Pražská dobrodružství

U antouška

Přesně půl hodiny poté, co člověka omrzela chůze Benešovskou ulicí na Pankráci, odbočují doprava telefonní tyče, podle kterých se musíme dát. V Třebízského ulici k velkému překvapení vidíme, že končiny, kterými jsme předtím prošli, byly ještě poměrně vysoce velkoměstské. Po pěšině mezi poli se jde dál k Dvorcům. Sníh je bílý jako šatečky družičky; kdyby aspoň také sahal jen po kolena! Rovněž hnědé stopy vozových kol, které proměnily sníh v bláto, se nehodí dobře za barvu jejich volánků.

Konečně dojdeme k božím mukám, na kterých je docela jasně vidět, že byla před lety natřena nazeleno. V modrém výklenku stojí malinká pozlacená soška Jana Nepomuckého. Vpravo i vlevo jsou domy. Vlevo malá usedlost na spadnutí, vpravo řada dlouhých budov obehnaných ohradou. Člověk by tuto usedlost mohl pokládat za nějaký statek, kdyby naši domněnku nevyvracel široký komín. Ale továrna to také není. Po štěkotu psů, který odtud proniká, poznáváme, že je to pražská rasovna, termochemická anihilační stanice.

Na dvoře stojí nějaký mládenec. Vysoké boty, na kabátě modrý emailový štítek s nápisem „Kontumační a termochemická stanice“ a celý jeho zevnějšek jsou odznakem jeho hodnosti. Máme před sebou jednoho mistra lasaře, který neprovozuje své umění na prérii Divokého západu, nýbrž v pražských ulicích, a nehází lasem po buvolech, nýbrž po psech. Ptám se rasova pomocníka po šéfovi a za chvíli stojí přede mnou pan Rudolf Nešvara, pražský pohodný. „Antoušek“ mu říkají mezi lidem, neboť před sedmnácti lety pomocník jednoho z jeho předchůdců v úřadě, Anton Šek, se stal populární svým příjmením, které je zároveň koncovkou zdrobnělého jména. Universitní profesor dr. Janko odvodil sice ve svém rozboru slovo „antoušek“ z „Andauche“, tj. zakrytá stoka, ale v polemice, která nato následovala – zvláště v článku Hantýrka v Tribuně z 13. června 1919 – bylo mně dáno za pravdu výslovným poukazem na můj článek, uveřejněný před deseti lety.

Nastoupíme prohlídku budov, pan antoušek Nešvara otvírá nejdříve dveře rozsáhlého psince, kde je čtyřicet boxů pro psy. Rozlehne se zuřivý štěkot: Morituri te salutant! Všichni jsou tu morituri, foxové, chrti i pudlíci. Tři dny byli umístěni ve „vyšetřovací vazbě“ v kontumační stanici pro chycené psy, která stojí na Táborské říšské silnici mezi dvěma nepopsatelně krásnými vyšehradskými branami, a zde je mohli jejich majitelé do tří dnů po zaplacení pokuty vykoupit. To však neudělali, a tak psi propadli smrti.

Snad štěkají proto tak zuřivě, že tato věrná zvířata jsou rozhořčena nad nevěrnými pány, nebo snad proto, že vědí, že musí zemřít nezaviněnou smrtí, nebo protože je zlobí nepochopení lidí, kteří zbytečně popravují tyto krásné exempláře psí rasy, místo aby je prodávali. Zítra je jejich konec. Rána z kulovnice z bezprostřední blízkosti, a druh člověka, člověkem opuštěný, válí se v krvi, nebo – to se dělá u malých psíčků – sekerou do hlavy, a je po psím životě. Zdá se, jako by v zuřivém štěkání, vytí, kňučení a hafání zazníval žalostný tón.

Odcházíme ze smutné psí Pankráce. Na dvoře se lísá několik psů k panu Nešvarovi, mezi nimi skvostný čistokrevný bernardýn Cyrano. Dostali milost a patří k personálu pražské pohodnice. Úlisně se tulí ke kolenům svého pána, kata jejich druhů. Tihle psi podle všeho neznají cit solidarity se svými uvězněnými nebo popravenými kamarády. Zamíříme teď do místností určených vlastnímu účelu ústavu, bezpečnému a nepáchnoucímu ničení mrtvých zvířat. Vcházíme nejdříve do pitevny, kde se mrtvoly stahují a čtvrtí spolu s konfiskáty dopravovanými sem denně z jatek a z tržnice. Potom se kusy házejí otvorem ve zdi do přístroje, který stojí hned za zdí v sousední strojovně. Tento přístroj, zvaný kafilérie, vynalezl ředitel antverpských jatek de la Croix a poprvé jej vyrobila roku 1882 německá firma Rietschel und Henneberg v Berlíně. Když je přístroj plný, uzavře se neprodyšně a do dvojité nádržky se zavede pára o pěti atmosférách. Tím se maso vysuší a tekutina prokapávající dírkovaným dnem se vhání párou z recipientu do druhého válce. Vyloučený tuk přijde do odlučovacího přístroje vpravo od kafilérie, zatímco klihová voda teče do zhutňovacího stroje vlevo od dezinfektoru. Obsah teď už skoro suchý a bez zápachu se dopraví do obrovského stroje uprostřed pitevny: do Podevilšova bubnového přístroje na suché mletí, v kterém se rozemílají zbytky masa na živočišnou moučku, jemný prášek, který se prodává továrnám na umělá hnojiva. Větší kosti se v jiném přístroji rozemílají na kostní moučku – rovněž hnojivo. Hydraulický lis, kde se pod tlakem čtyř set atmosfér lisují z živočišné moučky kulaté koláče, krmivo bohaté na proteiny, nefunguje…