Tři muži na toulkách

Kapitola XII

Zarmucují nás přízemní sklony Němců - Skvostná vyhlídka, ale žádný hostinec - Co si Evropan myslí o Angličanovi - Že ani neví, jak se dostat z deště pod střechu - Vstupuje zemdlený turista s cihlou - Honička na psa - Nevhodné místo k usídlení - Úrodný kraj - Na kopec vystupuje veselý stařík - George, polekán, že už je tak pozdě, spěchá dolů na druhou stranu - Harris běží za ním, aby mu ukázal cestu - Nerad jsem někde sám, běžím tedy za Harrisem - Výslovnost, určená speciálně pro cizince.

Co urozenou anglosaskou duši velice zlobí, to jsou ty přízemní sklony, které Němce vedou k tomu, aby u cíle každého výletu postavili hostinec. Na vrcholku hory, v pohádkové úžlabině, na opuštěném sedle, u vodopádu nebo klikaté bystřiny - všude vždycky stojí prosperující Wirtshaft. A jak může člověk pět rapsódie o čarokrásné vyhlídce, když je obklopen pivem politými stoly? Jak se může hroužit do snění o dávné minulosti v odéru telecí pečeně se špenátem?

Jednoho dne, zabráni do povznášejících myšlenek, jsme stoupali spletí lesních houštin.

"A na vrcholku," pravil trpce Harris, když jsme se zastavili, abychom nabrali dech a o jednu dírku si utáhli pásky, "bude stát nevkusná hospoda a lidi tam budou baštit bifteky a švestkové koláče a chlemtat bílé víno."

"Myslíš?" prohodil George.

"Určitě," odpověděl Harris. "Vždyť je znáš. Ani jediný háječek ti tu nevěnují pro samotu a rozjímání; ani jedinou výšinu neponechají neznesvěcenou vulgaritou a materialismem, aby potěšila milovníka přírody."

"Počítám," poznamenal jsem já, "že tam budeme krátce před jednou, když se ovšem nebudeme lajdat."

"No, to bude zrovna připravený Mittagstich," zasténal Harris, "a patrně budou mít zase ty modré pstroužky, co je v těchhle končinách chytají. V tom Německu se člověk jakživ nezbaví jídla a pití. To už je k zbláznění!"

Znova jsme rázně vykročili a v té kráse, kterou jsme procházeli, jsme zapomněli na své rozhořčení. Ukázalo se, že můj odhad byl správný.

Ve tři čtvrti na jednu zvolal Harris, který šel v čele:

"Tak jsme tady; už vidím vrcholek."

"A co hospoda?" ptal se George.

"Tu nevidím," odvětil Harris. "Ale určitě tam někde je, na to můžeš vzít jed. Ďas aby ji vzal!"

Za pět minut jsme stáli na nejvyšším bodě. Podívali jsme se na sever, na jih, na východ a na západ; a pak jsme se podívali jeden na druhého.

"Skvostná vyhlídka, co?" řekl Harris.

"Nádherná," přitakal jsem.

"Velkolepá," přidal se George.

"Jednou měli konečně tolik rozumu," pravil Harris, "že tu hospodu postavili tak, aby nebyla zrovna na ráně."

"No! Zřejmě ji někam schovali," dodal George.

"A to už tak člověku nevadí, když mu ji nestrkají přímo pod nos," řekl Harris.

"Když je na svém místě," poznamenal jsem, "tak je taková hospoda docela dobrá věc."

"To bych rád věděl, kam ji šoupli," rozhlížel se George.

"Což abychom se po ní podívali?" řekl z náhlého vnuknutí Harris.

Ten nápad se nám líbil. Já sám jsem byl zvědav. Dohodli jsme se, že každý budeme pátrat jiným směrem a že se zas vr…