Egon Ervín Kisch se směje

Monna Vanna na svatební cestě

Setník Aegidius z Drofty se dnes vrátil ze svatební cesty a zasedl opět v čele stolu důstojnických čekatelů v Albrechtských kasárnách, kde nás měl podle všech pravidel etikety učit dobrému chování u stolu. Ze svého místa poctil každého z nás pozdravem. „Á, Kisch je tu taky,“ obrátil se na mne, „pan spisovatel!“ – „Každý máme nějaké zaměstnání,“ podotkl jsem s polichoceným úsměvem, předepsaným pro podřízené. – „No, to je mi pěkný zaměstnání, vůbec celá ta moderní literatura je svinstvo, nic jiného to není – ne, milý Kischi, nedám se vod nikoho bulíkovat a řeknu všechno tak, jak to je!“ – „Copak vlastně udělala panu setníkovi moderní literatura?“ – „Co mi udělala, tahle moderní literatura? To vám můžu povědět, zajímá-li vás to!“

Zajisté, že by nás to zajímalo, ovšem, pane setníku.

„Tak teda, tak vám tu věc explicíruju. Minulej tejden jsem se, jak víte, v Celovci ženil a druhý den jsem nocoval ve Vídni. Tam mi povídá moje paní, že by jednou ráda do divadla, do Burgtheatru. Znám přece Burgtheatr dokonale, je to na Franzensringu, prima budova, to musím říct, ale já bych byl šel, mezi námi řečeno, přece jen radši do Divadla nad Vídeňkou. No, ale moje paní si to jednou vzala do hlavy, byla poprvé ve Vídni a už toho hodně o Burgtheatru slyšela, druhej den po svatbě jí to člověk nemůže vodepřít – držela se ty dvě noci docela dobře – to však jen mezi náma, pánové. Tak teda jdeme do Burgtheatru. Hráli ‚Monnu Vannu‘ od knížete Metternicha…“

„Od Maeterlincka, pane setníku.“

„Jo, Metterlink nebo tak ňák se ten chlap jmenuje, věděl jsem to – znáš snad tu hru?“

„Ano, pane setníku.“

„A co tomu říkáš?“

„Je to krásné drama, pane setníku.“

„Krásný drama? Krásná prasečinka je to, nic jinýho – já se přece nenechám bulíkovat, mám svůj vlastní úsudek. Budu vám vypravovat děj, abyste řekli sami… Tak tedy, obléhá se Turín, je docela v kleštích, a velitel pevnosti, jmenuje se Colonna, vyšle svého otce jako parlamentáře – prosím, civilistu!, blbost čísl…