Faust

List pátý

V M. dne 26. července 1850

Už dávno jsem Ti nepsal, milý Semjone Nikolajeviči. Hádám, že přes měsíc. Měl jsem sice o čem psát, ale zmohla mě lenora. Po pravdě řečeno jsem si na Tebe za celou tu dobu skoro ani nevzpomněl. Ale z Tvého posledního dopisu jsem dospěl k závěru, že o mně vyslovuješ domněnky, které nejsou oprávněné, totiž nejsou úplně oprávněné. Domníváš se, že jsem zamilovaný do Věry (je mi nějak trapné říkat jí Věra Nikolajevna). Mýlíš se. Ovšem že se často vídáme, líbí se mi… A komu také by se nelíbila? Rád bych Tě viděl na mém místě. Úžasné stvoření! Pohotový bystrozrak vedle nezkušenosti dítěte, zdravý rozum a vrozený smysl pro krásu, neustálá touha po pravdě, po ideálu, pochopení pro vše, i co je špatné, nebo dokonce směšné – a nad tím vším, jako bílé andělské perutě, tichý ženský půvab… Ale jaképak řeči! Během toho měsíce jsme spolu hodně četli, hodně jsme rozprávěli. Číst s ní je rozkoš, jakou jsem dosud nepoznal. Je to jako objevování nových krajin. Nad ničím neprojevuje nadšení, každý halas je jí vzdálen, jen tiše září, když se jí něco líbí, a její obličej nabývá tak ušlechtilého a dobrotivého – ano, dobrotivého výrazu. Od nejútlejšího dětství Věra nevěděla, co je to lež. Přivykla pravdě, pro pravdu žije, a proto se jí i v poezii jen pravda jeví přirozenou. Rázem ji bez námahy a vypětí postřehne jako známou tvář… Je to veliká výsada a štěstí. Za to nelze než vzpomenout v dobrém na její matku. Kolikrát jsem si při pohledu na Věru myslíval: ano, Goethe má pravdu, že „dobrý člověk ve svém temném vření přec o jediné pravé cestě ví“. Jen jedno mě mrzí. Manžel se pořád motá kolem nás. (Jenom se prosím Tě hloupě nesměj, neposkvrňuj ani v myšlenkách naše čisté přátelství.) Je schopen rozumět poezii asi tak, jako já mám sklon ke hře na flétnu, ale nechce zůstat pozadu za ženou, taky se chce vzdělat. I ona mě občas vyvádí z míry, najednou to na ni sedne a nechce číst ani si povídat, vyšívá na bubínku, točí se kolem Nataši, baví se s klíčnicí, najednou odbíhá do kuchyně anebo prostě sedí se založenýma rukama a vyhlíží z okna nebo začne hrát s chůvou karty. Všiml jsem si, že v takových případech je lepší nechat ji na pokoji a počkat, až přijde sama, dá se do řeči nebo se chopí knížky. Samostatná je ažaž a z toho mám velkou radost. Pamatuješ, jak třeba za našich mladých let nějaká dívenka člověku kolikrát opakovala jeho vlastní slova a my jsme byli nadšeni tou ozvěnou a možná jsme se jí i kořili, dokud jsme nepřišli věci na kloub? Ale tahle… ó ne, ta je svébytná. Hned tak něčemu na slovo neuvěří, autoritou ji nezastrašíš, nebude se přít, ale také se nevzdá. O Faustovi jsme spolu mluvili vícekrát. Ale – zvláštní věc! – o Markétce sama nic neříká, jen poslouchá, co jí řeknu já. Mefisto ji neděsí jako ďábel, ale jako „něco, co může být v každém člověku“. To jsou její vlastní slova. Začal jsem jí vykládat, že toto „něco“ nazýváme reflexí. Ale nepochopila slovo reflexe v německém významu, zná jen fran…