Pražská dobrodružství

* * *

Je tomu už několik let. Byl jsem teprve krátce u novin. Moje nejdůležitější povinnost byla docházet na policejní ředitelství do bezpečnostního oddělení pro zprávy, zda nebyl někde někdo zatčen pro nějaký nezákonný čin. Tady jsem se dovídal o krádežích pivních trubek, o sňatkových a různých podvodech. Ale když někdo někoho zavraždil, to pak bylo panečku živobytíčko, poněvadž se toho musilo napsat hodně. Tak jsem docházel dvakrát denně do kanceláře v bezpečnostním oddělení, před nímž stál vždycky na stráži policajt. Strážníci mě proto znali a někteří věděli, co mě přivádí do těchto obávaných místností kriminální policie. Nevěděli to však strážníci, kteří pobyli krátce na staroměstské strážnici a které brzy přeložili na jiné komisařství.

Tehdy těžce onemocněl v Praze krátce po operaci u profesora Israela v Berlíně divadelní ředitel Angelo Neumann. Dostal jsem příkaz ještě v noci těsně před redakční uzávěrkou obhlédnout jeho byt.

Podobný úkol měl jednou v Budapešti kolega Morgenstern: hlídat na smrt nemocného státníka Treforta. Morgenstern musil jednou ve dne a dvakrát za noc vážit dalekou cestu na Nyul utca č. 10 a pozeptat se Trefortovy stařičké sestry po stavu nemocného, jemuž už nebylo pomoci. Jednou odpoledne mu sdělila: „Bratr je už bohužel v agónii; může to trvat tak nanejvýše dvě hodiny.“ V devět hodin večer přišel Morgenstern opět. Slečna Trefortová: „Je stále ještě v agónii.“ Tu se Morgenstern neudržel, luskl rozzlobeně prsty a ulevil si:

„Zatraceně, to sem musím hnát v noci ještě jednou!“

Slečna Trefortová to řekla šéfredaktorovi Falkovi, a když za dva dny nato oznámil večerník Pester Lloyd Trefortovu smrt, nebyla to již zpráva redaktora, který na ni čekal. Falk pochoval Morgensterna už den předtím…

Do takové situace jsem se nemohl dostat. Ve čtyři hodiny v noci jsem zašel k domu na rohu Bredovské a Městských sadů. Jestliže bylo v oknech v přízemí, kde byl byt ředitele Neumanna, tma, nestalo se nic zvláštního. Obrátil jsem se a vracel se, odkud jsem přišel. Najednou jsem zaslechl za sebou něčí těžké spěšné kroky. Otočil jsem se: byli to dva strážníci, jimž připadal neobyčejně podezřelý noční chodec, který v liduprázdné ulici těsně před nimi změnil směr. Zpočátku dělali, jako by mě chtěli dohonit, ale brzy poznali, že bych jim mohl snadno uniknout, a změnili taktiku. Jeden strážník přešel na chodník vlevo a druhý vpravo a v tomto postavení v jedné linii zahájili pronásledování. Zrychlil jsem chůzi, neboť jsem uvažoval: jestli mě zatknou, mohu ráno v redakci na základě policejního hlášení skvěle dokázat, že jsem skutečně ve čtyři hodiny v noci splnil příkaz. Tak postupoval spěšně vpřed noční trojúhelník: napřed ve středu vozovky já, vpravo za mnou jeden uniformovaný pronásledovatel, vlevo druhý.

Vzdálenost se nezmenšovala. Strážníci se už nenamáhali a nezavolali na mne, abych zůstal stát. Zdálo se, že měli plán. Jenom tam, kde odbočuje z Bredovské ulice Olivova, zrychlil muž po pravici tempo, abych mu neunikl postranní uličkou. Ale ubíral jsem se přímo. Brzy jsem ovšem pochopil jejich plán: těsně před vyústěním do Jindřišské ulice zazněla policejní píšťalka mých pronásledovatelů. A z temnoty noci se vynořila teď i přede mnou dvojice strážníků. (Byla to hlídka, která stávala v noci u budovy hlavní pošty a jenom jednou zde nestála: když Wasiňski spáchal na tomto místě vraždu.) Octl jsem se v obklíčení, z něhož nebylo úniku. Jak vítězoslavně za mnou zaznělo: „Stát!“

Zastavil jsem se a strážníci mě docházeli. „Co jste tu dělal?“ zeptal se jeden.

„Šel jsem se projít,“ odvětil jsem nesměle. Pravda byla přece redakční tajemství a strážníkům po něm nic nebylo.

„Helemese! Projít jste se šel,“ podivil se jeden ze strážníků. „Ve čtyři hodiny v noci se chodí na procházku?“

„…