Otcové a děti

/VII/

Pavel Petrovič Kirsanov byl vychováván nejdřív doma, podobně jako jeho mladší bratr Nikolaj, a pak v gardové kadetní škole. Od dětství vynikal neobyčejnou krásou; mimoto byl sebevědomý, trochu posměvačný a nějak žertovně popudlivý — nemohl se nelíbit.

Jakmile byl jmenován důstojníkem, začal se všude ukazovat. Lidé ho nosili na rukou, sám si také dopřával, ba všelijak vyváděl a naparoval se; i to mu však slušelo. Ženy po něm šílely a muži ho nazývali floutkem, ale vskrytu mu záviděli. Žil, jak už bylo řečeno, v jednom bytě s bratrem, jehož měl upřímně rád, ač se mu vůbec nepodobal. Nikolaj Petrovič pokulhával, měl drobné rysy, příjemné, ač trochu smutné, nevelké oči a měkké, řídké vlasy; rád zahálel, zato také rád četl a bál se společnosti. Pavel Petrovič netrávil ani jeden večer doma, byl známý odvahou a obratností (přivedl kdysi mezi elegantní mládeží do módy tělocvik) a přečetl všeho všudy pět šest francouzských knih. V osmadvaceti letech byl již kapitánem, a čekala ho skvělá kariéra. Náhle se vše změnilo.

V té době se v petrohradské společnosti občas objevovala žena, na niž se dosud nezapomnělo, kněžna R. Její muž byl dobře vychovaný a slušný, ale přihlouplý člověk, děti neměla. Jezdívala nenadále do ciziny, nenadále se vracela a vůbec vedla podivný život. Platila za lehkomyslnou koketu, náruživě se oddávala různým radovánkám, do úpadu tančila, smála se a žertovala s mladými muži, jejichž návštěvy přijímala před obědem v zešeřelém salónu, celé noci však plakávala a modlila se, nenalézala nikde klid a často až do rána těkala po pokoji, truchlivě lomíc rukama, nebo sedala celá bledá a studená nad žaltářem. Přicházelo ráno a znova se měnila ve společenskou dámu, zas jezdila po návštěvách, smála se, tlachala a takřka se vrhala na vše, co jí slibovalo sebemenší zábavu. Měla skvělou postavu; zlatově zbarvený a jako zlato těžký cop jí sahal až pod kolena, ale za krasavici by ji nikdo neprohlásil; z celého obličeje měla krásné jedině oči, a vlastně ani ty ne — byly šedé a dost malé —, nýbrž jejich pohled: pronikavý a hluboký, bezstarostný až odvážný a zádumčivý až beznadějný — byl to záhadný pohled. Vyzařovalo z něho cosi zvláštního i ve chvílích, kdy její jazyk nejjalověji štěbetal. Oblékala se vybraně. Pavel Petrovič se s ní setkal na jednom plesu, zatančil s ní mazurku, při níž mu neřekla kloudného slova, a vášnivě se do ní zamiloval. Byl zvyklý vítězit a dosáhl svého cíle i u ní, ale snadný úspěch ho neochladil. Naopak, připoutal se ještě trýznivěji, ještě pevněji k této ženě, v níž, i když se oddávala nadobro, stále ještě jako by zůstávalo cosi tajemného a nedostupného, kam nikdo nemohl proniknout. Co se skrývalo v té duši, to ví bůh! Zdálo se, že je v moci nějakých záhadných, jí samé neznámých sil; zahrávaly si s ní jak chtěly, a její skrovný intelekt nedovedl zvládnout jejich rozmary. Všechno její počínání byla řada nesrovnalostí; jediné dopisy, které mohly vzbudit oprávněné podezření jejího manžela, napsala člověku, jenž jí byl téměř cizí, její láska však měla příchuť smutku: nesmála se již ani nežertovala s tím, jehož si vyvolila, a naslouchala mu a pohlížela naň nechápavě. Někdy, ponejvíc nenadále, přecházela tato nechápavost v chladnou hrůzu; tvářila se pak mrtvě a nepřístupně; zamykala se doma v ložnici, a když její panská přitiskla ucho k zámku, mohla slyšet její dušený vzlykot. Nejednou, když se po milostné schůzce vracel domů, Kirsanov cítil v srdci drásavou a trpkou nevoli, jaká v člověku propuká po rozhodném neúspěchu. Co vlastně ještě chci? ptal se v duchu, srdce však bolelo stále. Jednou jí daroval prsten se sfingou vyrytou do kamene.

„Co je to?“ zeptala se. „Sfinga?“

„Ano,“ odpověděl, „a ta sfinga jste vy.“

„Já?“ opáčila a pomalu zvedla svůj záhadný pohled. „Víte, že je to velice lichotivé?“ dodala s lehkým úsměvem a její oči se dívaly stále tak podivně.

Pavlu Petroviči bývalo těžko, i dokud ho kněžna R. milovala; když však k němu ochladla, a stalo se to dost brzy, div nezešílel. Trápil se a žárlil, nedával jí pokoj, všude za ní chodil; jeho neodbytné pronásledování ji omrzelo a odjela do ciziny. Přes prosby přátel a domluvy nadřízených odešel do výslužby a vydával se za kněžnou; asi čtyři roky strávil v cizích zemích, hned se tam za ní honil, hned ji zas úmyslně ztrácel z dohledu; styděl se před sebou, horšil se na svou nestatečnost... ale nic nepomáhalo, její podoba, ta nepochopitelná, takřka bezvýrazná, ale okouzlující podoba vnikla příliš hluboko do jeho duše. V Badenu se s ní jednou zase sblížil jako kdysi; zdálo se, že ho ještě nikdy nemilovala tak vášnivě... ale za měsíc už byl se vším konec: oheň naposledy vzplanul a navždy uhasí. Tušil nevyhnutelný rozchod a chtěl zůstat aspoň jejím přítelem, jako by přátelství s takovou ženou bylo možné... Potají odjela z Badenu a od té doby se Kirsanovu neustále vyhýbala. Vrátil se do Ruska a pokusil se žít starým životem, ale už se nedovedl vpravit do dřívějších poměrů. Toulal se jako otrávený z místa na místo; jezdil ještě na návštěvy a zachovával všechny zvyky společenského člověka; mohl se pochlubit dvěma třemi novými vítězstvími, již však nečekal ani od sebe, ani od jiných nic zvláštního a nic nepodnikal. Zestárnul a zešedivěl; stalo se mu potřebou vysedávat večer v klubu, zlobně se nudit a lhostejně přít ve společnosti svobodných mužů, což je, jak známo, špatn…