Vodní pohroma na Konopišti
Když jednou v neděli došla do Prahy zpráva o zátopách u Benešova, rozjel jsem se tam. Jet do Benešova stálo za to, neboť na zámku Konopišti měl arcivévoda František Ferdinand své, jak se domníval, prozatímní sídlo a tady čekal s netajenou nedočkavostí, až přesídlí do císařského hradu. Ale tento vídeňský byt obýval houževnatý nájemník, který vůbec nepomýšlel na to, aby se vystěhoval – císař František Josef I.
Když se zastřelil 1889 v Meyerlinku jeho syn korunní princ Rudolf, stal se rakousko-uherským následníkem trůnu jeho synovec František Ferdinand. Tehdy bylo císaři Františku Josefovi šedesát let a byl těžce nemocen, a nový dědic už se chystal, že zakrátko nastoupí na trůn. Čekal rok, čekal dvacet let, čtvrtstoletí, a když v roce 1914 výstřely v Sarajevu usmrtily čekatele, byl zůstavitel dědictví František Josef stále ještě naživu.
V době, kdy jsem jel na Konopiště, abych podal zprávu o zátopě, čekal František Ferdinand na trůn už osmnáctý rok. Jeho i jeho zámek opřádaly všelijaké pověsti a byly právě obohaceny o jednu tajemnou zprávu: na Konopiště byl povolán slavný anglický botanik, aby křížením růže druhu rosa canina[14] a rosa rugosa[15] vypěstoval druh černých růží. Sotvaže proniklo něco o těchto pokusech na veřejnost, obrátili se zlověštci a vykladači znamení v dopisech na šéfredaktora anglického listu „Times“: Cožpak není známo z dějin Anglie, že rozkvete-li černá růže, znamená to vraždu a vzápětí válku? Což teprve, rozkvete-li v domě prince, v jehož rukou spočívá budoucnost střední Evropy? Naštěstí mohl pěstitel botanického zlověstného havrana uklidnit současníky i ty z „Timesů“: podle teorie o chromozómech, která zase buduje na Mendelově učení o dědičnosti, vydaří se při křížení samečka plané růže se samičkou růže drsnolisté ze sta dětí pětadvacet po otci a jsou bílé jako on a pětadvacet je růžových, celá maminka. Ze zbývajících padesáti je patnáct nejsnědějších spojeno pohlavně s otcem nebo matkou, potom patnáct nejtmavších z tohoto krvesmilství znovu zkříženo se svými roditeli a teprve za sedm let se může narodit úplně černá generace. Mohou být tedy ti, kdož věří podobným předzvěstem, do léta roku 1914 klidni, neboť do té doby je osud následníka i osud míru zajištěn.
Pravděpodobně stál šéfredaktor „Timesů“ nad tímto dopisem jako Buridanův osel, nebo lépe řečeno, puritánův osel. Na jedné straně nemohl dost dobře předložit čtenářkám tuto pohoršlivou historii o plození a prznění, tento návod k rození černých míšenců, na druhé straně však zajišťovalo toto botanikovo prohlášení londýnské City a jejím akciím mez sedmi let.
Jako vždy dopadlo toto rozhodování mezi morálkou a hospodářstvím ve prospěch hospodářství, veřejnost byla informována, že chromozómy zatím netají ve svém nitru ani vražedný, ani válečný úmysl, a nikdo nemohl usuzovat, že vodní pohroma na Konopišti je výsledkem pokusů s růžemi. A věru také ve srovnání s pohromami, které nadešly potom, se stěží dala nazvat pohromou, a byla-li tak přesto nazvána, tedy jen proto, že nikdo ještě neznal rozsah pohrom příštích.
Přijel jsem posledním vlakem pozdě večer; hned jak jsem dojel na místo, stoupla voda na trati Vlašim–Benešov až do výše železničního náspu a zaplavila koleje.
V Benešově jsem pátral po podrobnostech. Z posádek z dalekého okolí sem bylo povoláno na telegrafický rozkaz arcivévodův vojsko a četnictvo. Četníci byli zaměstnáni tím, že zabavovali vesničanům ryby, které byly vyplaveny z arcivévodského rybníka na silnici a které vesničané posbírali. Úkolem c. a k. zákopnických čet bylo vybudovat násep, který by chránil zámecké sklepy před zatopením.
V hostinské místnosti hotelu „U Lva“, kde jsem si dělal poznámky o výsledcích pátrání, seděli lidé, na jejichž tvářích se zračilo zoufalství. Hostinský mi sděloval šeptem, že muž v rohu je majitel zaplaveného statku v Libši. Němě sedící a rozrušená rodina u okna je rodina mlynáře Krupičky, jemuž loni vyhořel mlýn, který neměl pojištěn, z posledních úspor si jej postavil znovu a teď mu voda novostavbu zničila.
Jak znám tvou nedůvěru, milý čtenáři, jistě se zeptáš, jak to, že jsem si až do dneška zapamatoval česká jména Libeš a Krupička. A věru, kdyby mi tehdy v hotelu „U Lva“ byl někdo předpověděl, že po více než jednom lidském věku napíšu zpaměti, že onen muž v rohu je statkář z Libše, a rodina u okna je rodina mlynáře Krupičky, řekl bych takovému proroku, že je žvanil.
Což jsem mohl tušit, že kronika slepého Metoděje nic nevynechá? Ještě po letech jsem ho slyšel zpívat píseň o povodni se slokami o statkáři z Libše a mlynáři Krupičkovi:
Zatopila Libeš,
u Krupičků mlýn též,
neb jeho majitel
loni prý vyhořel
a nebyl pojištěn.
Hostinský i hosté v hotelu „U Lva“ vyprávěli o příšerných scénách, povodeň se přihnala v noci, vesničané prchali, za nimi stále v patách přívaly vody. Ve vlnách zmizely střechy cihlových domků, utonuli lidé, koně i krávy, dřevěné domky to odplavilo, zničilo úrodu, i tu, která už byla svezena do stodol, i tu na polích.
„A v zámku?“ zeptal jsem se.
V zámku? No, ovšem, park je také zaplaven a hráz rybníka protržena. Ale zámecké budově se nestalo nic. Pan arcivévoda tam zůstal po celou dobu.
Zatím nadešla noc a já jsem chtěl jít nahoru do svého pokoje. V chodbě lil do sebe zlostně pivo jeden četník, byl to můj bývalý desátník od 11. pluku. Chtěl jsem se ho vyptat na různé věci, ale on mě předešel: „Řekněte mi – jako studovaný člověk to budete vědět – proč musím zabavovat těm ubohým lidem leklé ryby a odvádět je do zámku? Řekněte mi, prosím vás, co dělá pan arcivévoda s leklými rybami?“
Nevěděl jsem, co na otázku odpovědět, vypil jsem se svým bývalým instruktorem, který mě cvičil na vojně, pivo a šel jsem spát.
Venku burácel hrom a blýskalo se a lilo, vítr chtěl vší silou urazit balkón mého pokoje, zatímco do oken bily proudy deště, div že je nerozbily.
Poněvadž jsem nemohl usnout, srovnával jsem si v hlavě všechna fakta, která jsem dosud sehnal. Týkala se osudu vesničanů, kteří zůstali bez chleba, bez p…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.