Měsíc na venkově

PÁTÉ DĚJSTVÍ

Táž dekorace jako v prvním a třetím dějství. Ráno. U stolu sedí ISLAJEV a prohlíží nějaké listiny. Náhle prudce vstane.

ISLAJEV: Ne, dnes vážně nemůžu pracovat. Jako by mi hřebík uvízl v hlavě. (Přechází sem a tam po místnosti.) Přiznám se, to jsem nečekal… Nečekal jsem, že mě to takhle rozčílí… Co teď? To je problém. (Zamyslí se a pak zavolá.) Matveji!

MATVEJ (vejde): Co poroučíte?

ISLAJEV: Řekni starostovi, ať ke mně přijde! A kopáčům na hrázi nařiď, aby na mě počkali… Běž.

MATVEJ: Jak poroučíte, prosím. (Odejde.)

ISLAJEV (opět přistoupí ke stolu a listuje v papírech): Ano… to je problém!

ANNA SEMJONOVNA (vejde a zamíří k němu): Arkašo…

ISLAJEV: Á, to jste vy, maminko… Jak se cítíte?

ANNA SEMJONOVNA (usedne na divan): Dobře, chválabohu. (Zavzdychá.) Dobře. (Zavzdychá ještě hlasitěji.) Chválabohu. (Vidí, že ji Islajev neposlouchá, a proto znovu zavzdychá, tentokrát přímo zasténá.)

ISLAJEV: Copak vzdycháte? Co je vám?

ANNA SEMJONOVNA (si znovu povzdechne, tentokrát slaběji): Ach, Arkašo, jako bys nevěděl, co mě trápí!

ISLAJEV Co tím chcete říci?

ANNA SEMJONOVNA (po chvíli): Jsem tvoje matka, Arkašo. Samo sebou, jsi už dospělý člověk a máš vlastní úsudek, ale přece jen – matka je matka. To je velké slovo.

ISLAJEV: Jasněji, prosím vás.

ANNA SEMJONOVNA: Víš, nač narážím, příteli. Tvoje žena… samo sebou je báječná a doposud se chovala řádně… ale je ještě tak mladá, Arkašo… A to víš, mládí…

ISLAJEV: Chápu, co tím chcete říct… Zdá se vám, že její vztah k Rakitinovi…

ANNA SEMJONOVNA: Chraňbůh! Na to jsem vůbec nepomyslela…

ISLAJEV: Nechte mě domluvit… Zdá se vám, že její vztah k Rakitinovi není tak docela… jasný. Ty tajnůstkářské hovory, slzy – to všecko vám připadá divné.

ANNA SEMJONOVNA: A řekla ti už konečně, co vlastně mezi sebou měli, Arkašo? Mně neřekl nic.

ISLAJEV: Nevyptával jsem se ho, maminko – a on podle všeho příliš nepospíchá, aby uspokojil mou zvědavost.

ANNA SEMJONOVNA: A co tedy míníš dělat?

ISLAJEV: Já, maminko? Nic.

ANNA SEMJONOVNA: Jak to, nic?

ISLAJEV: Prostě nic.

ANNA SEMJONOVNA (vstane): Upřímně řečeno, to mě překvapuje. Toseví, ty jsi pánem ve svém domě a víš líp než já, co je dobré a co ne. Ale přesto pomysli na následky…

ISLAJEV: Vážně, maminko, zbytečně si děláte starosti.

ANNA SEMJONOVNA: Příteli, jsem přece matka… ostatně, dělej, jak rozumíš. (Po chvíli.) Abych pravdu řekla, přišla jsem ti nabídnout své prostřednictví…

ISLAJEV (živě): Ne, musím vás požádat, abyste se kvůli tomu neobtěžovala… Buďte tak dobrá!

ANNA SEMJONOVNA: Jak chceš, Arkašo. Víckrát už ti neřeknu ani slovo. Upozornila jsem tě, splnila jsem svou povinnost a teď už budu mlčet jako hrob.

Pauza.

ISLAJEV: Dneska se nikam nechystáte?

ANNA SEMJONOVNA: Jenom tě musím upozornit, že jsi příliš důvěřivý, příteli; každého soudíš podle sebe! Věř, opravdoví přátelé jsou v dnešní době příliš vzácní!

ISLAJEV (netrpělivě): Maminko…

ANNA SEMJONOVNA: Už mlčím! Co bych se do toho pletla, já, stará bába? Beztak už jsem dávn…