Žertovné povídky

4. Kající Berta

I.

Jak Berta zůstala pannou v manželství.

V době prvního útěku pana Dauphina, kterým způsobil mnoho trudu našemu dobrému králi Karlu Vítěznému, přihodil se omyl v jistém vznešeném domě Turainska. Rod ten již vymřel, proto se může vrhnout trochu světla na tuto politováníhodnou událost. Nechť autorovi při této práci pomohou svatí vyznavači, mučedníci a jiní obyvatelé nebes, kteří podle rozhodnutí božího bojovali v tomto dobrodružství za všechno dobré.

Pro jistou vadu své povahy neměl pan Imbert de Bastarnay, jeden z největších velkostatkářů v Tourainsku, důvěry v ducha žen. Považoval je za těkavé pro jejich přílišnou pohyblivost a možná že měl pravdu. Pro toto zlé smýšlení zůstal až do vysokého věku bez družky, což mu však nebylo k prospěchu. Poněvadž byl tento muž stále sám a sám, nedovedl být k druhým lidem laskav. Byl stále ve vojenském tažení a ve špatné společnosti vojáků, před nimiž mu nebylo potřebí, aby se opanovával. Proto si liboval ve špíně, měl černé ruce, opičí tvář, krátce, zdál se být nejošklivějším mužem v celém křesťanství. Ve svém srdci, v hlavě a v jiných skrytých částech těla měl vlastnosti které ho činily velice váženým. Posel boží by byl musel vykonat dlouhou cestu, než by byl potkal bojovníka statečnějšího, šlechtice ozdobeného většími poctami, v řeči prudšího a u věrnosti dokonalejšího.

Někteří, kteří ho slyšeli, vypravují, že byl moudrý ve svém rozhodování, a jeho rady že byly velíce cenné. Nebylo to vyjádřením Boha, který s námi rád žertuje, že dal takovou dokonalost člověku tak nehezkému? Když šlechtic vypadal jako šedesátník, ač mu dosud nebylo ani padesát let, rozhodl se spojit se se ženou, aby měl potomky. Když počal pátrat, kde by mohl nalézt ženu, která by se mu hodila, slyšel chválit ctnosti, zásluhy a dokonalost dívky ze vznešeného rodu Rohanů, kteří měli tehdy v onom kraji královské léno. Slečna ona se nazývala Berta. Když Imbert spatřil Bertu de Rohan na zámku Montbazonu, byl její krásou a nevinnou ctností tak naplněn, že zatoužil po spojení s ní a že se rozhodl pojmout ji za ženu, domnívaje se, že dívka z takové rodiny se nikdy neprohřeší proti své povinnosti. Sňatek byl brzy uzavřen, poněvadž pan de Rohan měl sedm dcer a nevěděl, jak je všechny opatří, jmenovitě v době, kdy každý se zotavoval z válčení a uspořádával své věci. Dobrý Bastarnay shledal, že Berta je skutečně pannou, což svědčilo o jejím dobrém vychování a dokonalém dohledu její matky. V noci, kdy ji směl obejmout, oplodnil ji tak, že po dvou měsících manželství měl toho dostatečný důkaz, což ho velice potěšilo. Abychom rychle skončili tuto část vypravování, dodáme, že z tohoto zákonného svazku se narodil pan de Bastarnay, který se stal, díky minulosti krále Ludvíka Jedenáctého, vévodou, jeho komořím a jeho vyslancem při evropských dvorech a důvěrníkem tohoto velice obávaného panovníka, jemuž zůstal po všechny časy oddán. Tuto oddanost zdědil po svém otci, který již ve svém mládí byl velice oddán Dauphinovi a následoval ho ve štěstí i ve vzpouře. Byl takovým přítelem, že by byl pověsil Krista na kříž, kdyby byl býval za to požádán, byl to vzácný květ přátelství v okolí knížat a králů. Rozkošná paní de Bastarnay byla s počátku tak věrnou manželkou, že její společnost zapudila temné mraky nedůvěry, kterými byla zahalena jasnost její ženské slávy v duchu jejího dobrého muže. Po způsobu nevěřících přešel tak rychle od nedůvěry k důvěře, že předal Bertě vládu nad svým domem a také sám se dal jí ovládat. Stala se nejvyšší vládkyní nade vším, královnou jeho cti, strážkyní jeho šedin a byl by odpravil bez váhání každého, kdo by mu přišel povídat něco zlého o tomto zrcadle ctností, které nebylo ničím zakaleno než dechnutím jeho manželských rtů, ať byly svěží neb uvadlé. Aby byl v každém směru dán pravdě průchod, je nutno říci, že k této moudrosti velice přispěl malý hoch, kterým se hezká matka po šest let obírala dnem i nocí. Živila ho svým mlékem a měla ho jako náhradu za milence, dávajíc mu svá krásná ňadra, do nichž se pevně dle své chuti zakousl. Tato dobrá matka neznala jiných něžností než polibky jeho růžových rtů, jiného laskání než laskání jeho něžných ruček, které po ní pobíhaly jako nožky veselých myšek, nečetla v jiných knihách než v jeho jasných očích, kde se odráželo modré nebe, neslyšela jiné hudby než jeho pláč, který ji zněl jako píseň andělská. Stále ho kolébala, od rána toužila po tom, aby ho mohla líbat, líbala ho večer, vstávala i v noci, aby se s ním pomazlila. Dělala se tak malou jako byl on, vychovávala ho v mateřském náboženství. Chovala se jako nejlepší a nejšťastnější matka na světě, aniž bychom chtěli ponižovat Pannu Marii, která měla asi málo nesnází s výchovou našeho Spasitele, poněvadž byl Bohem. Toto chování a nechuť Berty k manželství velice těšilo dobrého muže, poněvadž nevěděl, jak by svým manželským povinnostem dostál a chtěl se ušetřit, aby mohl zplodit dítě druhé. Když uplynulo šest let, byla matka nucena svěřit svého syna rukám štolbů a jiným lidem, kterým pan de Bastarnay nařídil, aby ho vychovávali drsně, by jeho dědic zdědil s majetkem a jménem též jeho ctnosti, vznešenost a odvahu. Tím bylo velké srdce matčino velice zarmouceno. Viděla, že musí dát svého syna do rukou cizím lidem a štěstí paní Berty mizelo. Upadla v trudnomyslnost. Vida její slzy, dobrý muž ji chtěl potěšit druhým dítětem. Nepodařilo se mu to však, poněvadž ubohá žena říkala, že zplodit dítě se jí hnusí a bylo by pro ni velkou obětí. A to jest pravda, nebo by nebylo žádné učení pravdivé a evangelia by se musela spálit, jako nepravdivá, kdybychom nevěřili těmto slovům. Poněvadž u mnohých žen, neříkám u mužů, poněvadž tito bývají učení, by se toto tvrzení obrátilo v lež, snažil se spisovatel vypátrat příčiny tohoto rozmaru. Myslím totiž Bertinu ošklivost před tím, co dámy nade vše milují, aniž by nedostatkem toho Berta stárla, neb se tím její srdce trápilo. Znáte spisovatele, který je tak ochotný a laskavý k dámám? Nikoli, není-liž pravda? Miloval jsem je velice…