Pražská dobrodružství

III
LOKÁLKÁŘ

Na chmel na Žatecko

V Městské zprostředkovatelně práce v Betlémské ulici jsem se dlouho tlačil s nezaměstnanými, až jsem mohl ošuntělý, plaše a pokorně požádat o práci jako česáč chmele. Ale úředník mi řekl pyšně:

„Tím se nezabýváme.“

„Kde bych se směl poptat?“ ptal jsem se nesměle dál.

V Zemské zprostředkovatelně, Tomášská 26, tam dostanu informace.

Tak jsem si to hasil na Malou Stranu. V krásném domě vedle restaurace U Schnellů, s portálem vyzdobeným nádhernou skupinou lovců, jsem zašel do prvního poschodí. Pod tabulkou „Zemský ústřední ústav pro bezplatné zprostředkování práce a zaměstnání“ jsem zaklepal na dveře. Vyšel sluha a na chodbě se mě zeptal, co si přeji. Chtěl bych na chmel. „Optám se,“ dostalo se mi v odpověď a služební duch zmizel.

„To musíte jít do Městské zprostředkovatelny v Betlémské.“

„Tam jsem zrovna byl a poslali mě sem.“

„Optám se.“

Sluha opět zmizel, ale tentokrát to trvalo déle, než se zas objevil. Sedl jsem si na příkré dřevěné schody a čekal. Po delší době sluha vyšel. Jen ať jdu ještě jednou do Městské zprostředkovatelny, zrovna tam telefonovali. Tak jsem šel zpátky na úřad, kde „se tím nezabývají“.

„Páni z Malé Strany mě posílají zase sem. Rád bych šel na chmel.“

„To už je pozdě, to byste byl musel přijít před 13. červencem.“

Na to mě sem poslali z Malé Strany? Nemohli dát tuhle výmluvu už při telefonickém rozhovoru se Zemským úřadem? Neboť bylo nabíledni, že je to výmluva. 13. července nepotřebují brát česáče chmele, a mimoto by mi byli sdělili, když jsem tu byl poprvé, že lhůta k přijímání už prošla. Usoudil jsem z toho, že se z Prahy hlásí asi na chmel jen málo lidí. Mýlil jsem se, jak jsem se potom přesvědčil. Příliv z Prahy je obrovský, jenže se tím většinou zabývají soukromníci, a to má své nevýhody.

Úředníku zprostředkovatelny se mě zželelo, neboť jsem vypadal ošuntěle, plaše a pokorně.

„Proč nejdete jako sluha nebo poslíček? Nechcete?“

Zakroutil jsem trpce a záporně hlavou.

Oba úředníci se na sebe významně podívali. Bylo jasné, že jsem zloděj, který ví, že v Praze nedostane vysvědčení zachovalosti a nenajde tedy ani místo. Odhalen a zahanben jsem vyšel z ústavu.

Jenže jsem se nevzdal plánu a rozhodl se nabídnout své síly přímo u pěstitele na Žatecku. Na radnici jsem požádal o domovský list. „Jsem obchodní sluha,“ lhal jsem na otázku, čím jsem. „Kde zaměstnán?“ – „Bez zaměstnání.“ Pak stačí třicetihaléřový kolek. Pro ten jsem si došel. Podívali se jen do knih, zda souhlasí údaje o mých rodičích a datum narození. A dostal jsem nádherný domovský list (čís. 1119), v němž náměstek starosty Kasalický a městský radní Vavrovský potvrzují, že jsem obchodní sluha bez zaměstnání.

