Ve škole U Piaristů
Až do svých deseti let jsem byl vychováván v klášterech. První tři třídy obecné školy jsem vychodil v servitském klášteře sv. Michala v Sirkové ulici. Tady v třetím patře měl stařičký pan Seidl soukromou školu a v jedné učebně zasvěcoval asi tucet chlapců společně do vědních oborů pěti tříd obecné školy. Téměř všichni bydlili u pana ředitele, a tak jsem chodil ze školy domů vždycky sám a neměl ani jednoho kamaráda. Pan Seidl měl na stravu a byt i několik starších pánů, většinou studentů, kteří si ve volné chvíli dopřávali pedagogického potěšení zastupovat ve vyučování domácího pána nebo někoho ze spolubydlících a zahrát si tak trochu na pana učitele. S leckterými z nich jsem se potom v životě setkal a pokaždé jsem se jim vyhnul v posvátné hrůze.
Když mi bylo devět let, přišel jsem do školy U Piaristů. Na tento okamžik svého vstupu na veřejnost nezapomenu do smrti. Poprvé jsem si utržil ostudu, octl se v cizím prostředí padesáti zvědavých pohledů, byl bezmocně vystaven zesměšnění, ze všech stran jsem cítil nepřátelství k vetřelci. Můj životní román začal jako román Charlese Bovaryho.
U nás doma předpokládali, že i U Piaristů začíná škola teprve v devět hodin ráno jako na Seidlově soukromé škole. Tak jsem přišel do třídy ve tři čtvrti na devět uprostřed vyučování. Kdo si vzpomene (a kdo by si nevzpomněl!), jak třída uvítá každé sebemenší rozptýlení při vyučování, kdo ještě ví, jaký rozruch vyvolá ve třídě, když někdo přijde pozdě nebo když vejde školník, a připočte k tomu ještě senzaci, jakou je příchod nováčka, může si přibližně představit, jakými pohledy měřili, provrtávali, pitvali, jakým smíchem a výsměchem rozsápávali mě, dosud úplně neznámého, který ještě před chvilinkou stál – cizí – nerozhodně na prázdné chodbě.
Už tři roky, tedy třetinu svého života, seděli ve stejných lavicích chlapci, kteří si teď div nevykroutili krky, jak se po mně otáčeli. Všichni měli na sobě krásné modré námořnické šaty, bydlili v jedné čtvrti a ti, co bydlili u Městských sadů, se chovali odměřeně k chlapcům z Bredovské, chlapci z Mariánské ulice se zase dívali spatra na chlapce ze Senovážného náměstí. Naprosto uzavřenou „nóbl“ skupinu tvořili chlapci, kteří se o prázdninách setkávali v Heringsdorfu, kdežto ti, co trávili letní pobyt ve sv. Wolfgangu, ohrnovali nos nad spolužáky ze Žandova, a sotva by se stýkal některý z nich jako rovný s rovným s chlapcem, jehož rodiče mohli v létě na dovolenou nanejvýš do Zálezel.
Já však jsem přišel ze Starého Města, takže ani jeden z nich nebyl můj známý ani synek sousedův, neměl jsem námořnické šaty a s rodinou jsem jezdil na léto do Krče, do Všenor nebo do Liboce. Myslím, že v okamžiku, kdy jsem vešel do dveří plné učebny, se mi asi určitě najednou vjemově ujasnilo, že to všechno je něco potupného. Byl jsem nováček. Snad tu byli ještě i jiní, kteří sem rovněž nastoupili teprve letos, ale měli to štěstí, že přišli včas, tedy hodinu přede mnou. Nevím, nikdy jsem se to nedověděl. Jsem a zůstanu pro tehdejší čtvrtou třídu U Piaristů ten nový. Možná že ostatní nováčci se podíleli na posměchu nejvíc: ale jak říkám, nevím. Co vůbec vím od onoho okamžiku, je toto: že člověk nikdy nesmí napoprvé přijít pozdě. Z toho jsem si vzal poučení. Když jsem našel první místo v redakci, dostal jsem společný pokoj s pánem, kterého přijali do redakce z Drážďan. Nastoupí prý zítra v jedenáct hodin, tak kdybych byl také v tu dobu v redakci. Já však, poučen od onoho příchodu do školy, byl jsem v redakci už v půl jedenácté, a když přišel, seděl jsem už jako starousedlík za stolem a on se mi představil s hlubokou úctou. Celá léta jednal se mnou jako se starším kolegou, a snad teprve teď při čtení těchto řádků se doví, že můj náskok před ním byla pouhá půlhodina.
Ale odbočuji, ještě zdaleka jsem nevylíčil všechno utrpení svého vstupu do školy. Jak jsem tak tehdy stál u dveří, začal se mi pod vlivem pohledů ostatních, které pronikaly vším, a mého pocitu, který nepronikal ničím, uvolňovat podvazek. Stejně jako se mi ještě dnes posune na stranu vázanka nebo rozváže tkanička u boty, když cítím, že mě někdo pronikavě pozoruje.
Tak tehdy se mi svezla dolů punčocha. Nezáleží na tom, zda to zpozorovaly bystré oči mých milých spolužáků či zda jsem zavdal podnět k hurónskému řevu já sám, když jsem se snažil punčochou zakrýt obnažené lýtko. Hlavní je právě hurónský řev. Slyšel jsem ho tehdy, slyšel jsem ho po celý život a obávám se, že ho zas uslyším, až přijdu jako nový ve tři čtvrti na devět mezi shromážděné do pekla.
Jinak si toho mnoho nepamatuji, třebaže s…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.