Tržiště senzací

Přednášky a divadlo

Úspěšnému Ervínovi dal Egon žít i potom, když už Egon Ervína nepotřeboval. Obě jména byla vytištěna na knižním vydání básní, které jsem zrýmoval mezi svými patnácti a osmnácti lety: „Květy mládí“, nakladatelství E. Pierson v Drážďanech, roku 1904.

Rytmus veršů jsem převzal od Heinricha Heina, obsah od Jedenácti katů, mnichovské umělecké skupiny. Heine je mistr verše a Jedenáct katů mělo smělou tematiku, ale v básních toho, kdo je plagoval, nenajdeme nic z těchto předností. Přikládá-li se prvotinám příznačné místo v tvorbě, musili bychom nutně dojít k závěru, že takovéto květy ponesou v době zrání plody k nepozření.

Nakladatelství E. Pierson bylo nakladatelství, které si dalo hradit výdaje spojené s tiskem, a každému, kdo zaplatil dvě stě marek, mohlo zde vyjít jeho dílo. Tak vyšlo i mé dílo. Mezi přáteli jsem však roztrousil, že jsem tenhle obnos dostal jako honorář. Zvýšil jsem jej dokonce o sto marek. Ohodnotil-li mě nakladatel na tak vysokou cenu, co byly proti tomu námitky nepřátel. Jen si pomyslete: tři sta marek!

Bohužel moje matka neměla pochopení pro triky literátů, ani u začátečníka. V domnění, že něco, zač se vydalo dvě stě marek, musí mít také tu hodnotu, neskrývala se s tím, že financovala vydání knihy. A poněvadž něco, co stojí ještě víc, musí mít také ještě větší cenu, vyprávěla všude, že za ni zaplatila tři sta marek, v domnění, že zvýší mou vážnost.

Brzo však jsem se za básně styděl a stydím se dodnes. Brzo jsem se také styděl, že jsem zaplatil vydání, za což se dnes už nestydím. Čím větší byly mé literární znalosti, tím menší jsem měl odvahu vydat knihu. Jenom přání, abych zahladil žalostný debut, mi dodalo odvahy vydat druhou knihu. Tentokrát to byl soubor novel „Drzoun Franta“ a vydalo je nakladatelství Hugo Steinitz v Berlíně. Za rok odprodalo autorská práva nádražní půjčovně knih, která mi na můj dotaz sdělila, že za ně zaplatila dva tisíce marek. Podle ujednání se Steinitzem jsem měl při ročním vyúčtování dostat honorář, ale nedostal jsem ani vyúčtování, ani honorář.

Když jsem si odbyl rok vojenské služby, hlásil jsem se jako volontér do „Prager Tagblattu“, který ode mne otiskl krátkou povídku. Šéf fejetonu, který mě přijal, měl dlouhou, byť prořídlou uměleckou kštici, sametovou kazajku a uměleckou kravatu s velkými puntíky. Jmenoval se Neuhof či Altberg, nebo se snad jmenoval Althof či Neuberg, nebo snad úplně jinak, zapomněl jsem to, asi proto, že si dal říkat jen „pan šéf fejetonu“. Také na dveřích jeho úřadovny byl titul: „Šéf fejetonu ‚Prager Tagblattu‘“.

Měl hlavně za úkol vybírat z tisku sídelního města kulturní zprávy, a stalo-li se, že „Frankfurter Zeitung“, ideál tehdejší žurnalistiky, otiskly vídeňskou zprávičku, kterou vystřihl pro své noviny také on, hladil si pyšně svou kštici. Z došlých rukopisů vyhledal denně jeden rukopis, který dal sázet jako fejeton, a psal životopisné zprávy o umělcích a spisovatelích, kteří zemřeli či se stali jinak časovými. Druhý den se ptal všech kolegů, četli-li jeho zprávičku, a s velikým uspokojením přijímal pochvalu. Trpěl jenom tím, že divadelní kritiky nepsal sám, nýbrž šéfredaktor Heinrich Teweles.

Když mě šéf fejetonu důkladně vyzkoušel, předal mi zpravodajství o týdenních přednáškách čtyř vzdělávacích spolků: přírodovědecké společnosti „Lotos“, spolku pro šíření všeobecně prospěšných vědomostí, spolku „Pokrokové ženy“ a studentského čtenářského spolku.

„Recenze o přednáškách ‚Concordie‘ si ovšem nechám sám,“ řekl a zabořil prsty do své bujné kštice. „Concordia“ byl Svaz německých spisovatelů.

Tak jsem se stal kritickou instancí pro přednášky o nálezech zřícenin u Edžmiadzinu (s promítáním světelných obrazů), o péči o dítě před narozením (ženy vítány), o metaforách v Codex argenteus biskupa Ulfily (po přednášce diskuse), o objevení otisku prstů Goethovým přítelem Purkyněm (pouze pro členy), o asimilaci kysličníku uhličitého chlorofylem tropických rostlin (s pokusy), a o podobných tématech, která nijak spolu nesouvisela a nesouvisela nijak ani se mnou.

Odvážil-li jsem se dát svým zprávám několik efektnějších bodů, šéf fejetonu, na jehož jméno se již nepamatuji, je svou modrou tužkou bez milosti seškrtal. Jsem přesvědčen, že seškrtával mé rukopisy proto, aby se skvěly jen jeho, tvrdil však, že to dělá proto, že jsou rozvláčné. „Stručněji, mladý muži, stručněji!“

Proto tedy – a ne snad, že bych byl ničemu z tématu nerozuměl – jsem se omezil ve zprávě o přednášce doktora soukromého práva Josefa Kohlera z Berlína na dvacet řádek. Příští den mi šéfredaktor Teweles řekl zlostně: „Odbýt vládního radu Kohlera dvaceti řádky prozrazuje jen nevzdělanost!“

V studentském čtenářském spolku předčítal z nových děl Raimund Schwarr, jehož román „Vzdorný“ předtím v „Prager Tagblattu“ nesmírně vychválili. Četl celé hodiny s patosem a při červeném ztlumeném světle. Bez ohledu na nadšené vysvědčení v našich novinách a bez ohledu na to, že básníkův bratr byl generálním ředitelem banky, zasypal jsem ho posměchem.

Druhého dne se tvářil šéf fejetonu, na jehož jméno se již nepamatuji, jako by byl snědl k snídani pavouka: „Máte jít k šéfredaktorovi.“ Od šéfredaktora jsem vyslechl tirádu, která byla ještě jizlivější než moje kritika o Raimundu Schwarrovi. Šéfredaktor Teweles zakončil ponaučením: „Takového tónu se užívá pouze proti rudým, pamatujte si to!“

Rudí, to byli sociální demokraté. Z českých stran byli jedinou stranou, která vystoupila proti protiněmeckým a protižidovským pouličním demonstracím, proti štvanici na Dreyfuse a na Hilsnera. Podle toho by vlastně měla být „Prager Tagblattu“ sympatičtější nežli ostatní strany. Proč se tedy mělo takového tónu užívat jen proti rudým? Proč jsem si to měl pamatovat? Pochopil jsem jenom, že moje postavení v redakci není právě příliš silné, pochvalně se o mně šéfredaktor ještě nikdy nevyjádřil, hanlivě už několikrát.

Teweles byl přívržencem humanistického gymnázia a všechny, kteří se neučili osm let latinsky a řecky, pokládal za nevzdělance. Já, nejmladší čle…