Lenochovy myšlenky

O nevýhodách toho,
že člověk nedostane to, co chce

Před dávnými a dávnými lety, kdy jsme ty i já, milý čtenáři, byli mladí, kdy víly přebývaly v srdcích růží, kdy se měsíční paprsky každý večer ohýbaly pod tíhou andělských nohou, žil jeden dobrý moudrý muž. Nebo bych měl spíš říct, už skoro nežil, neboť v době, o které hovořím, byl ten ubohý stařec na smrtelné posteli. Čekaje s hrůzou, až bude povolán, přemítal o životě, který se táhl za ním. Jak bohatý se mu zdál v té chvíli pošetilostmi a chybami, jež vháněly slzy do očí nejen jemu samotnému, ale i jiným. O co jasnější mohla být jeho cesta, kdyby býval byl moudřejší, kdyby byl věděl!

„Ach bože!“ řekl ten dobrý stařec, „kdybych tak mohl prožít svůj život znovu s těmi zkušenostmi, jaké mám dnes.“

Když to vyslovil, pocítil, že se k němu blíží Přítomnost. A protože si myslel, že je to ta, kterou očekává, maličko se v posteli nadzvedl a slabě vykřikl: „Jsem připraven.“

Nějaká ruka ho však jemně přinutila, aby si zase lehl, a ozval se hlas: „Ještě ne. Já přináším život, ne smrt. Tvoje přání bude vyslyšeno. Budeš žít znovu a poznání, jehož jsi v minulosti nabyl, tě bude provázet. Hleď, abys toho využil. Přijdu znovu.“

Pak toho muže přepadl spánek, a když se probudil, byl zase malým chlapcem v matčině náručí. V jeho mozku však bylo ukryto poznání ze života, který předtím prožil.

A tak znovu žil, dřel i miloval. Pak podruhé ulehl jako vyčerpaný stařec, který už má život za sebou. Vedle postele se mu opět zjevil anděl a jeho hlas pravil:

„Tak co, jsi spokojený?“

„Jsem velmi spokojený,“ řekl ten stařec. „Ať přijde Smrt.“

„A pochopil jsi?“ zeptal se anděl.

„Myslím, že ano,“ zněla jeho odpověď, „zkušenost se podobá paměti cestovatele, jemuž se do paměti ukládají všechny stezky, po nichž kdy kráčel, a který jde stále kupředu do neznámé země. Moje moudrost mi posloužila pouze k tomu, abych sklidil ovoce pošetilosti. Mé vědomosti mi častokrát zabránily v tom, co mohlo být pro moje dobro. Vyhnul jsem se svým starým omylům, jen abych se dopustil jiných, o jejichž existenci jsem neměl tušení. Po nových cestách jsem došel ke starým chybám. Tam, kde jsem unikl smutku, ztratil jsem i radost. Tam, kde jsem sáhl po štěstí, utrhl jsem také bolest. Teď mi dovol odejít se Smrtí, ať pochopím i ji.“

Skoro to vypadalo, jako by anděl v tu chvíli přinášel člověku svými dary jenom další těžkosti. Možná že trochu přeceňuji chladnokrevnost svého úsudku za takových hrozivých okolností, ale přikláním se k domněnce, že kdybych býval v té době žil a přišel ke mně anděl nebo víla a chtěli mi něco věnovat – naplnění tužeb mé duše, sumu mých splněných ambicí, nebo jiné takové cetky – byl bych s dárcem rychle hotov.

Byl bych mu řekl: „Zbal si ty svoje drahocenné triky,“ (bylo by to nezdvořilé, ale v souladu s mými pocity), „a okamžitě vypadni. O tvůj sortiment dneska nemám zájem. Nepotřebuju žádnou nadpřirozenou pomoc, abych se dostal do maléru. Všechno trápení, které budu chtít, si můžu obstarat sám, takže nemá cen…