Otcové a děti

/XI/

Půl hodiny nato se Nikolaj Petrovič vydal na zahradu, do své oblíbené besídky. Zmocnily se ho smutné myšlenky. Poprvé si jasně uvědomil, že se mu syn odcizil; tušil, že toto odcizení se bude den za dnem prohlubovat. Marně tedy vysedával v zimě v Petrohradě celé dny nad nejnovějšími spisy; marně naslouchával hovoru mladých mužů; marně se radoval, když se mu někdy podařilo prohodit do jejich bouřlivých řečí i vlastní slovo. Bratr říká, že máme pravdu, uvažoval, a nechám-li stranou všechnu samolibost, zdá se i mně, že jsou dál od pravdy než my, ale zároveň cítím, že mají něco, co my nemáme, nějakou výhodu proti nám... Mládí? Ne, to není jen mládí. Nezáleží ta výhoda v tom, že je v nich méně zbytků panskosti než v nás?

Nikolaj Petrovič svěsil hlavu a přejel si rukou po obličeji.

Ale odmítat poezii? pomyslel si zas; nemít rád umění, přírodu...

A rozhlédl se kolem, jako by hleděl pochopit, jak je možno nemít rád přírodu. Už se smrákalo, slunce zašlo za osikový hájek, ležící asi půl versty od zahrady, a jeho stín se táhl donekonečna přes nehybná pole. Mužíček jel drobným klusem na bílém koníku po tmavé, úzké pěšině těsně podle háje; bylo ho celého jasně vidět, celého až po záplatu na rameně, třebaže jel ve stínu; koníkovy nohy se míhaly s příjemnou zřetelností. Sluneční paprsky vnikaly od západu do háje, prodíraly se houštím a zalévaly pně osik tak teplým světlem, že se podobaly pňům borovic, jejich listoví se skoro modralo a nad ním se klenulo světle modré nebe, sotva zruměněné červánky. Vlaštovky létaly vysoko; vítr docela utichl; opožděné včely líně a ospale bzučely na šeříkových květech; sloup mušek vířil nad osamělou, daleko sahající větévkou. Jak je krásně, bože můj! pomyslel si Nikolaj Petrovič a na okamžik mu přišly na jazyk milované verše; vzpomněl si na Arkadije, na Stoff und Kraft — a zmlkl, ale seděl dál, oddával se dál truchlivé a blaživé hře osamělých myšlenek. Rád si zasnil; venkovský život v něm vypěstoval tuto schopnost. Je to tak dávno, co stejně snil, když čekal na syna v malém zájezdním hostinci? Od té doby už došlo ke změně, už se vyhranily tenkrát ještě nejasné vztahy... a jak! Vyvstala před ním zas nebožka jeho žena, avšak ne taková, jak ji znal mnoho let, ne jako starostlivá hospodyně, nýbrž jako štíhlounká dívka s nevinně zkoumavým pohledem a pevně utaženým copem nad dětskou šíjí. Vzpomněl si, jak ji poprvé spatřil. Byl tenkrát ještě student. Potkal ji na schodech k svému bytu a nedopatřením do ní vrazil; obrátil se, chtěl se omluvit, dokázal však jen zamumlat: „Pardon, monsieur“; naklonila hlavu, usmála se a náhle se jakoby lekla a dala do běhu, ale v zatáčce schodů naň rychle pohlédla, zvážněla a zarděla se. A pak první nesmělé návštěvy, napůl slova, napůl úsměvy a rozpaky a smutky a vzplanutí a nakonec ta bezdechá radost... Kam to všechno prchlo? Stala se jeho ženou a byl šťastný jako málokdo na světě... Ale proč by ty slastné první chvíle, uvažoval, proč by neměly žít věčným, neumírajícím životem?

Nesnažil se ujasnit si svou myšlenku, cítil však, že by rád zadržel tu blaženou dobu něčím silnějším, než je paměť, že by rád vnímal blízkost své Marie, cítil její teplo a dech, a už mu připadalo, jako by nad ním...

„Nikolaji Pet…