Může litera zabít?
Smíchovská končina byla za dob rokoka samé rokoko. Tady měli páni z české šlechty své letohrádky a útulné zahrady, a kdo měl zvlášť privilegovanou přítelkyni, dal jí postavit v nejbližším sousedství vlastní venkovské zátiší, jako například hrabě Clam pěvkyni Duškové. Pěvkyně zase měla svého přítele, jímž byl Wolfgang Amadeus Mozart, který v zahradě paní Duškové napsal mnohé andante a allegro. Tady složil předehru k opeře „Don Giovanni“, neboť zahrada „Bertramky“ byla opravdu vhodným místem pro zhudebnění rozkoše a smrti.
Každý z pánů v této končině byl víceméně sám Don Juan, který miloval nějakou Donu Elvíru a kterému jiná Dona Anna strojila pomstu, a o smíchovské Zerlinky, které si rády daly líbit dvoření urozených pánů, nebyla nouze. Z vršku zahrady se díval skladatel na hřbitov u „Malvazinky“. Byl to sice titěrný rokokový hřbitov, ale přece jen hřbitov.[16] Jistě přisoudil Mozart jeden z náhrobních pomníků Komturovi, kterého probodl svůdce jeho dcery, a nyní pomýšlí na to, aby se v kamenném šatě objevil na hostině vraha…
Avšak už v první polovině devatenáctého století se začal ztrácet galantní charakter smíchovské končiny, a nikdo už nemyslil na to, že její jméno povstalo prý vlastně od smíchu. Kratochvíle v kratochvilných zámečcích ustávaly, neboť sem začalo pronikat nepřetržité dunění, které bylo hrozivější než blížící se kroky kamenného hosta. Byl to krok nové doby.
Ani Mozartovi by se tu už nebylo podařilo přenést čisté andělské zvuky z blankytného nebe na notový papír. Tovární komíny dýmaly husté mraky kouře na ono nebe, a ostré sirény přervávaly harmonii sfér. Luh smíchu zprůmyslněl.
Nedlouho po velikém povstání lyonských a slezských tkalců, které bylo namířeno proti špatným podmínkám domácké práce, vypukla na Smíchově první tovární stávka na evropské pevnině proti postavení automatického stroje na tisk kartounu. Tento vývoj pokračoval, Smíchov se stal a zůstal radikálním volebním okresem, a proto byly těsně vedle dělnických činžáků postaveny velké vojenské činžáky, kasárny, mezi nimi i kasárny, kde jsem činil zadost své služební povinnosti i s kasárníky. Na pozemku tří šlechtických zahrad vyrostla továrna na železniční vozy, na jiných pozemcích pivovary, továrny na kovové zboží a textilky. Ze zámečku hraběte Clama se stala Klamovka, taneční lokál, přičemž však zahradní zákoutí plně sloužila svému starému účelu. Jenom Mozartem posvěcený útulek „Bertramka“ stejně jako mystický rokokový hřbitov zůstaly nezměněny a dostaly dokonce zahradníka. S jednou z jeho dcer jsem chodil.
Byla prodavačkou v jednom smíchovském obchodě se střižním zbožím, před nímž jsem často čekával po zavření, abych ji doprovodil ke vratům Bertramky, nebo bylo-li večer příliš tma, Mozartovou zahradou a jejími útulnými keři po měkkém trávníku až k zahradníkovu domku.
Moje přítelkyně byla skromná dívka. Když jsme někam zašli, nikdy nedovolila, abych za ni zaplatil kávu, a stálo to vždycky velké boje, než přijala nějaký dárek. Proto musila mít závažný důvod, když jednou ráno ke mně přišla rozrušena a žádala mě o sto korun. Za několik dní mi vysvětlila, nač ty peníze potřebovala: na jízdenku do Francie, aby její bratr mohl odjet do cizinecké legie.
„Do cizinecké legie? K tomu jsi mu ještě pomáhala?“
Ach bože, s Rudolfem to bylo zlé a mohlo to být ještě horší. Dostal se pod vliv jakéhosi Litery, bývalého kamaráda ze sportu, a byl mu otrocky oddán. Noc co noc prohýřili. Ať šli s děvčaty, která nachytali v „Aréně“, nebo se opíjeli „U Krále Otokara“, či hráli v karty ve vorařských putykách u přístavu – nikdy se nevrátili domů před rozedněním.
Moje přítelkyně už dlouho přemítala, odkud ti dva berou na to peníze, ale teprve v posledních dnech, kdy chodil Rudolf doma jako pomatený, se jí podařilo vyloudit na něm přiznání. Dopustil se s přítelem řady malých krádeží, a teď připravuje tenhle Litera „mokrou věc“, to je asi něco, při čem snad poteče krev. K něčemu podobnému se však Rudolfovi nedostávalo odvahy a ještě méně k tomu, aby Literovi odřekl. Ze strachu, že by se jejímu bratrovi mohlo něco přihodit, pomohla mu, aby odjel do ciziny. Teď se dostal Rudolf do cizinecké legie a už psal z Alžíru.
Uplynulo několik neděl od té doby, co mi přítelkyně svěřila tuhle věc, když byla na Smíchově spáchána vražda. Přesně v půl jedné v noci chtěl majitel restaurace „U Krále Otokara“ jako každou noc zamknout za svými zaměstnanci zevnitř vrata. Ráno ho našli na chodbě s proraženou lebkou vedle vyprázdněné příruční pokladny. Zřejmě loupežná vražda.
Přesto se ihned začalo tvrdit, že loupežný úmysl je jenom předstírán, ve skutečnosti že běží o politický atentát. Náznaky ležely ve vzduchu. Sociální demokracie, když vybojovala všeobecné hlasovací právo, získala při prvních volbách velké vítězství nad ostatními stranami. „Všestranická ústředna na potírání mezinárodní sociální demokracie“ se chystala k odvetě; varovala před hrozícím státem budoucnosti, který donutí spořivé občany rozdělit se o své jmění s každým hladovcem. Redakcím byl zasílán informační materiál o zločinech sociální demokracie, aby je zpracovaly v článcích. V celém Rakousku se zakládaly národní dělnické strany a národní odborové organizace, a zvláště do slovanských se hrnuli členové, poněvadž vídeňští vůdcové sociální demokracie byli orientováni německy.
Po určitou dobu byl předsedou národních číšnických odborů v Čechách muž, který si potom koupil restauraci „U Krále Otakara“ a stal se vůdcem národních socialistů na Smíchově. Jako takový stál v ostrém boji se sociálními demokraty, a ještě toho rána, kdy ho našli v chodbě jeho domu zavražděného, vyšel v sociálně demokratickém tisku na něho prudký útok.
Vedle pojetí, že tu jde o politickou vraždu, bylo ještě jiné, které předpokládalo akt osobní msty. Hostinský od „Krále Otakara“ právě před tím zažádal o rozvod, aby se mohl oženit s jinou ženou, kterou zase pronásledoval nějaký ctitel žárlivými scénami a vyhrůžkami smrti.
Policie vyslýchala denní hosty a personál i sousedy „Krále Otakara…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.