které člověk vytvořil z korkových zátek ze zázvorového piva. Stačilo nashromáždit zátky, najít nějaký obraz a to bylo vše. Kolik zázvorového piva by bylo třeba vypít v přípravné fázi výroby každého rámu a jaký by toto počínání mělo vliv na fyzické, duševní a morální zdraví rámovače, to už Kutila nezajímalo. Počítám, že pro obraz střední velikosti by šestnáct tuctů lahví mohlo stačit. Jestli se po šestnácti tuctech lahví člověk ještě zajímal o rámování obrazu nebo zda by mohl být na ten obraz ještě pyšný, není jisté. Ale o to pochopitelně nešlo.

Jednomu pánovi z okruhu mých známých – synovi zahradníka mé sestry, jak by jej označil přítel Ollendorff – se skutečně podařilo zdolat dostatečné množství zázvorového piva a zarámoval svého dědečka. Výsledek však nebyl příliš povzbuzující. Zahradníkova žena nebyla vůbec spokojena.

„Co má znamenat ten korek kolem mého otce?“ byla její první otázka.

„Nevidíš, že je to rám?“ zněla poněkud rozhořčená reakce.

„Aha, ale proč z korkových zátek?“

„No, v tom časopise to psali.“

To na tu dámu žádný dojem neučinilo.

„Už mi to skoro nepřipadá jako dědeček,“ povzdychla si.

Její nejstarší syn začal být podrážděný. Nikdo z nás není vděčný za kritiku.

„A jako co ti to tedy připadá?“

„Já nevím. Připadá mi to čistě jako korkové zátky.“ Názor té staré dámy byl správný. Jisté umělecké školy se k této metodě rámování propůjčily. Já sám jsem viděl parte, které bylo tímto způsobem vylepšeno, jenže, obecně vzato, výsledkem byla převaha rámu nad tím, co bylo zarámováno. Poctivější a vkusnější rámovači to ostatně přiznávali sami.

„Ano, je to ošklivé, když se na to člověk dívá,“ řekl mi jeden z nich, když jsme obrázek pozorovali zprostředka místnosti. „Jenže člověk má alespoň pocit, že to udělal sám.“

Jak jsem si všiml, tato úvaha nás smiřuje i s jinými věcmi, než jsou jen rámy z korkových zátek.

Další můj mla…