Měl jsem na sobě modrou košili s koketními třásněmi na krku, na hlavě pomačkaný měkký klobouk, na nohou perka s velkými koženými příštipky, roztrhaný šedivý kabát, roztřepené, kdysi modré kalhoty, které mi sahaly po kotníky, rozedranou černou vestu, dlouhé spodky s žlutými tkanicemi uvázanými přes červené ponožky a v ruce sukovici s koženým poutkem, aby se dala zavěsit na zápěstí a mohlo se jí duchaplně kývat sem a tam. Kolem těla jsem měl ovázán tlumok z voskovaného plátna s trochou rezervního prádla. Chyběla mi zkušenost, že nutně má mít člověk taky plášť a pár pohodlných domácích střevíců do stodoly a na chmelnici. Mimoto jsem neměl litrák na mléko a láhev s sebou na pole. Za tyhle dvě věci jsem musel potom venku zaplatit pěťák, jediný výdaj za celou dobu, co jsem pracoval jako zemědělský dělník a česáč chmele.

Zrána jsem se skrčil na Státním nádraží v čekárně do kouta. U vjezdu z Havlíčkovy ulice se tlačili muži a ženy s obrovskými balíky, koši a polštáři. Většinou seděli na svých zavazadlech.

„Jsou to česáči?“ zeptal jsem se průvodčího.

Sotva přikývl a přejel mě pohrdavým pohledem.

„Nemohl bych jít taky ven? Tady mám jízdenku.“

Odstrčil mě hrubě zpátky. „Jen počkejte, až se bude vyvolávat!“

Kdo to nezná, nevěřil by, jak je to nepříjemné zkusit na vlastním těle, že šaty dělají člověka.

K osobnímu vlaku, který odjíždí v osm hodin třicet minut, se od druhé poloviny srpna přidávají vagóny pro česáče chmele.

Ve voze, kam jsem se usadil, se tísnila vesnice z táborského kraje: starci, matky, kojenci, mládenci s fajfkami a děvčata s květovanými šátky na hlavách. Od sítě k síti se boulily obrovské rance. Mně nad hlavou visela jako Damoklův meč peřina. Naproti mně seděly dvě ženy z Michle, jak jsem se rychle dovtípil z jejich řeči. Jinak byli všichni z oné jedné vesnice.

Kluci chtěli sedět u okna, prali se o místa a dostali za to od rezolutních žen pohlavek.

„Hele, tramvaj – koukejte, tramvaj,“ volal jeden z kluků, který ji zahlédl. Všechno se vrhlo k oknům. Opravdu, jede bez koní. „Vidíš, jak to jede bez koní?“ ptá se otec svého synka a chlapec přikývne, ani ne tak udiven jako otec, který užasle zírá dolů. Cožpak jsou opravdu ještě vesnice, kudy neprojel dosud automobil?

Přemýšlím napjatě, odkdy máme tramvaje. Myslím, že dvacet let.

Kolmo kolují břichaté džbánky, neohrabaně pomalované zelenými a modrými pruhy. Je v nich studená káva. Všichni se dají také pořádně do jídla, vybalí se povidlové koláče, vuřty a makové buchty a nacpávají se znovu a znovu fajfky.

Je vidět výstaviště. Zase chce každý aspoň zahlédnout onu nádheru, o níž došly zázračné zvěsti až do nejzapadlejší vísky.

V tunelu mezi Stromovkou a nádražím Dejvice děti piští, ženy se hlasitě navzájem dobírají. „Andulo Horáková, dej si pozor, ať ti není muž nevěrný!“ Mládenci řvou ještě hlasitěji. Jak tma ustupuje a jasní se, je zas klid.

Obě ženy z Michle dělají posměšné poznámky a hrubé vtipy na „vesnické balíky“. Jsou zřejmě nesmírně pyšné na to, že jsou z pražského rajónu, čili – jak se vyjadřují – „že jim zelenej anton na cestu šupem musel zastavit před Mariánským sloupem na Staroměstském náměstí“. Mluví také o svých záležitostech. Jedna je slaměná vdova, ale za tři měsíce se muž vrátí. Nikdo jinej ho neshodil nežli Vaněk. Však ten to dostane, až mýho starýho pustěj.

Dr…