Dým

(16)

Litvinov nespal celou noc a ani se neodstrojil. Měl těžkou hlavu. Jako poctivý a spravedlivý člověk chápal důležitý význam závazku, svatost povinnosti a považoval by za hanbu chytračit sám před sebou, se svou slabostí, se svým proviněním. Nejdřív se ho zmocnila strnulost, dlouho se nemohl vymanit z tíživého tlaku jediného, podvědomého neurčitého pocitu. Pak ho obešla hrůza při pomyšlení, že jeho budoucnost, jeho téměř už vybojovaná budoucnost se opět zahalila tmou, že jeho pevná, právě vystavěná budova náhle zakolísala… Začal si nelítostně vyčítat, ale vzápětí sám potlačil svá hnutí. Co je to za malomyslnost, řekl si. Teď není čas na výčitky, teď musím jednat. Táňa je moje nevěsta, uvěřila v mou lásku, v mou čest, jsme spojeni navěky a nemůžeme, nesmíme se rozejít. Živě si představil všechny její klady, v duchu si je probíral a vypočítával, snažil se v sobě vyvolat dojetí i něhu. Zbývá jediné, přemýšlel zase, prchnout, prchnout ihned a nečekat, až přijede sem, běžet jí naproti… že bych snad trpěl, že bych byl s Táňou nešťastný, to není pravděpodobné – ale tak či onak je zbytečné o tom přemítat a uvazovat, musím splnit svou povinnost, kdybych měl potom i zemřít! – Ale nemáš právo ji klamat, našeptával mu jiný hlas, nemáš právo jí zatajovat, že se tvé city změnily. Snad až se doví, že ses zamiloval do jiné, nebude se chtít stát tvou ženou. – Nesmysl! Nesmysl! odporoval. To jsou samá sofismata, hanebné úskoky, falešná svědomitost. Nemám právo nedodržet dané slovo, tak je to. Dobře… Ale pak odtud musím odjet a nesetkat se s tou druhou…

Ale vtom se mu sevřelo srdce a bylo mu najednou zima, fyzicky zima. Tělem mu proběhlo mrazení, slabě zadrkotal zuby. Protáhl se a zívl jako v zimnici. Už neulpíval na své poslední myšlence, přehlušoval ji, odvracel se od ní a jen se bezradně divil, jak se mohl znova… znova zamilovat do té zkažené světácké bytosti s celým jejím protivným nepřátelským prostředím. Pokusil se zeptat sám sebe: ale počkej, zamiloval ses opravdu? Ale jenom mávl rukou. Ještě žasl a nechápal, a už se před ním jako z hebké vonné mlhy vznášel vábivý zjev, zdvíhaly se vějířky brv – a tiše a neodolatelně se mu zatínaly do srdce čarovné oči, sladce zvonil hlas a skvostná ramena, ramena mladé královny, skvěla se ve své svěžesti a sálala žárem něhy…

K ránu v Litvinovovi konečně uzrálo rozhodnutí. Předsevzal si, že ještě ten den pojede Taťjaně naproti, před tím se naposled setká s Irinou, nebude-li vyhnutí, poví jí plnou pravdu – a rozloučí se s ní navždy.

Dal si do pořádku své věci a sbalil je, počkal do dvanácti hodin a pak šel za ní. Ale sotva uviděl její okna, do poloviny zastřená, byla v něm malá dušička… neměl dost odvahy překročit práh hotelu. Několikrát přešel Lichtenthalským stromořadím… „Uctivá poklona, pane Litvinove!“ náhle zazněl posměšný hlas z výše dog-cartu, který uháněl kolem. Litvinov zvedl zrak a spatřil generála Ratmirova, sedícího po boku knížete M., známého sportovce a milovníka anglických ekvipáží a koní. Kníže řídil a generál se vyklonil a zubil se, klobouk vysoko zdvižený nad hlavou. Litvinov pozdravil a v témž okamžiku, jako poslušen němého rozkazu, úprkem běžel k Irině.

Byla doma. Dal se ohlásit, přijala ho hned. Když vstoupil, stála uprostřed pokoje. Měla na sobě ranní halenku se širokými volnými rukávy. Obličej, stejně bledý jako včera, ale už ne tak svěží, prozrazoval únavu, na mdlém úsměvu, kterým hosta přivítala, to bylo znát ještě víc. Podala mu ruku a pohlédla na něho vlídně, ale roztržitě.

„To jste hodný, že jste přišel,“ řekla smutným hlasem a sklesla do křesla. „Nejsem dnes docela zdráva, měla jsem špatnou noc. No tak, co říkáte včerejšímu večeru? Neměla jsem pravdu?“

Litvinov se posadil.

„Jdu za vámi, Irino Pavlovno,“ začal…

Napřímila se, otočila a zrovna se do něho zabodla zrakem.

„Co je vám?“ zvolala, „jste bledý jako smrt, jste nemocný. Co je vám?“

Upadl do rozpaků.

„Mně, Irino Pavlovno?“

„Dostal jste nějakou špatnou zprávu? Stalo se snad nějaké neštěstí, řekněte, mluvte…“

Teď se zas on podíval na ni.

„Žádnou špatnou zprávu jsem nedostal,“ vypravil ze sebe namáhavě, „ale skutečně mě potkalo neštěstí, velké neštěstí – to mě právě k vám přivedlo.“

„Neštěstí? Jaké?“

„Ale to… že…“ Chtěl pokračovat… a nemohl. Jenom sevřel ruce v pěst, až mu zapraštělo v kloubech, Irina se nachýlila kupředu a zůstala jak zkamenělá.

„Ach! Miluji vás!“ vydralo se mu z prsou temné zaúpění a odvrátil se, jako by chtěl schovat obličej.

„Cože, Grigoriji Michajloviči, vy…“ Ani ona nemohla domluvit, opřela se v křesle a přitiskla si obě ruce na oči. „Vy… vy mě máte rád?“

„Ano… ano… ano…,“ opakoval urputně a stále víc a víc odvracel tvář.

Všechno v pokoji ztichlo, jen motýl sem vlétl a teď třepetal křídly a zmítal se mezi záclonou a oknem.

Litvinov promluvil první.

„To je, Irino Pavlovno,“ začal, „to je to neštěstí, které mě… omráčilo, které jsem mohl tušit a zabránit mu, kdybych se nebyl stejně jako tenkrát v Moskvě rázem octl ve víru. Osudu se asi zalíbilo, abych zas vytrpěl, a zas kvůli vám, všechna ta muka, která se snad už neměla opakovat… Ne, nadarmo jsem se bránil, snažil jsem se bránit. Ano, svému osudu zřejmě nikdo neujde. Říkám vám to všecko proto, abychom co nejdříve skončili tu… tu tragikomedii,“ dodal v novém návalu urputnosti a studu.

Zase ztichl. Motýl se dosud zmítal a třepotal se. Irina si pořád zakrývala obličej,