Tržiště senzací

Opravdu otištěn

Minulé století a můj život se protínají, patnáct let máme oba společných. Dávno už nesedím pod psacím pultem jako redaktor, tiskař a vydavatel. Jen bednička mi ještě slouží. Ona, která mi byla psacím stolem a odbytištěm, je nyní skladištěm rukopisů mé poezie a prózy. Je v ní i divadelní hra o jednom a půl dějství s názvem „Orloj na radnici“. Prošla prkny, jež znamenají svět, jen na prknech bedny.

Rád bych viděl svá díla opravdu otištěna. Ale tady je jedno ale: „Spolupráce v novinách nebo v časopisech, případně zasílání prací, třeba by ani nebyly uveřejněny, bude trestáno co nejpřísněji, v daném případě i vyloučením.“ Těmito slovy úředního slohu se snaží „Disciplinární řád pro žáky c. k. středních škol“ zardousit každý projev mladistvého génia.

„Trestáno co nejpřísněji…,“ to by mi za normálních okolností ani mnoho strachu nenahnalo, celkem to znamená několik hodin karceru, a ty bych pro slávu podstoupil rád. Vždyť vyloučení je za zločin pokusu o literaturu jen „případně“.

V mém případě je to však horší. Trojí trest karceru v jednom školním roce má automaticky za následek vyloučení ze školy. A já jsem měl hned na začátku školního roku 1899 až 1900 smůlu, že mně dvakrát za sebou dali karcer.

První případ byla pranice na školním dvoře. Společně jsme si odseděli, můj protivník a já, ty čtyři hodiny, a jeden od druhého opsal úlohu za trest, což však nevadilo, aby se protivníci nerozešli nesmířeni.

Na druhém provinění jsem neměl vinu já, ale moje babička. Jak často jsem si vzpomněl ve svém životním povolání na tuto groteskní příhodu, jak často mi vytýkali redaktoři, stejně jako tehdy moje babička, reálná fakta v mé práci. Byl jsem vůči babičce v právu? Posuďte sami:

Byl jsem kvartán, bylo mi čtrnáct let, seděl jsem doma a učil se vlastivědě, zeměpisu „království a zemí na říšské radě zastoupených“. Na stole před sebou jsem měl knihu rozevřenou u kapitoly „Vévodství solnohradské“, seděl jsem opřen o ruce, s bradou v dlaních. Včera přestal profesor zkoušet u Kinzla, který je v abecedě přede mnou, zítra bych mohl být volán já první.

Vedle stolu seděla babička a pletla. Četl jsem polohlasně: „Vévodství solnohradské měří 7 153 čtverečních kilometrů a má 192 760 obyvatel.“ Opakoval jsem: „7 153, 7 153“ a „192 760“. Dál bylo v textu: „Obyvatelstvo na venkově se živí povětšině polním hospodářstvím a chovem dobytka, v některých krajích i těžbou soli. V městech je značně rozvinut obchod a průmysl.“

To nebylo třeba vštěpovat si zvlášť v paměť. Byla to vlastnost všech korunních rakouských zemí, pokud jsem se jim učil, že obchod a průmysl byly ve městech značně vyvinutější nežli na venkově, naproti tomu polní hospodářství a chov dobytka nikdy nekvetly ve městech. Nová byla jen těžba soli. Opakoval jsem si: „… v některých krajích i těžbou soli.“ Potom jsem se učil dál: „Obyvatelstvo se skládá téměř výhradně z Němců. Hlavní město Solnohrad je Solnohrad…“

Něco slabě zabzučelo. Moucha? Žádnou mouchu jsem nikde neviděl. Snad se mi to jen zdálo, že něco zabzučelo, sluchový klam. Babička seděla a pletla. Jistě nic nezabzučelo, kde by se tu také vzala moucha teď v září? Zadíval jsem se opět do knihy a učil se dál. Kde jsem přestal?

„Obyvatelstvo se skládá téměř výhradně z Němců. Hlavní město Solnohrad je Solnohrad.“

„Nedělej vtipy a uč se,“ řekla babička tónem, který byl dobrota a vlídnost sama. Podíval jsem se na ni nechápavě, neviděla však můj tázavý pohled, neboť pletla.

„… téměř výhradně z Němců. Hlavní město Solnohrad je Solnohrad,“ opakoval jsem.

„Říkám ti, abys nedělal vtipy a učil se.“ V jejím hlase nebylo hněvu. Zdálo se, že je to jen vlídná rada, kterou mi dává, rada, abych nedělal vtipy a učil se.

„Vždyť se učím, babičko.“

„Dobrá, dobrá, dítě.“

Rozmrzen jejím klidem opakoval jsem poslední větu možná o něco hlasitěji, nežli to vyžadovala moudrost věty, že Solnohrad je hlavní město Solnohrad. Snad jsem ji neměl vůbec opakovat. Snad přece jen mám trochu viny na tom, co se pak stalo? Ať je tomu jakkoli, nechci se dnes trápit ani vlastními výčitkami, ani obhajobou, na obojí je pozdě. „Posuďte sami,“ řekl jsem na začátku.

„Hlavní město Solnohrad je Solnohrad…“

Babička mi pohrozila: „Dostaneš pár pohlavků, nepřestaneš-li mluvit hlouposti.“

Já vzdorně: „Nemluvím žádné hlouposti, učím se, co je v knize.“

Rázně, se spravedlností v přízvuku každého slova, prohlásila babička: „Budeš-li se učit, co je v knize, neřeknu ani slovo.“

Teď ji mám! Uvidíme, dodrží-li svůj slib, že neřekne ani slovo, budu-li se učit, co je v knize. „Hlavní město Solnohrad je Solnoh…“

A už jsem dostal pohlavek. Jak jsem řekl, byl jsem kvartán. Kvartán se nenechá jen tak pro nic za nic pohlavkovat, a už vůbec ne pro vědecky dokázanou pravdu, kterou má před sebou černé na bílém. Dupl jsem nohou a začal křičet. Ale babička se teď rozkřikla také, přetrhla se jí bavlna a také její trpělivost byla u konce.

Do pokoje vběhla matka a dala mi ještě jeden pohlavek. Odůvodnění: „Proč zlobíš babičku?“

„Bú, nezlobím ji, bú,“ (tohle „bú“ má napodobovat pláč, který jsem sám napodobil), „učím se jen, co je v knize, a babička tvrdí, že dělám vtipy.“

„Blbosti říká, místo aby se učil,“ vpadla babička do mé obhajoby.

„… jen co je v knize.“

„Hlavní město Solnohrad je Solnohrad, a takovéhle nesmysly plácá.“

„Bú,“ začal jsem zase, neboť jsem dostal od matky druhý pohlavek, „tady přece je, že Solnohrad…“

„Kde je to?“ řekla matka, napřáhla pravou ruku k novému pohlavku a nahlédla do knihy.

Tam to tak vskutku bylo.

„Maminko,“ řekla má matka své matce, „tady opravdu je, že…“

„Cože tam je?“

„… že Solnohrad je hlavní město Solnohrad.“

„Ták!“ ječela babička. „Tohle je úžasné!“ Byla úplně bez sebe. „Tohle je ohromné!“ Tak rozzlobenou jsem ji ještě nikdy neviděl. „Tak? Je to tam? Solnohrad je hlavní město Solnohrad je tam? Co je tam ještě? Čechy jsou hlavní město Čech, Vídeň je hlavní město Vídně – je to tam také?“

„Ale maminko, když opravdu…“

„Pak se nepotřebuje učit. To umí stejně. Mladá Boleslav je hlavní město …