Dým

(19)

Litvinov svižně stoupal po schodišti v Hôtel de l’Europe… Asi třináctiletá dívenka s potutelnou kalmyckou tvářičkou (zjevně na něho čekala) ho zastavila a řekla rusky: „Račte laskavě sem. Milostivá paní přijde hned.“ Překvapeně se na ni podíval. Usmála se, opakovala: „Račte, račte prosím,“ zavedla ho do menšího pokoje naproti Irinině ložnici, přeplněného cestovními vaky a kufry, a hned zmizela a tiše za sebou přivřela dveře. Než se Litvinov nadál, opět se prudce rozlétly a objevila se Irina v růžových plesových šatech, s perlami ve vlasech a na šíji. Zrovna se k němu vrhla, uchopila ho za obě ruce a několik okamžiků stála bezhlesně, oči jí zářily a prsa se jí dmula, jako kdyby vyběhla do kopce.

„Nemohla jsem vás přijmout… tam,“ začala chvatným šeptem. „Máme jet na hostinu, ale chtěla jsem vás stůj co stůj vidět… Byla to přece vaše snoubenka, co jsem vás s ní dnes potkala?“

„Ano, byla to moje snoubenka,“ pravil Litvinov s důrazem na slově byla.

„Tedy… chtěla jsem se s vámi na chvilku setkat, abych vám řekla, že se musíte považovat za úplně volného, že všecko, co se stalo včera, nemusí v ničem měnit vaše rozhodnutí…“

„Irino!“ zvolal Litvinov. „Proč to říkáš?“

Vyřkl ta slova hlasitě… Zazněla z nich bezmezná vášeň. Irina na okamžik bezděčně zavřela oči.

„Ó můj milý!“ pokračovala šeptem, ještě tišeji, ale s nezkrotným zanícením. „Ty nevíš, jak tě mám ráda, ale včera jsem jenom splatila svůj dluh, odčinila jsem dávnou vinu… Ach! Nemohla jsem ti dát svoje mládí, jak bych byla chtěla, ale neuložila jsem ti žádné povinnosti, žádného tvého jiného závazku jsem tě nezprostila, miláčku! Dělej, co chceš, jsi volný jako pták, nejsi mi ničím povinován, musíš, musíš to vědět!“

„Ale já nemohu žít bez tebe, Irino,“ přerušil ji už šeptem, „od včerejška jsem tvůj navěky, navždy… Jen u tvých nohou mohu dýchat…“

V rozechvění jí zlíbal ruce. Pohlédla na jeho skloněnou hlavu.

„Tedy věz, že jsem taky na všecko připravená, ke všemu odhodlaná, že ani já nebudu litovat nikoho a ničeho. Jak ty rozhodneš, tak se stane… Jsem taky navěky tvoje… tvoje…“

Kdosi opatrně zaklepal na dveře. Irina se schýlila k Litvinovovi, ještě jednou zašeptala: „Tvoje… Sbohem!“ Ucítil ve vlasech její dech, dotek jejích rtů. Když se vztyčil, byla už pryč, jen její šaty zašustily na chodbě a z dálky se ozval Ratmirovův hlas: „Eh bien! Vous ne venez pas?“^[19]

Litvinov se posadil na kufr a zakryl si obličej. Dýchla na něho vůně ženství, jemná a svěží… Irina ho měla už plně v moci. To je příliš… příliš, vířilo mu hlavou. Do pokoje vstoupila zase ta malá dívčinka, v odpověď na jeho neklidný pohled se opět usmála a řekla:

