Tržiště senzací

Nedozírné důsledky

Vyjela si na sobotu do Prahy pihovatá malá úřednice z Poděbrad, aby se jednou pobavila mimo dohled poděbradských občanů.

Pobavení našla v „hipodromu“, jízdárně, která se každý večer proměnila v laciný noční podnik. Za dvacetník se mohl člověk projet na koni deset kol, tři jízdy stály padesátník, a k tomu vyhrávalo „kvarteto“, které tvořili tři hudebníci. Návštěvnice, většinou mladá děvčata, seděly v pánském sedle, trhaly uzdou a snažily se mlaskáním a hopsáním pobídnout netečné oře k smělému trysku a připadat si jako amazonky. Ze šesti koní byla nejžádanější „Bella“, jednooký hnědouš s bílou skvrnou na hlavě a se dvěma bílými skvrnami na zadku, což vypadalo, jako by byl obnažen, a svádělo k vtipům. Dokola arény seděli při pivě návštěvníci a dívali se, jak se kolem nich míhají dámy a jak se jim přitom nadzvedají sukně.

V tomto jezdeckém nočním podniku padlo ono pihovaté poděbradské děťátko do oka mému příteli, s nímž jsem tam právě zašel. Když pak musil na několik hodin odejít, měl jsem se maličké věnovat, aby mu ji nepřebral někdo jiný.

Nějak příliš zábavné to zrovna nebylo, poněvadž za prvé jsem byl jen hlídačem místo zájemcem, a za druhé se s ní nedalo mnoho povídat. Přesto však jsem si s ní musil povídat, poněvadž jinak by byla neustále jezdila na koni, a to by stálo peníze, dvacetník za jednu jízdu.

Zpozorovala, že není právě zábavná, a snažila se, aby vzbudila můj zájem. Sdělila mi, že je zaměstnána na poště v Poděbradech. Když však viděla, že to na mne neudělalo nijak zvláštní dojem, vyrazila, jak se domnívala, s těžším kalibrem: že umí i trochu německy. Zdvořile jsem se zatvářil tak, že v mém výrazu byl podiv i pochyby.

Ovšem, dotvrzovala svůj výrok a opakovala znovu, že dovede trochu německy, ovšem, potřebuje to také, „pro našeho pana knížete Hohenlohe docházejí přece častěji německé telegramy, ovšem, například předevčírem přišel mu telegram od německého císaře, čtyřiadevadesát slov“.

„Opravdu?“ ptám se. „A co bylo v tom telegramu?“

„Sama jsem jej ovšem přijímala,“ povídá, pyšná jednak na to, že mě přece jen dovedla upoutat, jednak pyšná, že sama přebírala císařský telegram. Tento detail byl pro ni důležitější.

„A co bylo v tom telegramu?“

„Byl ovšem německý. Došel přes pražskou ústřední stanici. Čtyřiadevadesát slov, adresu nepočítajíc, všechno německy, a já jsem neudělala při přejímání ani jednu chybu, ano, to povídal dokonce i pan poštmistr, a ten zřídkakdy, velmi zřídka pochválí. Znáte v Poděbradech pana poštmistra Beránka? Ne? To je pěkný bručoun, na všem musí něco najít.“

„Tak co bylo v tom telegramu?“

„Císař v něm vyčinil našemu panu knížeti. Možná, že je ten císař také takový bručoun jako pan poštmistr Beránek.“

„Pročpak vyčinil císař vašemu panu knížeti?“

„To nevím. Možná, že to neví ani on sám. Pan poštmistr Beránek také někdy nadává celé dopoledne a sám neví proč. Teď bych si zase, prosím pěkně, zajezdila na koni.“

Svoluji ke třem jízdám. Protekcí u vedoucího jízdárny jí dokonce opatřím zvláštní výhodu, že se může projet na kávově hnědé, jednooké Belle s nahým zadkem. Sám si vezmu také tři lístky. Snad, když jí poklušu po boku jako panoš, dovím se přece něco o telegramu.

Stojíme v manéži, abychom se vyšvihli na své oře.

„Jak byl telegram podepsán?“ ptám se.

Nadzvedla pravou nohu do třmene Belly. To je kýžený okamžik pro diváky. V našem případě se daleko široko ukáží bledě červené barchetové kalhotky s bílými volánky. Bella, jakoby pro potěšení obecenstva, se trochu vzepne, a jezdkyně musí za ní poposkočit na levé noze, zatímco pravá visí vysoko a pro každého viditelně ve vzduchu.

Mne však to nesmí odvrátit od věci a opakuji otázku, jak byl telegram podepsán. Zatímco se vyšvihuje do pánského sedla druhá půlka růžových kalhotek s bílými volánky, odpoví: „Vilém čárka imperátor.“

Po její odpovědi zmizí mé podezření, že si vymyslila příběh s císařským telegramem, jen aby mi imponovala. Tenhle titul sotva kdy slyšela, než se s ním setkala v textu telegramu, a nemůže ani vědět, že mezi Vilém a imperátor musí být čárka.

„Kvarteto“ tří hudebníků hraje na dechové nástroje písničku Piccolo z operety „Kouzlo valčíku“. Jako žokej přitisknu paty do slabin svému dýchavičnému oři, aby udržel tempo s temperamentní Bellou. Nepodaří se to. Proto se uchyluji k taktice, které užívá ježek proti zajíci – zůstanu s koněm stát. Po každém kole musí projet Bella kolem mne, já mohu jet několik kroků s ní a vyptávat se jezdkyně na telegram. Zapamatovala si jen, že v něm byla slova „nedozírné důsledky“, ovšem žádná jiná úřednice by to nepřevzala tak bez chyby jako ona, nejsou to nijak lehká slova, že je to pravda?

Ovšem, „nedozírné důsledky“ z úst císaře nejsou nijak lehká slova.

„Piccolo, piccolo, dzin, dzin, dzin,“ rozehrává se kapela a kávově hnědá, jednooká Bella se skvrnou na předku a na zadku se octne už velký kus ode mne.

„Čeho se týkal telegram?“ ptám se, když zase sedíme spolu u stolu. Neví prý to přesně. Když jej předložila panu poštmistrovi, potřásl prý hlavou a zabručel: „Bůhví, co je to za věc! Jistě půjčil náš kníže císaři peníze a teď je chce zpátky. A proto nadává císař jako špaček. Člověk proto nemá nikomu půjčovat peníze.“

Každé slovo telegramu by bylo pro mne důležité, místo toho opakuje však dívka, že telegram měl čtyřiadevadesát slov, s čímž nemohu nic dělat, ani kladně, ani záporně. Ani z domněnky pana poštmistra Beránka, že běží o vypůjčené peníze, se nedá nic udělat.

Kde by bylo možno dovědět se o věci více? Věděl jsem o jednom člověku, který by mohl sehnat telegram: byl to viceprezident pražského poštovního ředitelství. Jeho ctižádostí bylo stát se ministrem, buď ministrem-odborníkem pro pošty, který by zachovával krajní národnostní nestranickost, nebo německým ministrem-krajanem, který by proti ostatním národnostem uplatňoval do krajnosti stanovisko významnosti německého národa.

Proto měl jednak odborné přednášky o reformě poštovnictví, jednak vystupoval na schůzích s paličskými řečmi proti protežování českých úředníků …