Egon Ervín Kisch se směje

Novinářská burza

„Copak jsem pták,“ hubovával jeden kolega lokálkář, „copak jsem pták, abych mohl být současně na dvou místech?“ Ne, lokální reportér není pták, aby mohl být současně na dvou místech, a přece se to na něm často žádá. Dovede si však pomoci.

To, že po desetiletí byla jedna novinářská burza v Brejškově restauraci ve Spálené ulici a druhá v restauraci u Choděrů na Ferdinandce^[18], zůstalo čtenářům novin neznámo, třebaže členové těchto dvou burzovních komor neměli na mysli nic jiného, než sdělit zatepla obecenstvu, co vyzvěděli. O sobě a své instituci pomlčeli, až usnula – a ani tehdy jí nevěnovali ani lokálku. Ani lokálku – nejmenší z burzovních hodnot. Lokálkami se obchodovalo. Každé noviny měly jen jednoho lokálkáře, ale místních událostí a pověstí o nich (které se rovněž musily ověřit) bylo mnoho. Musilo tedy dojít k dělbě práce a výsledky se pak vyměňovaly.

Zpravodaj jedněch novin měl na starosti zprávy z nemocnice, tj. měl pátrat v přijímací kanceláři po jménech a nemocech „cuvaksu“ – přírůstku; na základě těchto sporých bodů se musil dovědět tolik, aby z toho byla zprávička na tři řádky nebo lépe senzační článek o několika sloupcích.

Oborem jiného zpravodaje, kterému přidělili pro jeho kriminalistický talent kriminálníky, byla policie. K jedné hodině v poledne před zavřením kanceláře přišel k úředníku presidia bezpečnostní kanceláře a politické státní policie a vyptával se, jak se jim daří, a přitom se snažil dovědět se i něco jiného, nějakou loupež, krádež, vloupání, vraždu, pohřešování, plížil se přijímací kanceláří, věznicí, antropometrickým kabinetem, kanceláří pátracího oddělení a mravnostní policie. K jeho povinnostem patřilo poptat se každého strážníka na rodinu, v noci chodit s detektivy do kavárny a zajít si pod nějakou záminkou (např. oznámit, že ztratil hodinky) na strážnici. Vždycky něco uviděl nebo uslyšel.

Třetímu reportérovi byly svěřeny obecní zprávy. Obcházel městské radní a magistrátní úředníky, radnici a stavební úřady, tržnici a elektrické podniky a hasiče. Jiní měli vztahy k zemskému výboru, k zemědělské radě, k vojenskému velitelství, k okresnímu hejtmanství nebo zemské školní radě a těžili odtud své zprávičky. Všechno, co vyzvěděli, vyměňovalo se každý večer od šesti do osmi, také v neděli, s kolegy, kteří pak zprávy individuálně zpracovali.

Původně byla jenom jedna burza, v hotelu Garni na Václavském náměstí. Ale poněvadž takto měly všechny pražské noviny stejné pražské zprávy, zatímco z konkurenčních důvodů chtěly mnohé noviny předejít jiné, podnik se rozpoltil; z místních zpravodajů Národních listů, Bohemie, Práva lidu, Samostatnosti, Prager Tagblattu, Pražských novin, Hlasu národa, Venkova, Čecha, Unionu, Času, Českého slova, Národní politiky, c. k. telegrafní korespondenční kanceláře a Prager Abendblattu se utvořily dvě strany a mezi Choděrou a Brejškou se válčilo horlivě a nenávistně.

Jeden z největších bojů vzplál v říjnu 1904 o kosti, které byly nalezeny v Krči s lístkem: „Ta byla zabitá ve sklepě.“ Jedna z burz se dověděla o této zprávě v patologickém ústavu a upravila ji senzačně pod názvem „Záhadná dvojnásobná vražda v Krči“. Druhá burza, kterou tím předešla, hleděla význam kostí oslabit, ba zesměšnit: jsou prý to jakési kosti ze hřbitova a jejich deformace není nic jiného než adipocire, mýdlová usazenina na mrtvolách. Brzy nato však zatkli zahradníka Valeše se ženou, jakož i jejich nevlastní dceru, a všichni doznali, že před lety zavraždili maďarské milence Takácze a Hanzélyovou, oloupili je a zakopali ve sklepě. Valeš vyhrabal několik kostí, dal k nim tento lístek a pohodil je na hnůj, aby dokázal nevlastní dceři, že to myslí vážně s hrozbou, že prozradí vraždu, nebude-li mu po vůli. Burza se „Záhadnou dvojnásobnou vraždou v Krči“ měla tedy pravdu a druhá, která ji chtěla zostudit, zostudila sebe. Ještě za deset let volali na poražené posměšně „adipocire“.

Zprávě, kterou měla jenom jedna burza, se říkalo „sólokapr“. Nebyl však ve vážnosti každý, kdo přinesl sólokapra. Například zpravodaj „Českého slova“, nezapomenutelný Jaroslav Hašek, se připotácel každý den s nějakou senzací, ale nikdo ji nekoupil. Hned zahlédli rybáři u Podbaby na Vltavě žraloka a pronásledovali ho, přičemž se loďka převrátila, takže lovci žraloka jen stěží vyvázli životem, hned zase se objevila na Štvanici a na Vítkově skupina naháčů, zřejmě zbytky sekty Adamitů, jindy zase na Václavském náměstí praskla obě zadní kola fiakru a posluha s dvoukolovým vozíkem musil fiakr podepřít a „tak ubíral se smutný průvod za hlučné veselosti obecenstva po hořejší části Václavského náměstí…“. Jindy zas podle Haškových informací nalezla mlékařka neznámého elegantního muže připoutaného ke stromu v Korunní třídě na Vinohradech, a když ho odvázala, zmizel, „ani se nepoděkovav“. Pochyboval-li někdo o hodnověrnosti těchto „záhadných případů“, Jarda Hašek se vážně rozhorlil a teprve potom zase spokojeně zamžoural očkama, až se mu na usmířenou dostalo sklenice plzeňského. Hašku!

Někteří měli řádkový honorář, a jeden český kolega záviděl Němcům dlouhá slova: „Napíšete: ‚Kadettoffizierstellvertreter‘ a už jste vydělali pět korun!“ Zvláště nám záviděl slovo „Stadtverordnetenkollegium“. Tento pražský „penny-a-lincr“^[19] vždycky na burze naříkal na to, jak lidstvo zjemnělo: „Jo, dřív měli Pražáci ještě páru, to stálo za to, psát lokálky. Třeba ti dva hoši, co zabili Gollerstepperovou – to byli chlapíci! Nebo ti treňáci Cučko, Válek a Otcovský, co odkráglovali hoteliéra Wolfa! Také ke ztýrání dětí se smrtelným koncem docházelo každou chvíli. To byly ještě zlaté časy!“

Když se oženil, uveřejnil v místních zprávách svoje svatební oznámení, přičemž udal tři křestní jména své ženy a ještě dodal: „dcera statkáře Václava …… z Malých Benátek, pošta Dolní Houbovice“ a započítal si řádkový honorář za tuto zprávu, kterou měl vlastně zaplatit. „Těch pětadvacet krejcarů bylo to jediné, co jsem měl z manželství.“ Na ulici vždycky pospíchal. „Copak máte od metru?“ zavolal na něho kdosi.&nb…