Egon Ervín Kisch se směje

Ulice pod sprchou

Prší-li, je mokro. Obzvlášť v Praze. Tady se totiž za deště kropí ulice. Někdy za deště, někdy po dešti a někdy i před deštěm. V prvních dvou případech netřeba vidět nic zvláštního, známé zjištění, že vlhkost půdy vyvolává déšť, platí i opačně. Ale je zajímavé, že v Praze se kropí ulice i před deštěm. Stává se to sice jen zřídka, ale pak je to tím zajímavější.

Všimněme si blíže muže, jemuž přísluší čestný úkol plodně spářit bacily pražského pouličního prachu s bacily pražské vody. Tam, kde je na ulici kropič, je i mládež. Zná zcela přesně pražské hadice a ví, že mají jemné dírky, jimiž při stříkání prýští do vzduchu vysoké vodní proudy. Tyhle malé dírky se dají pohodlně přidržet jedním prstem, a když se potom prst odtáhne, vystříkne tenký pramének dvojnásob silněji vzhůru nebo na chodce. Ano, stříkání je rozkoší pro zlatou mládež ulice. Ale zastaví se i starší chodci, kteří v tom žhavém vedru beztak už nespěchají a kteří, sdílejíce odpor bohyně Mephitis^[5] proti polykání prachu, se raději chtějí procházet po pokropených cestách, a přihlížejí muži s hadicí. Už to, jak se na tento úkol připravuje, působí osvěživě. Myslím, že tento pouliční obrázek by byl skvělou látkou pro pantomimu. Vyplnila by celý večer.

I. jednání (špinavá ulice). Na jeviště vystoupí lidé, kteří si stírají pot z tváří a pak ždímají kapesníky. Náhle se v jejich tazích zračí nadšení a s radostnou tváří ukazují napravo do kulis. Odtud vyjdou s jásotem a tancem nejprve bosí chlapci a děvčata. Potom se přikodrcá ruční vozík s velkým sudem. Vozík tlačí kropič, druhý muž kráčí podle vozu. Kropič obhlíží terén. Tázavě se podívá na svého druha: „Máme to tu kropit?“ V odpověď, jak se zdá, se mu dostane zamítavé otázky: „No, máme to tu kropit?“ Ale chodci a mládež z ulice se tlačí k oběma mužům, doprovázejícím sud, a žadoní, jen aby stříkali. Oba muži kývnou na souhlas a nakloní přední část vozíku k zemi. Diváci (na jevišti) plaše ustoupí. Oba kropiči si začnou zapalovat dýmky. Opona pomalu padá.

II. jednání (odehrává se za půl hodiny, osoby: jako v prvním jednání). Kropiči už končí se zapalováním dýmky. Sundají z vozu kus železa v podobě T, který vypadá jako šibenička a je napůl šroubovák a napůl vývrtka, a jedním zubem nástroje odklopí víko hydrantu. Z hlubiny se line nasládlá vůně. (Orchestr hraje: „To voní po Trèfle incarnat“ z operety „Hrabě z Lucemburku“.) Vůně se rozprostře divadlem. Diváci (na jevišti) zmizí v pozadí, diváci v hledišti rovněž. Opona rychle padá.

III. jednání. Ze sudu se vyjme hořejším otvorem kovová roura, která se blyští v slunečním jasu jako rýnské zlato. Na konci roury visí sloní chobot; není to však vůbec sloní chobot, nýbrž hadice. Druhý konec roury se připevní někde v hlubině, odkud stoupají již popsané nepopsatelné vůně. Aby se nástroj v podobě T necítil odstrčen, přišroubují jej rovněž na hydrant. Divák si nyní myslí se Schillerem: „Tak, teď může lití začít.“^[6] Ale tak daleko ještě nejsme. Jednomu z kropičů zhasla dýmka a tak se snaží rozškrtnout sirku o jistou část kalhot. Opona diskrétně padá.

IV. jednání. Dýmka hoří. Jeden z kropičů otáčí maličkou šibeničkou, druhý popadne hadici, jejíž ústí se snese něžně jako polibek na dlažbu. Proudy vody v nové modrošedé polní uniformě se valí hadicí a proměňují okolí hydrantu v romantickou mořskou krajinu. Po cestě přichází švarná služebná s košíkem potrav…