Tržiště senzací

Pranice o zprávy, hlavně o sebevraždách

Pokud šlo o zprávy z ciziny, bylo šestnáct pražských deníků odkázáno na jedinou tiskovou kancelář, a to úřední. Informace z českého zemského sněmu a od politických stran si opatřovaly noviny samy, ale to se opravdu nedalo číst.

Když chtěly mít redakce původní zprávy pro čtenářstvo, musely je lovit z toku lokálního života. Přesto však měla každá redakce jen jednoho reportéra, a ani ten nezastával nijak vysokou hodnost. Byl novinářským nádeníkem, le journalier, měl obyčejně jen řádkový honorář a žil ve strachu, zdali ho denně vydělá, ve strachu, že ho každou chvíli ztratí.

„Copak mám křídla, abych mohl být na dvou místech najednou?“ zlobíval se jako onen bankéř v burzovním vtipu. Ne, ani lokálkář nemůže být na dvou místech najednou, třebaže by to byl věru potřeboval, když vzlétal ještě zcela sám za zprávami. Zatímco pátral po nějaké vraždě, mohla mu jinde vyhořet nějaká budova do základů.

Naštěstí si našel reportér cestu, kterou se dal již člověk v pravěku, objevil směnný obchod. „Dej mi svůj úlovek,“ řekl lovec rybáři sousedního kmene, „a já ti dám za to svůj.“ Povstal tak trh, na kterém každý nabízel své výrobky, a pracovní proces se dělil dále.

Zpočátku se scházeli lovci i rybáři zpráv ze všech novin každý večer v hodinovém hotelu „Garni“ na Václavském náměstí. Tyto schůzky nazvali účastníci „burzou zpráv“. Poněvadž se tu však neobchodovalo na podkladě vzorků nebo dokonce s neviditelnými hodnotami, naopak zboží tu bylo hmatatelné, nebyla tato burza v národohospodářském smyslu vlastně vůbec burzou, nýbrž trhem. Naproti tomu představovalo zboží jen hodnoty papírové, burzovní zprávy zaznamenávaly kursy a o placení hotovými nebylo řeči. Vlastně to tedy přece byla burza a ne trh. Je to ostatně docela jedno, neboť o téhle burze nebylo nikdy v novinách ani řádky, třebaže rozvíjela svou činnost jen pro ně.

Když se však čtenářské kruhy některých novin začaly prolínat, chtěl mít každý list více zpráv než list konkurenční, každý chtěl druhého předstihnout, aby měl pokud možno první „sólokapra“, jak se tehdy říkalo.

Tím se jednotná burza rozštěpila. Byly nyní dvě. Jedna zasedala v restauraci U Choděrů na Ferdinandově třídě, až na krátkou dobu, kdy restaurace byla policejně uzavřena, poněvadž skupina českých denních hostů rozbila napadrť bustu císaře na schodišti. Druhá burza vyvíjela svou činnost v zadní světnici Brejškovy restaurace, od šesti do osmi hodin večer.

V každé burze byly úlohy rozděleny. Jeden reportér docházel denně do nemocnice a zaznamenával zajímavé případy, které sem byly dopraveny, jiný chodil na radnici a podával zprávy o opatřeních městské správy, třetí udržoval spojení s hasiči, čtvrtý s četnickým velitelstvím.

Policii obstarával po třicet let pan Melzer. A jeho nástupcem jsem byl na burze u Brejšky po sedm let já. Vydala-li policie úřední zprávu nebo zabývala-li se nějakým větším případem a úředníci měli pohotovost, bylo mou povinností uvědomit o tom všechny kolegy z burzy. Dověděl-li jsem se nějakou zprávu sám a nehrozilo-li nebezpečí, že ji uloví také konkurenční burza, mohl jsem si ji ponechat pro svůj list nebo směnit ji – ovšem jen se členem naší burzy – za jinou zvláštní zprávu.

Za burzu u Choděrů chodil na policii „bledý Schnüffeles^[5]“, který současně zastupoval německý deník „Prager Tagblatt“. Jak je vidno, umlkal v burzovních věcech národní bojkot, jejž jinak hlásal tisk ve svých sloupcích.

Na obou stranách se vyvinul přímo sport ulovit více zpráv než druhá burza, což se někdy zvrhalo v osobní boje. Jedna z nejprudších potyček vzplanula pro několik lidských kostí, které byly nalezeny na návsi v Krči krátce předtím, než jsem se ujal svého úřadu, a u nichž ležel lístek se slovy: „Tahleta byla zabita ve sklepě.“

Mužstvo od Brejšky se dozvědělo o tomto nálezu samo i s podrobnostmi, že kosti jeví stopy násilí a že nejsou od jedné osoby, nýbrž od muže a ženy. To stačilo, aby upravili zprávu s velkým titulkem „Záhadná dvojnásobná vražda v Krči“.

Druhá burza, která se tím octla v nevýhodě, hleděla význam nálezu zeslabit. Podle všech známek vykopal prý nějaký šprýmař tyto kosti pro postrašení lidí někde na hřbitově, a novináři, kteří podle nalezeného lístku usuzovali na vraždu, stáli tu teď zesměšněni „až do kostí“. Jak prý bylo v patologickém ústavu zjištěno, není rozštěpení kostí od násilných zranění, nýbrž tu jde o tzv. adipocire, zmýdelnění čili saponifikaci u mrtvol, kterým se kosti štěpí.

Čtenářská obec se rozdělila na dva vzrušené tábory; jedni volali: vražda, druzí: mýdlo, když se najednou vynořily na denní světlo ze sklepa krčské vily dvě mrtvoly a odhalily temné činy lidské chamtivosti a sexuální chtivosti. Před třemi roky totiž zavraždil a oloupil zahradník z této vily, jakýsi Valeš se ženou a nevlastní dcerou, mileneckou dvojici z Uher, která bydlila přes zimu ve vile. Potom vycpali šaty zavražděných slámou a jednou navečer odvezli tyto vycpané loutky vozem, aby sousedé viděli, že oba cizinci odjíždějí.

Mrtvoly obou zavražděných pokojně odpočívaly zahrabány ve sklepě vily až do dne, kdy se téměř sedmdesátiletý Valeš dopálil, že jeho nevlastní dcera – bylo jí přes padesát – se tvrdošíjně vzpírá jeho milostným návrhům a při každé sebemenší příležitosti volá na pomoc matku. „Budete-li se dále zdráhat, přivedu vás i sebe na šibenici,“ vyhrožoval Valeš. Zdráhaly se však nadále, i když už Valeš kosti veřejně pohodil, aby dokázal, že svou výhrůžku myslí vážně.

Valešova nemorálnost vysvítá i z úvodní sloky popěvku, který o celé věci potom zpíval slepý Metoděj:

Tam v té vile Vilém
ten zahradník Valeš
šnitlík, žampiony
pěstoval, i faleš.
Držel na nevěru,
měl rád ženu, dceru,
chodil s paní Ježkovou…

Také dcera nemá dobrou pověst:

A nevlastní dcera
ta dávala bacha,
nad tou mrtvou díftkou
dělala prej chacha!
Že bude mít z toho
mordu tuze mnoho
věcí do svý výbavy…

Teprve když chodila po Krči policejní komise od domu k domu a Valeš přísahal, že ji uvítá doznáním vraždy, dovolila paní Valešová svému m…