Faust

List sedmý

V M. dne 22. srpna

Chápu se pera za deset dnů od posledního dopisu. Ó můj příteli, už to nemohu skrývat… Jsem tak zoufalý! Tolik ji miluji! Snadno si představíš, v jakém trpkém rozechvění píšu to osudné slovo. Nejsem hošík ani mladík. Nejsem už ve věku, kdy oklamat jiného je skoro nemožné, kdežto oklamat sama sebe je pro člověka hračkou. Všecko vím a vidím jasně. Vím, že mi táhne čtyřicítka, že je ženou jiného, že miluje svého muže. Vím velmi dobře, že od nešťastného citu, který mě uchvátil, nemohu kromě tajných muk a úplné ztráty životních sil nic očekávat – to všecko vím, v nic nedoufám a nic nechci. Ale to mi moc nepomůže. Už asi před měsícem jsem začal pozorovat, že má příchylnost k ní je stále větší. Zčásti mě to zneklidňovalo, zčásti dokonce těšilo… Ale mohl jsem snad tušit, že se bude opakovat vše, pro co – zdálo by se – stejně jako pro mladost není návratu? Ale co to vůbec říkám! Takhle jsem nikdy nemiloval, ne, nikdy! Manon Lescaut, Fretillon, to byly mé modly. Takové modly lze snadno rozbít. Ale teď… Teprve teď jsem poznal, co znamená zamilovat se do ženy. Skoro se ostýchám o tom mluvit; ale už je to tak. Ostýchám se… Vždyť přece láska je jenom egoismus; a v mých letech nesmíme žít jen pro sebe, musíme být užiteční, mít svůj cíl, konat svoji povinnost, starat se o svou věc. Pustil jsem se tedy do práce… A znovu je všechno rozváto větrem! Teď cháp…