Otcové a děti

/V/

Nazítří se Bazarov vzbudil nejdřív ze všech a vyšel z domu. Aha, pomyslel si, když se rozhlédl, moc hezké to tu není. Když se Nikolaj Petrovič dělil se svými rolníky, musel určit pro nový dvůr asi čtyři desjatiny úplně rovného a holého pole. Postavil dům, kůlny a hospodářské budovy, založil zahradu, vykopal rybník a dvě studny; mladé stromky se však špatně ujímaly, do rybníku přitékalo málo vody a prameny v studních byly trochu slané. Jenom besídka řádně obrostla akáty a šeříkem; někdy v ní svačili nebo obědvali. Bazarov v několika minutách proběhl všemi zahradními cestičkami, zašel do kravína a do stáje, našel dva kluky z čeledi, hned se s nimi seznámil a vydal se s nimi k močálu, asi verstu od farmy, na žáby. „Nač chceš ty žáby, milostpane?“ zeptal se jeden chlapec. „Inu na tohle“ odpověděl Bazarov, jenž měl zvláštní schopnost získávat důvěru lidí z nižších vrstev, ač jim nikdy nenadržoval a jednal s nimi ledabyle; „já žábu rozřežu a kouknu se, co se v ní děje vevnitř. A poněvadž jsme ty a já taky takové žáby, jenže chodíme po zadních nohou, budu pak vědět, co se děje vevnitř v nás.“

„A nač to potřebuješ vědět?“

„No abych se nezmýlil, když se rozstůněš a budu tě muset léčit.“

„Copak ty jsi dochtor?“

„Ano.“

„Poslouchej, Vasko, milostpán povídá, že my dva jsme taky takový žáby. To je divný!“

„Já se jich bojím, těch žab,“ poznamenal Vaska, asi sedmiletý bosý klouček v šedém krátkém kabátku se stojatým límcem a s hlavou bílou jako len.

„Co by ses jich bál? Copak koušou?“

„Tak lezte do vody, mudrcové,“ vyzval je Bazarov.

Zatím se vzbudil také Nikolaj Petrovič a šel k Arkadijovi; zastal ho už oblečeného. Otec a syn vyšli na terasu, chráněnou markýzou; na stole u zábradlí už vřel samovar mezi velkými kyticemi šeříku. Přišlo totéž děvčátko, které se včera, když přijeli, první ukázalo na zápraží, a tenkým hláskem ohlásilo:

„Fedosje Nikolajevně není docela dobře, nemůže přijít; mám se vás zeptat, jestli ráčíte sám nalít čaj, nebo jestli má poslat Duňašu.“

„Sám naleju, sám,“ chvatně vpadl Nikolaj Petrovič. „Arkadiji, s čím piješ čaj, se smetanou nebo s citrónem?“

„Se smetanou,“ odpověděl Arkadij, na chvíli se zamlčel a pak pokračoval tázavě: „Tatínku?“

Nikolaj Petrovič naň rozpačitě pohlédl.

„Copak?“ zeptal se.

„Odpusť, tatínku, bude-li se ti má otázka zdát nevhodná,“ začal, „ale svou včerejší otevřeností jsi mě vybídl, abych taky já mluvil upřímně ... Nebudeš se zlobit?“

„Mluv.“

„Dodáváš mi odvahu, abych se tě zeptal... Když Fen... když nepřišla nalívat čaj, není to proto, že jsem tady?“

Nikolaj Petrovič se poodvrátil.

„Možná,“ řekl konečně, „má za to... stydí se...“

Arkadij rychle pohlédl na otce.

„Stydí se docela zbytečně. Za prvé znáš mé názory (Arkadij pronesl ta slova s velkým požitkem) a za druhé copak já chci sebemíň omezovat tvůj život, tvé zvyky? Mimoto jsem přesvědčen, že tvá volba byla jistě dobrá; když jsi jí dovolil, aby s tebou žila pod jednou střechou, znamená to, že to zasluhuje. Tak či onak, synovi nepřísluší posuzovat otce, zvlášť mně to nepřísluší a zvlášť takového otce, který nikdy a v ničem neomezoval mou svobodu.“

Arkadijovi se nejdřív třásl hlas: cítil se velkomyslný a zároveň si uvědomoval, že vlastně dělá otci jakési kázání; zvuk vlastní řeči však na člověka mocně působí a Arkadij pronesl poslední slova sebevědomě, ba pateticky.

„Díky, Arkašo,“ sevřeným hlasem řekl Nikolaj Petrovič a prsty se mu zas rozehrály po obočí a po čele. „Tvé dohady jsou skutečně správné. Ovšem, kdyby to děvče nebylo hodno... Nejde tu o lehkovážný rozmar. Není pro mne lehké mluvit s tebou o tom; ale chápeš, že jí bylo zatěžko objevit se tu před tebou, hlavně hned první den, když jsi přijel.“

„Je-li to tak, půjdu k ní sám,“ zvolal Arkadij v novém návalu velkomyslnosti a vyskočil od stolu. „Vysvětlím jí, že se nemá proč přede mnou stydět.“

Nikolaj Petrovič také vstal.

„Arkadiji,“ začal, „buď tak hodný... copak to jde... je tam... Já tě neupozornil...“

Avšak Arkadij ho už neposlouchal a odběhl z terasy. Nikolaj Petrovič se za ním podíval a zmateně se zas posadil. Srdce se mu rozbušilo... Těžko říci, jestli ho v té chvíli napadlo, že jeho vztahy k synovi budou teď nevyhnutelně podivné a že by mu Arkadij možná prokázal větší' úctu, kdyby se této věci vůbec nebyl dotkl, anebo vyčítal-li sám sobě slabost; všechny ty myšlenky v něm byly, ale jen ve formě pocitů, i to však nejasných; červeň mu nezmizela z obličeje a srdce mu bušilo. Ozvaly se spěšné kroky a Arkadij se vrátil na terasu.

„Seznámili jsme se, otče!“ zvolal s výrazem jakési vlídné vítězoslávy hodného člověka. „Fedosja Nikolajevna dnes opravdu trochu churaví a přijde o něco později. Ale jak to, žes mi neřekl, že mám bratra? Byl bych ho zlíbal už včera večer, jako jsem ho zlíbal teď.“

Nikolaj Petrovič chtěl cosi pronést, chtěl vstát a rozpřáhnout náruč... Arkadij mu padl kolem krku.

„Co je to? Zas už se objímáte?“ ozval se za nimi hlas Pavla Petroviče.

Otci i synu bylo stejně milé, že v té chvíli přišel; bývají dojemné situace, které má člověk rád co nejdřív za sebou.

„Čemu se tak divíš?“ vesele namítl Nikolaj Petrovič. „Dočkal jsem se Arkaši po takových letech... Od včerejška jsem se na něho nestačil vynadívat.“

„Já se vůbec nedivím,“ poznamenal Pavel Petrovič, „a nejsem dokonce proti tomu sám ho obejmout.“

Arkadij přistoupil ke strýci a znova pocítil na tvářích dotek jeho vonných knírů. Pavel Petrovič se posadil ke stolu. …