Žertovné povídky

3. O mnichu Amadorovi, který se stal slavným opatem Turpenayským

Jednoho dne. kdy jemně pršelo a bylo takové počasí, kdy dámy se rády zdržují doma, poněvadž milují šero a rády vidí ve své blízkosti muže, kteří jim nejsou nemilí, dlela královna ve své komnatě v zámku Amboise. Seděla u okna a vyšívala pro zábavu koberec. Vytahovala nepozorně jehlu, pozorovala proudy vody, padající do Loiry, nepromluvila ani slova, byla zamyšlena a dvorní dámy se řídily dle ní. Král se bavil s dvořany, kteří ho doprovodili z kaple, kde se zúčastnil nedělních nešpor. Mezi rozmluvou pozoroval královnu a viděl, že je zachmuřena a dámy též a zaslechl z jejich hovoru, že všechny se zabývají manželskými věcmi.

„Neviděl jsem dnes,“ pravil, „svého opata Turpenayského!“

Slyše to, přistoupil ke králi mnich, který svými žádostmi o spravedlnost tak obtěžoval krále Ludvíka Jedenáctého, že tento král přísně rozkázal svému domácímu sudímu, aby ho zbavil mnichovy přítomnosti. V prvé Desítce bylo vypravováno, jak byl mnich zachován vinou kata Tristana. Tento mnich nyní velice ztloustl a jeho duch zářil z jeho červeně zbarvené tváře. Byl velice oblíben u dam, které ho u svých hostin napájely vínem, krmily paštikami a vybranými jídly. Každý hostitel rád vidí tyto příjemné stolovníky s bílými zuby, kteří mluví právě tolik, mnoho-li rozžvýkají soust. Tento opat byl nebezpečný společník, který, chráněn svojí kutnou, vyprávěl dámám veselé události, nad nimiž se pohoršovaly teprve když je vyslechly; neboť, kdo chce něco posuzovat, musí to nejdříve vyslechnout.

„Ctihodný otče,“ pravil král, „nyní jest černá hodinka, v níž uši žen jsou přístupny vypravování o veselém dobrodružství, kdy se dámy mohou smát, aniž by se zardívaly a rdít se smíchy dle libosti. Vypravujte nám pěknou povídku o mniších. Budu ji rád poslouchat, poněvadž se chci potěšit a dámy též.“

„Podrobíme se tomu, poněvadž je to vůle Vašeho Veličenstva,“ pravila královna, „pan opat jde však někdy příliš daleko.“

„Nuže,“ pravil král, obraceje se k mnichovi, „předčítejte nám nějaké křesťanské poučení, otče, abyste potěšil královnu.“

„Sire, mám slabý zrak a den se sklání.“

„Vypravujte tedy povídku, která popadá za boky.“

„Ha, sire,“ odvětil mnich se smíchem, „povídka, kterou jsem si zapamatoval, popadá za boky, ale počíná od nohou.“

Přítomní šlechtici tak úpěnlivě prosili královny a dam, že tato jako dobrá Bretoňka dala nakonec s úsměvem mnichovi svoleni.

„Vypravujte, otče,“ řekla, „budete odpověden Bohu z našeho hříchu.“

„S radostí, madame, převezmete-li laskavě moje hříchy, získáte při tom.“

Všichni se smáli a královna též. Král přistoupil k své drahé ženě, kterou, jak všichni věděli, velice miloval. Dvořené dostali svoleni, aby se posadili, staří páni uposlechli, mladí se opřeli se svolením dam o jejich židle, aby se mohli s nimi tiše smát. Potom opat Turpenayský jim vypravoval tuto povídku, jejíž choulostivá místa přešel hlasem něžným jako dechnutí flétny:

Před nejméně sto lety byly v křesťanství veliké hádky, poněvadž v Římě byli dva papeži a každý z nich se vydával za pravého. Z toho vznikla veliká škoda všem opatstvím a stolicím arcibiskupským, jelikož, aby spíše zvítězil, dával každý papež svým přívržencům veliká práva, takže vše bylo dvojitě obsazeno. Kláštery a opatství, které byly se sousedy v rozporu, nemohly uznat oba papeže a druhý papež jim kladl stále nějaké překážky, což působilo radost nepřátelům kapituly. Tento zlý rozkol působil nekonečné zlo a dokazuje dostatečně, že žádný mor není tak škodlivý křesťanství, jako cizoložství církve. V této době, kdy ďábel zuřil proti našemu ubohému jmění, vysoce slovutné opatství Turpenayské, jehož jsem nyní nehodným, mělo těžkou rozepři a nějaká práva s velice obávaným pánem de Condé, nevěřícím kacířem a velice zlým šlechticem. Tento ďábel, který přišel na zem v podobě šlechtice, byl, abych řekl pravdu, dobrým vojákem, váženým u dvora a byl přítelem pana Bureau de la Riviéře, který byl oddaným sluhou krále Karla Pátého, slavné paměti. Pod ochranou přízně pana de la Riviéře, můj pan de Condé měl dovolení jednat ve všem dle své libosti, beze strachu před trestem, v ubohém údolí řeky Indry, kde mu vše náleželo od Montbazonu až do Bussé. Představte si, jak jeho sousedé se ho báli a aby nebyli od něho znepokojováni, nechali ho dělat, co se mu zlíbilo. Byli by ho však raději viděli pod zemí než na louce a přáli mu mnoho zlého, čehož on nedbal. V celém údolí pouze vznešené opatství se odvážilo vzdorovat ďáblu, poněvadž církev vždy učila, brát do ochrany slabé a trpící, chránit potlačených, zvláště, jsou-li její práva a výsady ohroženy. Tento divoký válečník však velice nenáviděl mnichů a zvláště mnichů turpenayských, kteří si nechtěli dát vzít svá práva násilím, lstí, ani jiným způsobem. Těšil se proto velice z rozkolu církve a čekal na volbu papeže, aby mohl zničit naše opatství, ochoten uznat onoho papeže, kterému opatství turpenayské odepře poslušnost. Od svého návratu na zámek zvykl si týrat a mučit kněze, s kterými se setkal na svých pozemcích, takovým způsobem, že jeden ubohý mnich, který byl překvapen šlechticem na jeho cestě, vedoucí kolem řeky, neviděl jiné záchrany, než vrhnout se do řeky. Zvláštním zázrakem od Boha, kterého onen dobrý muž vroucně vzýval, jeho kutna ho držela na povrchu a on se dostal na druhý břeh před očima pana de Condé, který se nestyděl smát se úzkostem sluhy božího. Pohleďte, jaký to byl bezbožník) Opat, jemuž bylo svěřeno tehdy naše slavné opatství, vedl velice svatý život a modlil se pokorně k Bohu. Byl by spíše desetkrát zachránil svoji duši, tak byl zbožný, než by byl vyrval opatství z drápů toho zlostníka. Starý opat byl velice rozrušen a viděl blížit se neštěstí. Důvěřoval však Bohu, že nedá ublížit majetku své církve. Ten, který poslal Hebreům kněžnu Juditu a Římanům královnu Lukrecii, pošle též záchranu slavnému opatství turpenayskému, pravil. Jeho mnichové, což musím k naší hanbě přiznat, byli nevěřící, vyčítali mu jeho nedbalost, říkajíce, že je nutno všechny vol…