Egon Ervín Kisch se směje

Pupkáčovo zkrocení

Ptáte se, mohu-li vám vyprávět, jak to vlastně bylo s burzovním radou Samkem, proč se tehdy objevil najednou v bytě u vás a vedle u sousedů?

Jakpak bych nemohl! Ovšemže vám to mohu vyprávět, ale nevím, bude-li to zajímat i ostatní, i ty, kteří ani nevědí, kdo to byl burzovní rada Samek, natož… jakže? Že všichni znáte jeho jméno, že je tak známý? Ale slyšeli jste také o Mendele Mändlovi?

Vidíte, o tom jste ještě nikdy neslyšeli, aspoň ne vy, kteří nejste z Velkého Meziříčí. Ani jedno, ani druhé mě neudivuje: ani to, že prohlašujete burzovního radu Samka za známého muže, ani to, že Mendele Mändla neznáte.

Burzovní rada Samek je nejbohatší z „Moraveckejch“ – jak říkají čeští židé s jistou dávkou pohrdání svým moravským souvěrcům – je majitelem parního mlýnu „Bergmann, Neugröschly, Pacovský a spol.“ ve Velkém Meziříčí, vystrnadil z mlýnu všechny Bergmanny, Neugröschly, Pacovské a celou společnost, takže je teď majitelem on sám, a na vídeňské plodinové burze se skáče, jak on píská.

Mendele Mändl naopak, Mendele Mändl není známý. Toho znají jenom ti z vás, kdož jsou z velkomeziříčského hejtmanství, a ti by se nikdy nezeptali, proč se v bytě u nich a vedle u sousedů objevil Mendele Mändl, třebaže se ptali, proč se tehdy v bytě u nich a vedle u sousedů objevil burzovní rada Samek.

Mendele Mändl se totiž objevuje přesně na hodinu u nich v bytě a není jich mnoho z velkomeziříčského okresního hejtmanství, pokud jsou Mojžíšova vyznání, kdož by se mohli pochlubit, že nechali Mendele Mändla odejít z domu s prázdnou.

Šnorer^[29] Mendele Mändl je totiž ve svém oboru stejně zdatný jako burzovní rada Samek, a proto také není Mendele Mändl ani zdaleka takový chudák, jako je burzovní rada Samek boháč. Ovšem byl by stejně neznámý, i kdyby byl takový chudák, jako je burzovní rada boháč. Chudobou se člověk nikdy neproslaví – aby se člověk proslavil, musí být bohatý nebo vykonat něco zvláštního nebo něco vynalézt, a kdyby to třeba byla i neplodná věc, jako například onen Onan, jehož jméno je slavné ještě po tisíci letech.

Už je ale na čase, abych vám objasnil, jak to, že se tehdy burzovní rada Samek objevil u vás v bytě a co to má společného s Mendele Mändlem.

Mendele Mändlův syn udělal ve Vídni doktorát a žil tam jako advokátní koncipient. Ve Vídni žila také slečna Elena Samková. Poslali ji do Vídně do školy ke Schwarzwaldové, jak se sluší na dceru z nóbl židovské rodiny, a věnovala se tam cvičením podle Mensendieckové^[30] a vůbec sportu, jak se sluší na dceru z dobré židovské rodiny, obzvláště je-li velmi korpulentní. Vážila devadesát kilo, což je i na dceru z nóbl židovské rodiny příliš mnoho.

Bude vám docela pochopitelné, že milionář nenechá své jediňátko zkysnout ve Velkém Meziříčí, nýbrž že pošle dceru do velkoměsta, aby pořádně zhubla a přivedla odtamtud otci vhodného zetě, ale naprosto nepochopitelné vám bude to, co teď uvedu a za co mě současně budete plísnit z nejobyčejnější otřepanosti. Co naplat, musím s tím ven:

Dr. Alfons Mändl a slečna Elena Samková se ve Vídni seznámili a zamilovali se do sebe.

