Otcové a děti

/XV/

„Podíváme se, do kterého řádu savců tato osoba náleží,“ říkal nazítří Bazarov Arkadijovi, když spolu vystupovali po schodišti hotelu, kde se ubytovala Odincovová. „Můj nos mi praví, že je tu cosi nedobrého.“

„Ty mě překvapuješ!“ zvolal Arkadij. „Cože? Ty, ty, Bazarove, se řídíš tou úzkoprsou morálkou..$

„Ty jsi ale blázen!“ nedbale ho přerušil Bazarov. „Copak nevíš, že v naší řeči, pro našince ,nedobré‘ znamená ,dobré‘? Tedy je tu něco lákavého. Neříkal jsi dnes sám, že se divně provdala? Ačkoli podle mého mínění provdat se za bohatého starého člověka není vůbec nic divného, nýbrž naopak docela rozumná věc. Městským klepům nevěřím, ale rád myslím, jak říká náš vzdělaný gubernátor, že jsou pravdivé.“

Arkadij neodpověděl a zaklepal na dveře apartmá. Mladý sluha v livreji uvedl oba přátele do velkého pokoje, zařízeného nehezkým nábytkem jako všechny pokoje v ruských hotelech, ale vyzdobeného množstvím květin. Brzy přišla sama Odincovová v jednoduchém ranním šatu. Ve světle jarního slunce se zdála ještě mladší. Arkadij jí představil Bazarova a s tajeným údivem si všiml, že jeho přítel nějak zrozpačitěl, kdežto Odincovová zůstala úplně klidná, jako byla včera. Bazarov sám pocítil své rozpaky a rozzlobilo ho to. To je mi pěkné! Leknu se ženské! pomyslel si. Proto se také rozvalil v křesle zrovna jako Sitnikov a rozhovořil se s přehnanou nenuceností, zatímco Odincovová z něho nespouštěla své jasné oči.

Anna Sergejevna Odincovová byla dcera Sergeje Nikolajeviče Loktěva, známého krasavce, spekulanta a hráče, jenž nějakých patnáct let žil rušným životem v Petrohradě a Moskvě, ale nakonec vše do posledního prohrál a musel se odstěhovat na vesnici. Tam ostatně brzy zemřel a zanechal nepatrný majetek svým dvěma dcerám, dvacetileté Anně a dvanáctileté Kateřině. Jejich matka, pocházející ze zchudlého rodu knížat Ch..., zemřela v Petrohradě, když její muž ještě oplýval životní energií. Annino postavení bylo po otcově smrti velmi tíživé. Skvělé vychování, jehož se jí dostalo v Petrohradě, ji nepřipravilo na starosti o hospodářství a dům, na osamělý venkovský život. Neznala naprosto nikoho v celém okolí a neměla se s kým poradit. Její otec se vyhýbal stykům se sousedy; pohrdal jimi a oni zas pohrdali jím, každý svým způsobem. Anna však neztratila hlavu a hned k sobě pozvala sestru své matky, kněžnu Avdoťju Stěpanovnu Ch... ovou, zlou, pyšnou stařenu; když se kněžna ubytovala v neteřině domě, zabrala pro sebe všechny nejlepší pokoje, od rána do večera bručela a huhlala a neprocházela se ani po zahradě jinak než v průvodu svého jediného nevolníka, zamračeného lokaje v obnošené livreji hrachové barvy s modrým prýmkem a v třírohém klobouku. Anna trpělivě snášela všechny tetiny vrtochy, ponenáhlu se věnovala výchově své sestry, a jak se zdálo, smířila se už s představou, že uvadne v samotě ... Ale osud jí chystal něco jiného. Náhodou ji uviděl jistý Odincov, velmi bohatý šestačtyřicátník, podivín, obtloustlý hypochondr, nevlídný a mrzutý člověk, ostatně ne hloupý ani zlý; zamiloval se do ní a požádal ji o ruku. Svolila stát se jeho ženou, prožil s ní šest let, a když umíral, dal jí připsat všechen svůj majetek. Po jeho smrti Anna Sergejevna asi rok nevyjela z vesnice; pak odcestovala se svou sestrou do ciziny, ale pobyla jen v Německu; zastesklo se jí a vrátila se trvale do svého milovaného Nikolského, vzdáleného asi čtyřicet verst od***. Měla tam skvělý, znamenitě zařízený dům a krásnou zahradu se skleníky: nebožtík Odincov si nic neodpíral. V městě se Anna Sergejevna objevovala velmi zřídka, ponejvíc měla-li tam něco na práci, a ne nadlouho. V gubernii ji neměli rádi, hrozně se rozčilovali pro její sňatek s Odincovem, vykládali o ní všelijaké výmysly, tvrdili, že pomáhala otci při jeho hráčských podvodech, že ani do ciziny nejela jen tak, zničehoni…