Faust

List šestý

V M. dne 10. srpna 1850

Jen se přiznej, čekáš ode mě dopis buď zoufalý, nebo plný nadšení. Chyba lávky! Můj dopis bude jako všechny ostatní. Nic nového se nepřihodilo a ani se myslím přihodit nemůže. Onehdy jsme se projížděli na lodičce po jezeře. Vylíčím ti tu projížďku. Byli jsme tři: ona, Schimmel a já. Nechápu, že ji to baví, zvát toho starého tak často. Knížecí rodina se na něho zlobí, že prý teď zanedbává vyučování. Tentokrát s ním byla ale docela zábava. Priimkov s námi nejel, bolela ho hlava. Bylo hezké slunné počasí. Velké cáry bílých oblaků na modrém nebi, všude plno jasu, šumění stromů, šplouchání a pleskot vody u břehu, hbitá zlatá háďata na vlnách, svěžest a slunce! Zpočátku jsme s Němcem veslovali, pak jsme napjali plachtu a už jsme uháněli. Příď se vynořovala a zase mizela a za zádí se táhla syčící pěnivá rýha. Věra si sedla ke kormidlu a řídila. Měla na hlavě uvázaný šátek, klobouk by jí odnesl vítr; kadeře se jí draly zpod šátku a měkce vlály ve větru. Pevně třímala kormidlo osmahlou ručkou a usmívala se, když jí občas stříkla voda do obličeje. Schoulil jsem se na dně loďky blízko u jejích nohou. Němec vytáhl dýmku, pokuřoval svůj knastr^[10] a – představ si to – zanotoval dosti příjemným basem. Nejdřív zazpíval starodávnou písničku Freut euch des Lebens^[11], potom árii z Kouzelné flétny, pak píseň nazvanou Abeceda lásky – Das A-B-C der Liebe. V té písni se probírá – se slušnými průpovídkami ovšem – celá abeceda počínajíc „A, B, C, D, – Wenn ich dich seh’“^[12] a končíc „U, Y, W, X – Mach einen Knicks!“^[13] Přezpíval všecky sloky a dělal přitom sentimentální obličeje. Ale měl bys ho vidět, jak lišácky nakonec přimhouřil levé oko při slově Knicks! Věra se rozesmála a pohrozila mu prstem. Poznamenal jsem, že pan Schimmel byl asi svého času šikovný chlapík. „Ó ano, na mě si hned tak někdo nepřišel!“ odpověděl důstojně, vyklepal si popel z dýmky do dlaně a potom strčil prsty do pytlíku s tabákem a furiantsky skousl ze strany troubel. „Když jsem studoval,“ dodal, „ó jé!“ Nic jiného neřekl. Ale to „ó jé“ stačilo. Věra ho požádala, aby zazpíval nějakou studentskou, dal tedy k lepšímu Knaster, den gelben,^[14] ale poslední notu vzal falešně. To už se dostal příliš do ráže. Mezitím vítr zesílil, vlny se vzedmuly dosti vysoko a loďka se mírně naklonila; vlaštovky kolem nás poletovaly nízko. Natáhli jsme plachtu a vzali to klikatě proti větru. Pojednou se vítr přehoupl, a než jsme loďku vyrovnali, pleskla přes ni vlna a notně jsme nabrali vrchem. I teď se Němec projevil jako statečný muž. Vytrhl mi lanko a dal plachtu správně, přičemž podotkl: „Tak se to dělá v Kuxhafenu!“ (So macht man’s in Kuxhafen!)

Věra se asi polekala, protože zbledla, ale podle svého zvyku ani nehlesla, podkasala si sukni a opřela se špičkami střevíců o příčku. Najednou mě napadly Goethovy verše (od jisté doby jsem jím posedlý) – vzpomínáš si? „Na vlnách září tisíce chvějivých hvězd“ – a přednesl jsem je nahlas. Když jsem došel k verši „Mé oči,…