„Počkat, počkat,“ překřikujete se, jak jsem předvídal, „cože, zrovna ve Vídni, která je miliónovým městem, se seznámí dva lidé z Velkého Meziříčí?! Proč jsi je nedal dohromady ve Velkém Meziříčí, potřebuješ snad Vídeň pro pokračování svého příběhu?“

Ne, ani trochu nepotřebuji Vídeň pro svůj příběh. Třebaže, jak hned uslyšíte, odehrává se v mnoha obcích a tyhle obce jsou všechny ve velkomeziříčském hejtmanství a Vídeň leží docela jinde.

A vůbec, můj příběh vůbec není můj příběh, nýbrž příběh Eleny Samkové a dr. Alfonse Mändla, popřípadě jejich otců, a že se oba mladí lidé poznali ve Vídni místo ve Velkém Meziříčí, je fakt, na němž nemohu nic změnit.

Ale – a tím přecházím z obrany do útoku – fakt, že k seznámení Eleny Samkové a dr. Alfonse Mändla došlo ve Vídni, není jen náhodná pravda, nýbrž také jedině možná pravda. Neboť kde jinak by se měli spolu seznámit? Snad ve Velkém Meziříčí? To je věru k smíchu! Tam na úzkém prostoru zejí mezi dcerou nejbohatšího muže, předsedy náboženské obce!, a synem chudého muže, okresního šnorera!, propasti astronomických rozměrů – nikdy nespatří ona jeho, nikdy on ji.

Zato ve Vídni nejen že je to možné, nýbrž je to i samozřejmé. Když člověk pochází z Velkého Meziříčí, má spoustu přátel, s nimiž studoval na třebíčském gymnasiu, tihle bývalí spolužáci se zase oženili s dívkami z Boskovic nebo z Hodonína, všechno sestřenice… zkrátka a dobře, byl by v tom čert, kdyby bylo ve Vídni nedošlo k seznámení Eleny Samkové a dr. Alfonse Mändla. A protože v tom – až dosud – čert nebyl, tedy se seznámili.

Burzovní rada Samek neměl o tom ani potuchy. Elena se neodvážila přiznat se mu se svým zasnoubením. Pokud jde o Mendele Mändla, tajili to před ním rovněž dlouho. Vcelku by proti tomu nemohl nic namítat, byla to přece skvělá partie, třebaže kdykoli mluvil o burzovním radovi Samkovi, neřekl mu jinak než „parchkopf“. Parch (spisovnou němčinou parach) je prašivina, avšak „parchkopf“ naprosto není hlava stižená prašivinou, nýbrž – parch pro toto^[31] – muž, který nikdy nezvedne klobouk, když opětuje pozdrav, jako by chtěl skrýt prašivinu; ve skutečnosti nemá žádnou prašivinu, kterou by chtěl skrýt, ve skutečnosti je jenom domýšlivý, nafoukaný, je zkrátka náfuka, pupkáč, ba velkopupkáč.

Mladý dr. Mändl ve Vídni věděl, že jeho otec říká otci jeho nevěsty pupkáč, ale to věru nebyl důvod k tomu, aby se obával, že Mendele Mändl nesvolí. Mendele Mändl byl pro mladé lidi, kteří se sobě zaslíbili, menším zlem, a proto ho zasvětili do tajemství jako prvního. A on také převzal úkol uvědomit o věci druhého budoucího tchána.

Jednoho dne požádal Mendele Mändl v kanceláři firmy „Bergmann, Neugröschl, Pacovský a spol.“, kde jinak každý týden dostával almužnu od nějakého účetního, že by chtěl mluvit se šéfem. (Ovšemže neřekl „s pupkáčem“, nýbrž s „panem burzovním radou“.) Nejde prý tentokrát snad o žebronění, nýbrž má prý pro pana burzovního radu velmi důležité sděl…