Tři muži ve člunu (o psu nemluvě)

Kapitola XIX

Oxford - Montmorencyho představa ráje - Najatý člun, jeho krásy a přednosti - Pýcha Temže - Změna počasí - Jak se řeka mění - Neveselý večer - Touha po nedosažitelném - Vedeme veselý rozhovor - Jiří hraje na bandžo - Truchlivá melodie - Další deštivý den - Útěk - Večeře a přípitek.

V Oxfordu jsme strávili dva příjemné dny. V městě Oxfordu je spousta psů. Montmorency vybojoval první den jedenáct zápasů, druhý den čtrnáct a zřejmě si myslel, že se octl v ráji.

Mezi lidmi, kteří jsou od přírody příliš slabí anebo od přírody příliš Iíní, ať je to tak nebo tak, a chtějí si uspořit dřinu s veslováním proti proudu, panuje zvyk, že si v Oxfordu vypůjčí loďku a veslují po proudu dolů. Zdá se, že není vždy dobré jít s proudem. Avšak lidé energičtí dávají přednost plavbě proti proudu. Člověk nachází víc uspokojení, když si narovná páteř, když bojuje s proudem a přes jeho odpor si probojovává cestu vpřed - alespoň já mám takový pocit, když Harris a Jiří veslují a já sedím u kormidla.

Těm, kteří si zvolí Oxford za počátek plavby, bych radil, aby si vzali vlastní člun - leda by si ovšem mohli vzít člun cizí, aniž by riskovali, že se na to přijde. Čluny, které se pronajímají na Temži nad Marlow, jsou zpravidla velmi dobré. Nepropouštějí příliš mnoho vody, a zacházíte-li s nimi opatrně, málokdy se vám rozpadnou nebo se potopí. Je si v nich kde sednout a jsou opatřeny všemi nutnými pomůckami - nebo skoro všemi - které potřebujete k veslováni a kormidlování.

Ale velkou parádu nenadělají. Člun, který si vypůjčíte nad Marlow, nepatří k těm, v nichž můžete oslnit a udělat dojem. Vypůjčený člun brzy své posádce zarazí podobné nesmysly. To je jeho hlavní ba možno říci jediná přednost.

Muž ve vypůjčeném člunu je skromný a plachý. Rád se drží ve stínu pod stromy a pluje obyčejně časně ráno a pozdě večer, kdy je na řece málo lidí a kdy ho nikdo nevidí.

Když muž ve vypůjčeném člunu spatří známého, vystoupí na břeh a schová se za strom.

Patřil jsem ke společnosti, která si jednou v létě najala člun na několik dní. Nikdo z nás dosud najatý člun neviděl. A když jsme jej uviděli, nevěděli jsme, co to je.

Člun - dvojskif - jsme si objednali písemně, a když jsme se dostali se zavazadly k přístavišti a sdělili svá jména, povídá ten člověk: "Ach tak, vy jste ta společnost, co si napsala o dvojskif. To je v pořádku. Jime, přivez sem Pýchu Temže."

Chlapec odešel a za pět minut jsme ho spatřili, jak se potýká s jakýmsi předpotopním dřevěným špalkem, který vypadal, jako by ho byli přednedávnem někde vykopali, a k tomu ještě neopatrně, takže byl značně poškozen.

Na první pohled jsem měl dojem, že je to nějaký pozůstatek z římských dob - ale pozůstatek čeho, to jsem nepoznal, snad rakve.

Okolí horní Temže je bohaté na římské památky, a můj dohad mi proto připadal zcela pravděpodobný, ale jeden vážný mladý muž, který se trochu vyzná v geologii, odmítl mou teorii o římské památce a prohlásil, že je jasné i člověku průměrné inteligence (do kteréžto kategorie, jak se zdálo, nemohl ke svému politování zařadit s dobrým svědomím mne), že věc, kterou chlapec našel, je kus zkamenělé velryby, a podle různých známek nám dokazoval, že pochází z doby předsedové.

Abychom spor rozhodli, zavolali jsme chlapce. Řekli jsme mu, aby se nebál a pověděl čistou pravdu: je to zkamenělina velryby z doby před Adamem, anebo rakev z raných římských dob?

Chlapec odpověděl, že je to Pýcha Temže.

Nejdřív jsme to považovali za velmi dobrý žert a někdo mu dal dvě pence jako odměnu za to, jak vtipně a pohotově dovedl odpovědět. Ale když to jeho žertování - podle našeho názoru trvalo příliš dlouho, rozzlobili jsme se.

"Tak už dost, mládenče," řekl přísně náš kapitán, "přestaň s tím nesmyslem. Odnes ty maminčiny necky zase domů a přijeď s naším člunem."

Potom přišel sám výrobce člunů a ujistil nás slovem odborníka, že ta věc je opravdu člun - totiž ten člun, to jest dvojskif, který jsme si vybrali pro svou plavbu po proudu.

Začali jsme velice reptat. Vyslovili jsme názor, že mohl člun alespoň nabílit nebo nadehtovat - zkrátka něco s ním udělat, aby byl k rozeznání od kusu vraku, ale on na něm nemohl žádnou vadu najít.

Dokonce se zdálo, že se cítí našimi výtkami dotčen. Vybral nám prý ze všech svých člunů ten nejlepší, měli bychom proto být vděčnější.

Pýcha Temže, pravil, je v provozu, tak jak tu stojí (nebo spíš jak drží pohromadě), už čtyřicet let, pokud on ví, a ještě nikdo si nestěžoval, nechápe, proč my chceme být první.

Přestali jsme se přít.

Svázali jsme takzvaný člun provazem, přinesli kus tapety, zalepili jím chatrnější místa, pomodlili se a vstoupili na palubu.

Za zapůjčení té trosky na šest dní jsme zaplatili třicet pět šilinků, ačkoliv jsme ji celou se vším všudy mohli koupit za čtyři a půl šilinku kdekoliv, kde se na pobřeží prodává vyplavené dříví.

Třetího dne se počasí změnilo - mluvím teď o naší nynější cestě a z Oxfordu jsme se vydali na zpáteční cestu v mlze za vytrvalého mrholení.

Řeka - když se sluneční svit odráží od jejich roztančených vlnek, pozlacuje šedozelené kmeny buků, prosvítá temnými, chladnými lesními stezkami, zahání stíny nad mělčinami, odhazuje démanty od mlýnských kol, posílá polibky leknínům, laškuje s bílou pěnou jezů, stříbří omšelé zdi a mosty, rozveseluje každé sebenepatrnější městečko, zkrášluje kdejakou cestu a louku, proplétá se rákosím, vykukuje, směje se z každé zátoky, vesele se třpytí na vzdálených plachtách, zněžňuje svou září vzduch - taková řeka, to je zlatý tok z pohádky.

Ale řeka - chladná a unavená, když na její hnědou, kalnou vody bez ustání dopadají dešťové kapky, když šumí, jako když žena tiše pláče v zšeřelé komoře, když lesy, temné a tiché, zahalené v mlžný opar, stojí na jejím břehu jako přízraky, jako tiché přízraky s vyčítavýma očima, jako duchové zlých skutků, jako duchové zanedbaných přátel - taková řeka, to je strašidelný proud protékajíc zemi marné lítosti.

Sluneční světlo je živá krev Přírody. Matka Země, když na ní pohasne svit slunce, se na nás dívá …