Žertovné povídky

Co je hříchem prominutelným

V neděli, po příchodu Reného na zámek Roche Corbon, šla Blanka na lov bez svého dobrého muže, a když byla v lese nedaleko Carneaux, spatřila mnicha, který, jak se zdálo, tlačil se na děvče více, než bylo třeba. I pobodla oběma ostruhama svého koně a pravila ke svým lidem:

„Hola! zadržte ho, ať jí nezabije.“ Ale když senešalová přijela k nim, trhla rychle uzdou. Pohled na to, co dělal mnich, znechutil jí další lov. Vrátila se plna přemítání, neboť temná svítilna jejího dřívějšího pozorování se zjasnila a dostalo se jí zřetelného světla, které tisíce věcí osvítilo, jako kostelní neb jiné obrazy, bajky a legendární básně milostných básníků, jakož i různé způsoby ptactva. Pojednou byla před ni odhalena sladká tajemství lásky, psaná všemi řečmi světa, docela i v řeči kaprů. Není-liž to bláznovstvím, skrývat tuto vědu před pannami. Brzy na to šla Blanka na lože, načež s výtkou obrátila se k senešalovi.

„Bruyne, vy jste mne oklamal a musíte to nyní tak provést, jak to provedl mnich v Carneaux s jedním děvčetem.“

Starý Bruyn měl předtuchu, jaké to as bylo dobrodružství a poznával velice dobře, že jeho nešťastná hodina uhodila. Pohlédl na Blanku s daleko větším ohněm v očích, než ho měl o něco níže a odpověděl jí slaďounce: „Ach můj drahoušku, když jsem vás pojal za choť, měl jsem v sobě více lásky než síly, ale spoléhal jsem na vaše milosrdenství a vaši ctnost. Zármutek svého života mohu cítit pouze já ve svém srdci. A toto hoře mne přivede až k smrti, takže stanete se opět úplně volnou. Počkejte, až odejdu s tohoto světa! Toť jediná prosba, kterou vznáší k vám váš pán, jenž by vám mohl poroučet, který však nechce být ničím jiným, než vaším prvním sluhou, vaším oddaným služebníkem. Nezraďte mé cti, cti mých šedin! V takových případech se stávalo, že páni zavraždili své ženy!“

„Snad mne nechcete zabit?“ zvolala.

„Ne,“ odvětil stařec, „miluji tě příliš, můj drahoušku. Hleď, ty jsi květem mého stáří, radostí mé duše! Tys mou milovanou dcerou. Tvoje oko občerstvuje oko mé. Od tebe snesu veškerá utrpení, jako kdyby byla štěstím pro mne... Dávám ti ve všem volnost, abys příliš neopovrhovala ubohým Bruynem, který tě učinil velkou paní, bohatou a váženou. Nebudeš jednou krásnou vdovou? Jdi, tvé štěstí osladí mou smrt...“

A ve svých vyschlých očích nalezl ještě jednu slzu, která stékala, ještě horká, po jeho tváři, temné, jako jedlová šiška a padla na ruku Blančinu, která, zaujata jsouc velkou láskou svého stařičkého manžela, vrhajícího se v hrob, aby se jí zalíbil, s úsměvem k němu pravila:

„Ach, neplačte tolik, já počkám!...“

Na to zlíbal senešal její ruce, srovnal její vlásky a pravil k ní pohnutým hlasem:

„Kdybys věděla, Blanko, můj drahoušku, jak bych tě v tvém spánku samou láskou snědl...“

A stará opice hladila ji svýma rukama, které byly samá kost.

„Neodvážil jsem se,“ pravil opětně, „probudit tu kočku, která by byla udávila moji čest, poněvadž jsem ve svém milostném roztoužení neznal ničeho jiného, než své srdce.“

„Ach,“ odvětila Blanka, „vy mne chcete jen tak uklidňovat. Mne to pranic nemrzí, že se mně již oči otevřely.“

Když toto Blanka vyslovila, ubohý senešal popadl malou dýku, která ležela na stole u postele, dal ji Blance, a pravil pln rozhorlení:

„Můj drahoušku, zab mne, aneb dej mně znát nějakým zřetelným způsobem, že mne máš jen trochu ráda.“

„Oh, ano,“ pravila všecka ustrašená, „budu se stále snažit, abych vás velice milovala.“

Ejhle, jak opanovala tato mladá, panenská žena tohoto starého muže a podrobila si ho touto přirozenou zlomyslností ženskou, aby její Bruyn se sem a tam po úhoru krásného kopečku Venušina točil jako mlynářský mezek. „Můj dobrý Bruyne, chci toto, Bruyne, chci ono! No tak vzhůru Bruyne! Bruyne! a stále jen Bruyne!“ Tímto způsobem byl brzo Bruyn více utrápen něžností své ženy, než by byl býval trápen její zlomyslností. A spletla mu mozek a chtěla, aby všechno bylo růžové a stačilo malé hnutí brv, aby Bruyn všecko, co se mu u ní nelíbilo, pěkně zastrčil. Byla-li smutná, rozkazoval senešal, pomatený láskou, všem ze své soudní stolice: „Pověste ho!“ Jiný by byl při tomto panenském boji zahynul jako moucha, ale Bruyn byl tak železné povahy, že nesnadno bylo ho zničit. Jednoho večera Blanka, než ulehla na lože, obrátila vše nohama vzhůru, bila lidi i zvířata a svými srdcervoucími nápady by byla přivedla i věrného otce, který má veliké poklady trpělivosti, v zoufalství - neboť všechny naše vrtochy trpělivě snáší - a pravila, uléhajíc, senešalovi:

„Můj dobrý Bruyne, mám tu dole pocity, které mně působí kousání a píchání a odtud stoupají mně k srdci, pálí můj mozek a působí ve mně zlé věci a v noci se mně zdá o mnichu z Carneaux---“

„Můj drahoušku,“ odpověděl senešal, „to jsou ďábelství a pokušení, proti nimž dovedou se bránit docela dobře jak mnichové, tak jeptišky. Než, chcete-li dosáhnout spásy své duše, jděte se vyzpovídat k ctihodnému opatovi v Marmoustiersu, k našemu to sousedovi; on vám poradí dobře a uvede vás svatě na správnou cestu.“

„Zítra tam zajdu,“ pravila. A skutečně z rána rychle pospíchala do kláštera dobrých mnichů, kteří se velice podivovali, když spatřili u sebe takovou roztomilou paní a dopustili se pak večer více než jednoho hříchu. Ihned ji dovedli s velkým nadšením ke svému ctihodnému opatu.

Blanka nalezla dobrého toho muže v tajemné zahradě u skály pod zarostlným loubím a překvapena, stanula v úctě před tváří svatého muže, ačkoli si jíž byla zvykla, nemít v úctě bílé vlasy.

„Bůh vás opatruj, paní!“ pravil opat, „čeho přicházíte hledat do takové blízkosti smrti, vy, která jste mláda.“

„Vaší vzácné rady,“ pravila a pozdravila ho uctivě „a přejete-li si poučit nevědomou ovečku, byla bych velice vděčna za takového zpovědníka jako jste vy.“

„Má dcero!“ odpověděl mnich, s nímž starý Bruyn smluvil toto pokrytectví a tento veselý úkol; „kdybych neměl stoleté chladnosti na této holé hlavě, nemohl bych vyslechnout vašich hříchů, ale mluvte, čeho si přejete, nechť je to mojí vinou, přijdete-li do ráje.…