Tržiště senzací

O reportáži

Smích a vřískot proniká zdmi domu „U Dvou zlatých medvědů“. Takový humoristický účinek ještě nikdy slepý Metoděj nevyvolal.

Hm. Tedy tenhle případ je to…

Tento případ není v odborném smyslu denní zprávou. Jenom sousedé zúčastněných o tom věděli, a jeden z nich mi příležitostně vyprávěl o události, když už byla stará několik týdnů. Přesto jsem ji napsal.

Slepý Metoděj zpívá teď to, co jsem tehdy napsal, příběh o železničáři, který odchází ráno od ženy, aby nastoupil službu. Ta mu jako obvykle neuvaří snídani, poněvadž prý to dlouho trvá, než se rozehřeje plotna. Jako obvykle zůstane ještě v posteli. Jako obvykle se s ním láskyplně loučí – „Servus, už jdu na dráhu, dal jí pac a pusu,“ zpívá slepý Metoděj. Ale šťastnou náhodou odpadla dnes průvodčímu služba a „místo lístky vybírat, dírkovat, dá se domů v klusu“. Tiše, aby nevzbudil ženušku, odemkne dveře, a – je tady třeba pomlčky? – ženuška je už dávno vzhůru a je u ní host. A co je snad nejhorší, v kamnech, která se prý dají tak těžko roztopit, plápolá vesele oheň.

Zatímco host s prádlem a šaty v náručí bere nohy na ramena, popadne rozzuřený průvodčí nevěrnou průvodčí a „na plotnu pálící“ – na tento plápolající důkaz její nevěry, „zadnicí posadí svou ženu“. A posadí ji tam s takovou silou, že žena uvízne v díře plotny. „Žena hrozně křičela, cítila žár pece, on byl strašně dožraný, držel ji dál přece.“

To tedy bylo uznáno za vhodný podklad balady, a posluchačky se smějí, že nevěrné manželce pořádně zatopili, a mají radost, že za nemravností následuje trest hned v patách nebo někde jinde. Proč tak málo solidarity s příslušnicí vlastního pohlaví? Je to snad závist, že si paní průvodčí dopřála změny ve směně svého osazenstva?

Ať je tomu jakkoli, je to poprvé, co jedno z mých témat, převedeno do poezie a hudby, je přednášeno ideálem mých dětských dní. Dosáhl jsem teď něčeho touženého a hned se dostavilo rozčarování. Slepý Metoděj mohl věru použít nějakého mého lepšího námětu.

Jiní použili mých lepších námětů, ale ani to se mi nelíbí, uvědomuji si přitom, jak malá je tržní cena pravdy. Při operetě „Tonka Šibenice“ v Městském divadle bylo každý večer plno. V ní bylo všechno tak, jak jsem to napsal ve svém článku, rvačka mezi Koktavou Betkou a Tonkou Šibenicí v kavárně Mimóza, kavárník Mungo Načeradec a pokrytecká Barbora Upejpavá, a především obhajoba, plná obžaloby, na kterou se připravovala Tonka Šibenice a kterou mi přednesla ve své ošklivé komůrce v Kožné ulici.

Zažaloval jsem plagiátory a soud mi položil otázku, zda děj a osoby jsou vymyšleny. Ovšemže jsem odpověděl, že nejsou vymyšleny. Mimoto se vyskytl svědek, zaměstnanec žalovaného Městského divadla, a ten odpřisáhl, že nějaká žena mu vyprávěla o svém životě tak, jak to bylo uvedeno na jevišti. Literární znalci prohlásili, že můj článek je jen vylíčením skutečnosti, a nikoli výtvorem fantazie, „pročež nikterak nemůže zahrnovati vlastnické právo duševní“. Tak byla má žaloba zamítnuta a já odsouzen k zaplacení soudních útrat. Od té doby jsem už nechodil s plagiátory na soud.

Po první světové válce jsem pátral jako reportér po pozadí a souvislosti Redlova případu, jejž jsem odhalil roku 1913 a uveřejnil tehdy jen výsledky. Aniž se mě zeptali, aniž mě uvedli, „autoři“ otiskli v novinách, poslali časopisům, rozvedli v román, zdramatizovali, zfilmovali a použili jako podkladu pro antologie o vyzvědačství mého vylíčení i s prohraným fotbalovým zápasem, návštěvou zámečníka Wagnera, který se mi přišel omluvit, s komickou situací detektivů, dialogy atd. V jedné vážné knize o dějinách vyzvědačství, která vyšla v Americe, pisatel obětavě prostudoval nesčíslné stejnojmenné publikace o Redlovi a svědomitě je ocitoval; mne ovšem vynechal, neboť nevěděl, že všechny byly opsány ode mne.

Cena, kterou udělil nacistický Hamburk mé povídce o kajících Magdalénách, není jedinou poctou, kterou mi prokázalo nějaké město. Národní básník X. Y. (je na pravdě boží a tak ho nechám při pravdě) dostal za svůj životopis literární cenu města Vídně. Nejzajímavějším v jeho životě je nesporně vypravěčský talent jeho české babičky. Kdykoli se vynoří v životopisném díle svého vnuka – a vynoří se pokaždé na začátku každé kapitoly – vypráví přesně do poslední čárky některou z mých povídek, které vycházely v „Bohemii“ každou neděli pod čarou. Jenom jméno autora nikdy neuvádí, patrně jí vypadlo z paměti, což je u tak staré ženy pochopitelné.

Často mi přátelé a kritikové radili, abych si neříkal reportér a nenazýval své práce reportážemi, abych nezdůrazňoval, že mé příběhy se shodují se skutečnými událostmi. „Stačí přece vynechat data a jména a dát podtitulek ‚novela‘. Pak vás hned literárně uznají jako člověka fantazie.“

„Fantazie!“ Což není k zachycení pravdy zapotřebí fantazie? Je pravda, fantazie se zde nesmí rozvinout tak zvesela, jak by mohla, mezi událostí a událostí je jí popřána k tanci jen uzoučká stezka, a její pohyby musí být v rytmickém souladu se skutečnostmi. A ani toto vymezené místečko nemá fantazie jen pro sebe. V reji se musí otáčet s celým baletním souborem uměleckých forem tak, aby nejkřehčí látka, skutečnost, se v ničem nepoddala látce nejpružnější, lži.

Je-li konečně líčená věc správně vylíčena, zdá se to čtenáři tak jasné, že zvolá: „Vždyť je to jasné!“ Přičemž slovo „jasné“ znamená tolik jako „samozřejmé“ a vyjadřuje výtku banality, plochosti, fotografování. „Vždyť napsal, jen co viděl,“ jak řekl doktor Dykšy.

Neuposlechl jsem rady, abych maskoval pravdivé věci jako lživé. Naopak snažil jsem se nedostatek faktů, jak se mi stalo při požáru mlýnů v Praze, nahradit hojností, často přemírou detailů, ba nepohrdal jsem ani grafickým znázorněním, situačními plány, technickými termíny, vysvětlivkami a bibliografiemi. Taková přesnost vyvolává zase jiné výtky než výtku nedostatku fantazie. Náročná přesnost dráždí čtenáře k tomu, aby pátral po mezerách.

Jistě i nejvěcnějšímu pozorovateli může uniknout leccos důležitého, čehož je klasickým příkladem cestovatel kronikář Tomáš Platte…