Egon Ervín Kisch se směje

Pán vagónové vily

„No ovšem, už to vypadá trochu jináč, než když jsme sem tehdá přišli.“

Pan Syrovátka se samolibě rozhlíží v prvním ze dvou vagónů, kde bydlí on a jeho rodina.

„Když jsme sem přišli – bylo to v dvanáctým roce, v máji – lidi tady v Salmannsdorfu nadávali a v Neuštiftě jakbysmet, tady prej je vilová čtvrť, psali na obecní správu a povídali, že prej ty dva vagóny tu dělají ostudu celej končině, ty ťulpasové mysleli, že tu ty vagóny nechám stát, jak byly, černý a zamazaný…“

„Ti dva, co nejvíc štvali, už taky ve válce umřeli,“ vmísí se paní Syrovátková do rozpravy.

„No, ty moc nemluv! Ty jsi mi sem nahoru taky nechtěla, fňukalas, že prej nebudeš bydlet ve vagónu jako cikáni. Však jsem se taky nadřel, než se to takhle upravilo.“

Paní Syrovátková se trochu zarděla při výčitce, že kdysi byla příliš pyšná a nechtěla do vagónové vily, ale poněvadž její muž ukazuje hostu, jak to vypadá teď, probudí se v ní hospodyňka a omlouvá se, jak to hospodyně mají ve zvyku:

„Už jsme dlouho nic neopravovali. Můj muž byl ve válce a chlapci taky, dva mi přišli domů jako invalidi, jeden měl v těle čtyryasedumdesát střepin, nemůže hejbat pravou rukou, je z osumdesáti procent práce neschopnej, ale teďka hnedle začnem dávat domek do pořádku.“

Pan domácí prozrazuje nové plány. „Udělám novou střechu se širokým okapem, aby mi dešťová voda při odtýkání nezruinýrovala zvenčí celou zeď…“

Prohlížím si byt. Proletářský byt, jako mnoho jiných, ale s příznaky začínajícího maloměšťáctví, na kulatém stolku háčkovaná dečka a album s kováním, sádrový Goethe a v pozlaceném rámu olejotisk císaře Františka Josefa, nahoře na divaně figurky. Osmdesátiprocentní invalida hraje se dvěma bratry „mariáš“, dcera leží na břiše na pohovce, dloube se v nose a čte román, matka stojí u kamen, v „kredenci“ jsou talíře a skleničky, na leštěném věšáku visí kalhoty, košile, spodky a všechno, co visívá na věšáku.

Kdyby strop nebyl nápadně mírně klenutý a kdyby nebyl ze dřeva s příčnými žebry, kdyby nebyly nahoře typické škvíry, nevěřili bychom, že jsme ve vagóně. Oba nákladní vozy jsou přistaveny k sobě podélně, prorazily se dveře a okno, ohodily se stěny, vestavěla se kamna s komínem, první vůz se přepažil prkny na ložnici a kuchyni, ani sklep nechybí, nahoře sedí střecha jako na každém řádném domě, před domem je zahrádka s růžovými keři, vzadu kůlna a zelinářská a ovocná zahrada. Vlastně oba vagóny jsou nejbezvýznamnější, nejzbytečnější částí vagónové vily a spíše jí překážely a omezovaly, než podporovaly ve vývoji. Proneseme tento názor, ale pan Syrovátka se chytrácky usměje:

„Copak by mně byli povolili stavět, kdybych byl nepřitáh s těmahle dvěma vagóny? Ti už by mě byli hnali odsud sviňským krokem.“

Jak jste přišel na nápad, pane Syrovátka, z ničeho nic se sem nastěhovat?

„… Vědí, nemoh jsem tehdá sehnat byt, a nemůžete přece s ženou a sedma dětma spát v lese, no né? Slyšel jsem, že je možný koupit starý vyřazený vagóny, tak jsem si došel na dráhu a dva jsem si vyhlíď. Sedumdesát zlatejch jsem za ně dal, poslední krejcar. Jsem rozenej z Neuštiftu a šel jsem teda k jednomu pachtýři v Radní ulici, kterej mě už dlouho znal, a prosil jsem ho, jestli by mi nepřenechal kousek louky. Neměl nic proti tomu, ale když jsme pak přijeli s valníkem a na něm ty dvě obrovský černý bedny – spodek s osama a kolama už odmontovali v dílně a nárazníky taky – nechtěl pan pachtýř o tom už ani slyšet. Prej to nejde, vykládal, prej teď pozemek prodá, a zrovna přes louku prej má jít nová železniční trať, a takovýhle řeči veď…“

No, a tak tedy práskl zedník Syrovátka bez dlouhého rozmýšlení do koní, kteří měli co táhnout – celou rodinu bez přístřeší a její budoucí bydliště – zajel až k Dorotčině l…