„Račte prosím, než…“

Vstal a odešel z hotelu. Na návrat domů nemohlo teď být ani pomyšlení, musel se vzpamatovat. Srdce mu táhle a nepravidelně bušilo, půda mu ubíhala pod nohama. Dal se opět Lichtenthalským stromořadím. Chápal, že nastává rozhodný okamžik, že už nesmí déle odkládat, schovávat se, zavírat nad ničím oči, že je nevyhnutelné, aby Taťjaně vše vysvětlil. Představoval si, jak tam asi sedí, ani se nepohne a čeká na něho… tušil, co jí řekne. Ale jak k tomu přikročit, jak začít? Udělal kříž nad celou svou bezúhonnou, spořádanou, slušnou budoucností. Věděl, že se vrhá slepě do propasti, kam neměl ani nahlédnout… Tím se však netrápil. To už byla skončená věc, ale jak předstoupit před svého soudce? Aspoň kdyby ho opravdu čekal soudce – anděl s ohnivým mečem! Zločinnému srdci by se ulevilo…, ale takto musí sám zasadit ránu dýkou… Hrozné! A vrátit se zpět, vzdát se toho jiného, využít svobody, která je mu slibována, přiznávána… Ne! Raději zemřít! Ne, nechce tu mrzkou svobodu…, ale klesnout v prach, a aby se ty krásné oči milostně sklonily…

„Grigoriji Michajloviči!“ ozval se nějaký smutný hlas a čísi ruka těžce dopadla Litvinovovi na rameno.

Skoro se polekal, ohlédl se a vtom poznal Potugina.

„Promiňte mi, Grigoriji Michajloviči,“ začal Potugin se svou obvyklou grimasou, „možná jsem vás vyrušil, ale když jsem vás tak z dálky viděl, napadlo mě… Ostatně, přicházím-li nevhod…“

„Naopak, velmi mě těší,“ procedil Litvinov skrz zuby.

Potugin se přidal k němu.

„Krásný večer,“ prohodil, „takové teplo! Jste už dlouho venku?“

„Ne, dlouho ne.“

„Ale, co se vlastně ptám. Viděl jsem vás, jak jste odcházel z Hôtel de l’Europe.“

„Tak vy jste šel za mnou?“

„Ano.“

„Chcete mi něco?“

„Ano,“ sotva slyšitelně opakoval Potugin.

Litvinov stanul a pohlédl na nezvaného společníka. Ten byl bledý, oči měl roztěkané, asi že nějaká dávná, stará bolest mu prostoupila ztrhané rysy.

„A co mi vlastně chcete?“ pronesl pomalu Litvinov a zase vykročil kupředu.

„Jen dovolte… hned. Jestli vám to nevadí, pojďte si sednout tady sem na tu lavičku. Tady to bude lepší.“

„Ale to jde o něco vyloženě tajemného,“ podotkl Litvinov a usedl vedle něho. „Vy jste nějak nesvůj, Sozonte Ivanyči.“

„Ba ne, je mi docela dobře. A tajemného v tom taky není nic. Chtěl jsem vám vlastně sdělit… jaký dojem na mě učinila vaše snoubenka… je to přece, nemýlím-li se, vaše snoubenka…? No zkrátka ta dívka, co jste mě s ní dnes seznámil. Musím říct, že za celý život jsem nepotkal sympatičtější bytost. Srdce ze zlata, skutečně andělská duše.“

Potugin to všecko vyslovil opět s tím trpkým a zarmouceným vzezřením, takže ani Litvinovovi nemohl ujít zvláštní rozpor mezí tím, jak se tvářil a co říkal.

„Soudíte o Taťjaně Petrovně zcela správně,“ začal, „ačkoli jinak se nestačím divit… za prvé, že víte, v jakém jsme vztahu, a za druhé i tomu, jak bystře jste ji rozpoznal. Má opravdu andělskou duši, jenže dovolte, přál jste si se mnou mluvit o tomhle?“

„Člověk se v ní nemůže zmýlit,“ vpadl Potugin, jako by uhýbal poslední otázce. „Stačí podívat se jí jedinkrát do očí. Zaslouží si to nejvyšší štěstí na zemi a je vskutku záviděníhodný osud člověka, který jí takové štěstí má poskytnout! Jest si přáti, aby byl hoden takového údělu.“

Litvinov se trochu zakabonil.

„Dovolte, Sozonte Ivanyči, abych se přiznal, náš rozhovor mi stejně připadá dost originální… Rád bych v…