Dým

(27)

Litvinov se nezastavil v Petrohradě ani v Moskvě a vrátil se na svůj statek. Když uviděl otce, zděsil se, jak je zesláblý a sešlý. Starý měl ze syna radost, pokud může mít radost člověk, jenž už zúčtoval se životem. Hned mu odevzdal celé značně zanedbané hospodářství, ještě pár týdnů jakžtakž proklepal a odešel z tohoto světa. Litvinov zůstal sám ve svém zchátralém panském křídle a s těžkým srdcem, bez naděje, bez chuti a bez peněz začal hospodařit. Hospodaření v Rusku je smutná záležitost, příliš mnoha lidem známá, nebudeme se šířit, jak hrozné připadalo Litvinovovi. Na reorganizaci a novoty nemohlo být ovšem ani pomyšlení, uplatnění znalostí získaných v cizině se odsunulo na neurčito. Nouze ho nutila žít z ruky do úst, smiřovat se s různými ústupky, materiálními i mravními. Nové se ujímalo špatně, staré pozbylo veškeré síly, nezkušenost se střetávala s nepoctivostí, celý otřesený způsob života se houpal jak bažina, a jen vznešené slovo svoboda se vznášelo jako duch boží nad vodami. Především zde byla nutná trpělivost, a to nikoli trpná, nýbrž činorodá, houževnatá, ne bez jistého fortele, občas ne bez chytráctví… Litvinovovi při jeho duševním stavu bylo dvojnásob těžko. Chuti k životu v něm zbylo pramálo… Kdež by se potom vzala chuť shánět a pracovat?

Ale minul rok, minul druhý, začínal třetí. Veliká myšlenka se poznenáhlu uskutečňovala, přecházela lidem do krve. Zaseté sémě vzklíčilo, a už je nerozšlapou žádní nepřátelé, zjevní ani skrytí. Litvinov sice nakonec propachtoval většinu půdy rolníkům za polovinu sklizně, tedy přešel k primitivnímu bídnému hospodářství, ale v něčem přece pokročil: obnovil továrnu, zřídil maličkou farmu s pěti smluvními dělníky – a vystřídalo se jich tam na čtyřicet – vyplatil hlavní soukromé dluhy… I duševně pookřál, opět se začal podobat bývalému Litvinovovi. Jistě, hluboko ukrytý smutek ho nikdy neopouštěl a Litvinov byl na svá léta zamlklý, uzavřel se do svého úzkého kruhu, přerušil všechny dřívější styky… avšak mrtvolná lhostejnost zmizela a mezi živými se opět pohyboval a je…