Otcové a děti

/IV/

Na zápraží se nevyhrnula hromada čeledi vítat pány; objevilo se jen asi dvanáctileté děvče a za ním vyšel z domu mladík v šedé livrejové kazajce s bílými knoflíky s erbem, nápadně podobný Petrovi; byl to sluha Pavla Petroviče Kirsanova. Mlčky otevřel dvířka kočáru a odepjal přikrývku tarantasu. Nikolaj Petrovič se synem a Bazarovem prošli tmavým a skoro prázdným salónem, za jehož dveřmi se mihl mladý ženský obličej, do přijímacího pokoje, zařízeného již podle nejnovější módy.

„Tak už jsme doma,“ promluvil Nikolaj Petrovič, smekaje čepici a potřásaje vlasy. „Teď musíme hlavně povečeřet a odpočinout si.“

„Něco sníst skutečně nebude špatné,“ poznamenal Bazarov, protáhl se a usedl na pohovku.

„Ano, ano, podávejte večeři, honem večeři!“ Nikolaj Petrovič bez jakéhokoli jasného důvodu zadupal. „A tady je zrovna Prokofjič.“

Vešel asi šedesátiletý, snědý a hubený bělovlasý chlapík ve hnědém fraku s mosaznými knoflíky a na krku s růžovým šátečkem. Zazubil se, políbil Arkadijovi ruku, uklonil se hostu, ustoupil ke dveřím a založil ruce za zády.

„Tady ho máme, Prokofjiči,“ začal Nikolaj Petrovič, konečně k nám přijel... Tak co, jak se ti zdá?“

„Vypadá prosím výtečně,“ odpověděl starý a znova se zazubil, ale hned nachmuřil obočí. „Poroučíte nosit na stůl ?“ zeptal se důrazně.

„Ano, ano, prosím tě. Ale nezajdete nejdřív do svého pokoje, Jevgeniji Vasiljeviči?“

„Ne, děkuju, nic nepotřebuji. Poručte jenom, aby mi tam hodili můj kufírek a tenhle hadr,“ dodal, svlékaje plášť.

„Velmi dobře. Prokofjiči, vezmi pánův převlečník.“ (Prokofjič vzal trochu nechápavě oběma rukama Bazarovův „hadr,“ zvedl ho vysoko nad hlavu a po špičkách odešel.) „A ty, Arkadiji, půjdeš na chvilku k sobě?“

„Ano, musím se oprášit,“ odpověděl Arkadij a zamířil ke dveřím, v té chvíli však vešel do pokoje muž střední postavy v tmavém anglickém obleku, s módním nizounkým nákrčníkem a v polovysokých lakových botkách, Pavel Petrovič Kirsanov. Napohled mu bylo asi pětačtyřicet let: krátce přistřižené šedivé vlasy mu hrály temným leskem jako nové stříbro; jeho obličej, nažloutlý, ale bez vrásek, neobyčejně pravidelný a hladký, jako vytesaný jemným lehkým dlátem, ukazoval stopy pozoruhodné krásy: zvlášť hezké byly jeho jasné, černé, mandlovité oči. V celém svém vybraném a ušlechtilém zjevu si Arkadijův strýc zachoval jinošskou ztepilost a ono tíhnutí vzhůru, pryč od země, které se po dvacátých letech věku ponejvíc ztrácí.

Pavel Petrovič vytáhl z kapsy svou krásnou ruku s dlouhými růžovými nehty, ruku, která vypadala ještě krásněji vedle sněhobílé manžety, zapjaté velikým jediným opálem, a podal ji synovci. Po evropském „shake hands“ [&potřesení rukama] se s ním po rusku třikrát políbil, to jest třikrát se mu vonnými kníry dotkl tváří, a řekl:

„Vítám tě.“

Nikolaj Petrovič mu představil Bazarova. Pavel Petrovič lehce sklonil svou pružnou postavu a lehce se usmál, ale ruku mu nepodal a zastrčil ji dokonce zas do kapsy.

„Už jsem myslel, že dnes nepřijedete,“ začal příjemným hlasem; přívětivě se pohupoval, potrhával rameny a ukazoval krásné bílé zuby. „Cožpak se cestou něco stalo?“

„Nestalo se nic,“ odpověděl Arkadij, „ jenom jsme se trochu opozdili. Zato máme teď hlad jako vlci. Popožeň Prokofjiče, tatínku, já se hned vrátím.“

„Počkej, půjdu s tebou,“ zvolal Bazarov a náhle vyskočil z pohovky. Oba mladíci odešli.

„Kdo je to?“ zajímal se Pavel Petrovič.

„Arkašův přítel, a jak on říká, náramně chytrý člověk.“ „Pobude u nás na návštěvě?“

„Ano.“

„Ten vlasatý?“

„No ano.“

Pavel Petrovič poklepal nehty na stůl.

„Zdá se mi, že Arkadij s’est dégourdi,“ [& osmělil se] poznamenal. „Jsem rád, že se vrátil“

Při večeři se mluvilo málo. Hlavně Bazarov skoro vůbec nemluvil, ale mnoho jedl. Nikolaj Petrovič vyprávěl různé příhody ze svého, jak říkal, farmářského života, vykládal o nastávají…