Pražská dobrodružství

Londýnská známost

Nesmírnou touhu po něčem, co by připomínalo domov, jsem pořád ještě neukojil, třebaže jsem letěl do divadla Empire v parku Finsbury, kde uváděli stále vyprodanou hru Percy Honry in Bohemia. Je to drama elegantního boháče Percy Honryho, jehož ženu posedne šílená vášeň po všech radostech života, po neslýchaných rozkoších a věčné hudbě, a tak uteče – do Čech. Honry se pustí za ní a shledáme se s ním v Čechách, kde – jak konstatujeme s uspokojením – nenosí všichni lidé jednoduchý bajazzovský šat. Nikoli, uvidíme tu také bizarní šaškovské kostýmy, pieroty i pierotky s odvážně velkými sněhovými koulemi místo knoflíků, kromě toho tvoří obyvatelstvo Čech i červeno-zeleně kostkovaní harlekýni ověšení rolničkami, pestronosí, pestře tečkovaní klauni a baletky s průsvitnými sukénkami. V jednom však je obyvatelstvo Čech dokonale jednotné: všichni muži drží v ruce dlouhé niklové trumpety a s virtuózní hbitostí na ně troubí pochod Alexander Ragtime. Ovšem že se Mrs Honryové nechce z těchto blažených niv domů a manželovi pokaždé uprchne, až hra skončí tím, že se mu celá honba do Čech jenom zdála na jeho anglickém loveckém zámečku.

Doufal jsem, že režisér Granville Barker, který hraje v Savojském divadle Shakespearovu Zimní pohádku, ve výpravě mnohonásobně předstihující Reinhardtův lesk, studoval Čechy důkladněji. K svému překvapení jsem však zjistil, že v době, kdy Čechy ještě ležely u moře a byly královstvím pod Polyxenem, nosili sluhové indiánský šat, většina mužů oblékala savojský kroj a tance pastýřů nastudoval baletní mistr. A propos – baletní mistr: chtěl jsem přece vyprávět o českých tanečnících.

Zajdu tedy do Variété Music Hall podívat se na tančící krajany, na plakátech je uvádějí jako Troupe of Czech Dancers. Tančí tam osm dívek a jeden muž. Domníváte se ovšem, že předváděli české tance? Nikoli. Tančili fandango, tarantelu, nějaký fantastický rej a jiné umělecké kousky, které znáte z baletu. Nijak špatně. A maličká na levém křídle vypadá přece čarovně roztomile, ne? Štíhlým tělem a hnědými kadeřemi připomínala Jindru Nechlebovou z Holešovic. Pokud jsem mohl vidět kukátkem, měla světle modré oči a v náušnicích po malém českém granátu. Diagnóza: nezhýčkaná.

Čekal jsem tedy po představení u vchodu na jeviště. Vyšla s dvěma kolegyněmi a zastavila se u ostatních členů souboru. Stál jsem hezky opodál a ve stínu. Jen tu a tam ke mně zalétl úryvek rozhovoru, česká slova.

Konečně se umělci rozloučili. Má krasavice šla s přítelkyní. Já nepozorovaně hezký kousek za nimi. Počítám: čím později ji oslovím česky, tím bude překvapenější. Přešli jsme už High Holborn, New Oxford Street a Tottenham Court Road.

Na ulicích panuje čilý ruch, poslední vzepětí umírajícího obra. V několika minutách zmlkne hlučný hlas Mr Londýna, jeho tepnami přestane obíhat krev, bude tu ležet bezmocně a bez hnutí. Londýn není noční město, není to Vídeň, není to Berlín, není to Budapešť ani Paříž. Zmešká-li někdo v jednu hodinu poslední vlak podzemní dráhy a nemá na taxík, šlape si to hezký kousek domů, asi jako z Prahy do Brandýsa. Ke klubům uhánějí automobily, lidé se ženou do podzemky a na omnibus, nikdo si nevšímá světelných reklam a výkladních skříní, tu a tam pohasne na tisíc žárovek v obchodě, ze strážníkova obušku se zrodí široký gumák. Tmy přibývá a spěch lidí, kteří do sebe vrážejí, vzrůstá.

Moje krasavice jsou už blízko Euston Square. Teď je načase, abych se připojil. Nějak chytře. Nepozorovaně tedy dámy předběhnu po druhém chodníku, přejdu, pokračuji směrem k nim a jakoby nechtě do nich prudce vrazím.

„Sorry,“ pronesu na omluvu, ale tak, aby bylo vidět, jak mě překvapila a okouzlila krása obou dam.

„Can I accompany you?“ prosím.

„Not engliš.“ Aniž mě uznají za hodna pohledu, odmítnou dívky doprovod dotěrného chlapa, který do nich nejdříve n…