Egon Ervín Kisch se směje

Korespondence s Adolfem Hitlerem

Milý kolego spojko!

Srdečný dík za tak brzkou odpověď. Jistě jsi mi odepsal tak rychle a k tomu ještě z Bavor, kam jsi přece odejel vlastně na zotavenou, jenom proto, že jsi poznal, že jsme staří kolegové z války. Nebo odpovídáš proto tak rychle, že některé části z dopisu, který jsem Ti před několika dny napsal, otiskl anglický tisk? Tím, že já jsem byl ve válce nějaký čas obyčejnou spojkou, jsem Ti připomněl, jaký šplhoun, ulejvák a sralbotka musil člověk být, aby se udržel léta vzadu u velitelství a aby ho nikdy nevybrali k doplnění zdecimovaného mužstva v zákopech. Já jsem neměl to štěstí, abych se ulejval vzadu tak dlouho. Ty, milý Adolfe, jsi se držel, všechna čest!

Jak je to však s křížem na Tvé levé straně prsou? Jenom úplný tupec a zabedněnec, vykonal-li nějaký hrdinský čin, dostal vyznamenání a nebyl povýšen. Pokládali Tě, pozdějšího nejvyššího velitele Třetí říše, za takového ťulpasa? Adolfe, nevykládej přece takovéhle věci! Je zhola nemožné, aby svobodníka, kterého uznají za hodna Ž. K. I.,^[55] pokládali čtyři roky za neschopného stát se desátníkem. Ve válce přece potřebují poddůstojníky. I kdybys byl v letech 1914 až 1918 žebronil stejně tvrdošíjně, aby Tě nejmenovali poddůstojníkem, jako jsi od roku 1931 do roku 1933 žebronil, aby tě jmenovali kancléřem – jako rytíři Železného kříže by Ti ve válce takové žebronění vůbec nepomohlo.

Víš to tak dobře jako já, a také ve své knize „Mein Kampf“ netvrdíš, že by Ti byl udělen Ž. K. I. Tvé dnešní spojky by to mohly chápat jako skromnost nebo zapomnětlivost, kdyby… kdyby jen ve Tvých pamětech byla i někde jinde stopa po skromnosti nebo zapomnětlivosti. Ale ty přece zaznamenáváš každou maličkost z fronty, chlubíš se každým hrdinstvím, které jsi prý vykonal za bavorské vlády rad nebo při puči před „Feldherrnhalle“, a jenom o hrdinství, za něž ti připjali na kabát honosnou válečnou upomínku, se nezmiňuješ ani slůvkem, neuvádíš ani znění, ani obsah návrhu na vyznamenání, ba ani data o navržení a jmenování, o dekorování a oznámení. Jednoduše sis přičmáral do vojenské knížky, že ti byl udělen 4. srpna 1918 Železný kříž. Nemám nic proti tomu, naopak, shledávám, že se to k Tobě znamenitě hodí.

Teď odpovídáš. Ovšemže mi nepíšeš poštou, tak jako já jsem Ti nepsal poštou – dnešní poměry v Německu bohužel nedovolují dvěma starým krajanům a spojkám, aby si psali dopisy. Musíme to dělat v novinách a časopisech. Ty to děláš v „DAZ“^[56]. Vycházejí v Berlíně, ale odpověď přichází z Bavor, kde jsi nyní na zotavené. Odpověď je z 2. srpna a vyšla v čísle ze 3. srpna: „Jak získal Hitler Ž. K. I.“ Že telegrafuješ historické pojednání, svědčí, jak máš naspěch. Srdečný dík, Adolfe, byl bych počkal i nějaký ten den, vím, že máš teď mnoho práce s marxisty.

Německý spisovatel Egon Ervín Kisch, který dlí toho času v zahraničí, vyslovil jisté pochybnosti o udělení Železného kříže I. třídy Adolfu Hitlerovi, které převzal i světový tisk. Pan říšský kancléř k tomu zjišťuje, že…

Ne, takovým obratem ovšem nezačínáš. Uvádíš odpověď tím, že je před námi jubileum; brzy tomu bude patnáct let, co dostal tehdejší svobodník Hitler Železný kříž I. třídy. Ale Tvé spojce z „DAZ“ ukápne do telegramu hořká kapka omezující slůvko „ovšem“ – „ovšem“, za které, být tebou, bych zase list zakázal. Čteme tam: „Jako důvod tohoto vyznamenání byl ovšem uveden obzvláště hrdinský čin, k němuž došlo téměř před třemi roky.“

Adolfe, Adolfe! Tím se věc ovšem ještě zhorší. Od kdy zůstává návrh na vyznamenání ležet tři roky? Bylo by ovšem možné, že vyšší velitelství vrátilo návrh na povýšení navrhujícímu velitelství jako nedostačující, čímž by se ovšem vyznamenání opozdilo. Ba bylo by i možné, že tento spor trval tři léta –, ale že Ty, Adolfe, který zaznamenáváš každou podružnost ze svého vojenského života a jenom tento kompetenční spor ne, sis nestěžoval, když Tvůj velečin po celá tři válečná léta neodměňovali, to Ti ovšem nikdo neuvěří. Tím spíše Ti neuvěří, že Tě nechali, takového uznaného, třebas ještě nevyznamenaného hrdinu, běhat tři léta se svobodnickými frčkami.

Ne, Adolfe, ten Ž. K. I. tedy nemáš. Avšak povídáš mi, za jaký čin jsi jej prý dostal. Tak jen spusť, stará vojno, poslouchám:

„Na podzim roku 1915, v podzimní bitvě u Arrasu a La Bassée, šel Adolf Hitler se spojkou Weissem u Fromelles dobrovolně na hlídku, poněvadž se nevědělo jistě, leží-li před úsekem pluku ještě vlastní oddíly nebo pronikli-li do vesnice vpředu Francouzi. Hitler a Weiss se proplížili opatrně až k obci, která jim připadala liduprázdná. Najednou zaslechli u vchodu do sklepa jednoho rozstříleného domu francouzské hlasy. Nebylo pochyby, mohlo to být jen mužstvo francouzské přední hlídky, která v té chvíli ještě nenastoupila. Se smělým rozhodnutím rozrazil Hitler dveře do sklepa a prohlásil…