Otcové a děti

/III/

„Tak vida, konečně jsi kandidátem a jedeš domů,“ pochvaloval si Nikolaj Petrovič a poklepával Arkadijovi hned na rameno, hned na koleno. „Konečně!“

„A co strýček? Je zdráv?“ zeptal se Arkadij: chtěl přes všechnu upřímnou, skoro dětinskou radost, které byl plný, převést hovor ze vzrušené nálady do poklidnější.

„Je zdráv. Chtěl ti nejdřív jet naproti se mnou, ale nějak si to rozmyslel.“

„Čekal jsi na mne dlouho?“

„No asi pět hodin.“

„Jsi hodný tatínek!“

Arkadij se rychle obrátil k otci a zvučně ho políbil na tvář. Nikolaj Petrovič se tichounce zasmál.

„jakého já pro tebe připravil pěkného koně!“ začal. „Uvidíš. A tvůj pokoj je vytapetovaný.“

„Máš pokoj pro Bazarova?“

„Něco se pro něho najde.“

„Prosím tě, tatínku, buď k němu vlídný. Nedovedu ti ani říci, jak mi záleží na jeho přátelství.“

„To je nový známý?“

„Ano.“

„Proto. Minulou zimu jsem ho u tebe neviděl. Co studuje?“

„Hlavně přírodní vědy. Ale zná všechno. Napřesrok chce udělat doktorské zkoušky.“

„Tak on je na medicínské fakultě,“ poznamenal Nikolaj Petrovič a chvíli mlčel. „Petře,“ dodal a ukázal rukou, „to jedou naši mužici, co?“

Petr se podíval tím směrem. Několik vesnických vozů, tažených puštěnými koňmi, rychle ujíždělo úzkou polní cestou. V každém voze sedělo po jednom, někdy po dvou mužicích v rozhalených kožiších.

„Ano prosím,“ přisvědčil Petr.

„Kampak jedou, do města, ne?“

„Vypadá to tak, že do města. Do výčepu,“ dodal pohrdlivě a trochu se naklonil ke kočímu, jako by se naň odvolával. Ten však ani brvou nehnul: byl to člověk ze staré školy a nesdílel nejnovější názory.

„Mám letos velké starosti s mužiky,“ pokračoval Nikolaj Petrovič v hovoru se synem. „Neplatí obrok. Co si s nimi počít?“

„A s najatými lidmi jsi spokojen?“

„Ano,“ procedil otec skrze zuby. „Popichují je, to je to A pořád ještě nemají tu pravou snahu. Ničí mi postroje. Orali ale slušně. Nějak se to vytříbí. Copak tebe teď zajímá hospodářství?“

„Nemáte tu stín, to je ta chyba,“ poznamenal Arkadij, aniž odpověděl na poslední otázku.

„Dal jsem na severní straně přidělat nad balkónem velkou markýzu,“ ohlásil Nikolaj Petrovič, „teď se může i obědvat na vzduchu.“

„Bude to vypadat moc jako vila... ostatně to jsou všechno hlouposti. Zato jaký je tady vzduch. Jak pěkně voní! Opravdu myslím, že nikde na světě není taková vůně jako v tomhle kraji! Vždyť i nebe je tu...“

Arkadij se náhle zarazil, podíval se přes rameno dozadu a umlkl.

„Ovšem,“ poznamenal Nikolaj Petrovič, „narodil ses tady, všechno ti tu musí připadat nějak zvláštní...“

„Nu, tatínku, to je jedno, ať se člověk narodí kdekoli.“

„Ale přece...“

„Ne, to je úplně jedno.“

Nikolaj Petrovič se podíval ze strany na syna a kočár ujel asi půl versty, než se jejich rozmluva obnovila.

„Nepamatuju se, jestli jsem ti to napsal,“ začal Nikolaj Petrovič, „zemřela tvá bývalá chůva Jegorovna.“

„Ale jdi! Chudák stará! A Prokofjič je živ?“

„Je živ a vůbec se nezměnil. Pořád stejně bručí. Žádné velké změny v Marjinu nenajdeš.“

„Šafáře máš pořád stejného?“

„Snad jedině šafáře jsem právě vyměnil. Rozhodl jsem se nezaměstnávat už u sebe propuštěné nevolníky, bývalou čeleď, nebo jim aspoň nesvěřovat žádné odpovědné postavení. (Arkadij ukázal očima na Petra.) „Il est libre, en effet,“ [& Ten je skutečně svobodný], poznamenal polohlasně Nikolaj Petrovič, „ale vždyť je to komorník. Teď je u mne šafářem řemeslník z města, je to myslím šikovný chlapík. Dávám mu dvě stě padesát rublů ročně. Ostatně,“ dodal, přejížděje si rukou po čele a obočí, což u něho bývalo příznakem rozpaků, „před chvílí jsem ti řekl, že v Marjinu nenajdeš změny... To není docela přesné. Považuji za svou povinnost předem ti říci, ačkoli...“

Na okamžik se zarazil a pokračoval už francouzsky:

„Přísný moralista by mou otevřenost považoval za nevhodnou, ale za prvé se to nedá utajit a za druhé je ti známo, že jsem měl vždy zvláštní zásady, co se týče vztahů otce k synovi. Ostatně máš ovšem právo mě odsoudit.

V mém věku ... Slovem ta... to děvče, o němž jsi nejspíš už slyšel...“

„Fenička?“ bez okolků se zeptal Arkadij.

Nikolaj Petrovič se začervenal.

„Prosím tě, neříkej nahlas její jméno... No ano... žije teď u mne. Vzal jsem ji do domu... byly tam dva malé pokojíky. To všechno se ostatně může změnit.“

„Proboha, tatínku, proč?“

„Tvůj přítel u nás bude bydlet... je mi to trapné ...“

„Stran Bazarova se, prosím tě, neznepokojuj. Je nad takové věci povznesen.“

„Konečně i ty,“ pokračoval Nikolaj Petrovič. „Přístavek je špatný, to je ta chyba.“

„Proboha, tatínku,“ namítl Arkadij, „vždyť se málem omlouváš: přece se nemáš zač stydět!“

„Ba ano, musím se stydět,“ odpověděl Nikolaj Petrovič a červenal se pořád víc.

„Nech toho, tatínku, nech toho, buď tak dobrý!“ usmál se vlídně Arkadij. Proč se omlouvá? pomyslel…