Dým

I. S. Turgeněv

65 

Elektronická kniha: I. S. Turgeněv – Dým (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: turgenev02 Kategorie:

Popis

I. S. Turgeněv: Dým

Anotace

I. S. Turgeněv – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

Název originálu
Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Dým“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

(22)

Opravdu, radši už nemyslet, opakoval si Litvinov, když tak kráčel po ulici a cítil, že v něm zas propukává duševní zmatek. Věc je hotová. Dodrží svůj slib a je na mně, abych učinil všechna nutná opatření… Ale ona jako když pochybuje… Pohodil hlavou. I jemu se vlastní úmysly jevily v podivném světle, bylo v nich něco násilného a nepravděpodobného. Nikdy nesmíme dlouho nosit v hlavě stejné myšlenky… Ponenáhlu se pak přesouvají jak sklíčka kaleidoskopu… než se nadějete, máte před očima docela jiné obrazy, Litvinova přepadla těžká únava… Aspoň hodinku si odpočinout… A Táňa? Vzchopil se a už bez rozmýšlení se pokorně loudal domů a jen ho napadlo, že jím dnes osud hází jako míčem, od jedné k druhé… Ale musel s tím skoncovat, vrátil se do hotelu a stejně odevzdaně, skoro netečně, bez váhání a bez meškání šel za Taťjanou.

Uvítala ho Kapitolina Markovna. Na první pohled poznal, že všecko ví. Ubohá slečna měla oči opuchlé od pláče a zarudlý obličej, rámovaný rozcuchanými bílými vlasy, vyjadřoval úlek a smutné rozhorlení, žal i nekonečný údiv. Chtěla mu běžet naproti, ale hned se zarazila, kousla se do roztřesených rtů a dívala se na něho, jako by ho chtěla uprosit a zároveň zabít i přesvědčit se, že je to všecko sen, bláznovství, nemožná věc, či snad ne?

„Tak… tak vy jste přišel,“ začala… Dveře do vedlejšího pokoje se naráz rozlétly – a lehkým krokem vstoupila Taťjana, až průsvitně bledá, ale klidná.

Jemně objala jednou rukou tetu a usadila ji vedle sebe.

„Sedněte si taky, Grigoriji Michajloviči,“ řekla Litvinovovi, který stál u dveří jak zaprodaný. „Velmi mě těší, že vás ještě jednou vidím. Oznámila jsem tetičce vaše rozhodnutí, naše společné rozhodnutí. Plně souhlasí a schvaluje to… Bez vzájemné lásky není možné žádné štěstí, pouhá vzájemná úcta nestačí (při slově úcta Litvinov bezděčně sklopil oči) a je lépe rozejít se dřív než potom litovat. Nemám pravdu, teto?“

„Ano, jistě,“ vyhrkla Kapitolina Markovna, „jistě, Taňušo, ten, kdo si tě neumí dost vážit… kdo se odvážil…“

„Teto, teto,“ přerušila ji Taťjana, „nezapomínejte, co jste mi slíbila, Sama jste mi vždycky říkala: Pravda, Taťjano, pravda především – a svoboda. No, a pravda nebývá vždy sladká, ani svoboda ne, jakou bychom pak měli zásluhu?“

Něžně políbila tetu na bílé vlasy, pak se obrátila k Litvinovovi a pokračovala:

„Rozhodly jsme se odjet z Badenu… Myslím, že pro nás všecky to bude lepší.“

„Kdy chcete odjet?“ pronesl temně. Uvědomil si, že stejná slova nedávno slyšel od Iriny.

Kapitolina Markovna se užuž naklonila kupředu, ale Taťjana ji vzala jemně za rameno, aby ji zadržela.

„Asi brzo, hodně brzo.“

„A smím se zeptat, kam pojedete?“ stejným tónem pronesl Litvinov.

„Nejdřív do Drážďan a potom snad do Ruska.“

„Ale nač to potřebujete vědět…,“ zvolala Kapitolina Markovna.

„Teto, teto,“ opět zasáhla Taťjana. Nastalo kratší mlčení.

„Taťjano Petrovno,“ začal Litvinov, „chápete, jak bolestně tíživé a smutné pocity mám asi v této chvíli…“

Vstala.

„Grigoriji Michajloviči, nemluvme o tom… Buďte prosím tak hodný, když ne kvůli sobě, tedy kvůli mně. Nevidíme se poprvé a umím si dobře představit, jak vám teď asi je. Ale nač mluvit, nač jitřit… (Zarazila se, bylo znát, že chce vyčkat, až pomine vzrušení, které se jí zmocnilo, že chce polknout slzy deroucí se jí do očí, a to se jí podařilo.) Nač jitřit ránu, která se nemůže zahojit? Přenechme to času. A teď bych k vám měla prosbu, Grigoriji Michajloviči. Dám vám dopis, buďte tak laskav, dejte ho na poštu sám, je dost důležitý a já a teta zrovna nemáme kdy… Budu vám velmi vděčna. Počkejte chvilku… hned to bude…“

Na prahu se s obavou ohlédla po Kapitolině Markovně. Ale ta seděla tak vážně a důstojně, s takovým přísným výrazem ve svraštěném obočí a pevně sevřených rtech, že Taťjana na ni jenom kývla a odešla.

Ale sotva za ní zapadly dveře, všecka vážnost a přísnost zmizela Kapitolině Markovně z tváře. Vstala, po špičkách doběhla k Litvinovovi a celá shrbená se mu snažila podívat do očí a spustila rozechvělým plačtivým šeptem:

„Panebože, Grigoriji Michajloviči, jak je to možné? Snad se mi to všecko jenom zdá? Vy se zříkáte Táni, vy už ji nemáte rád, rušíte svoje slovo! To děláte vy, Grigoriji Michajloviči, a my vám vždycky tak skálopevně věřily! Vy? Vy? Ty, Gríšo…?“ Vtom se zarazila. „Ale vždyť vy ji zabijete, Grigoriji Michajloviči,“ pokračovala, když se nedočkala odpovědi, a slzy v drobných krůpějích se jí po tvářích jen řinuly. „Nic na to nedejte, že teď je kurážná, však ji znáte, co je to za povahu! Nikdy si nestěžuje, nelituje sama sebe, tak ji mají politovat jiní. Teď mi tvrdí: Teto, musíme si zachovat důstojnost! Ale jakápak důstojnost, když z toho může mít smrt, ano smrt…“ Taťjana vedle v pokoji bouchla židlí. „Ano, mů…