Egon Ervín Kisch se směje

Londýnská známost

Nesmírnou touhu po něčem, co by připomínalo domov, jsem stále ještě neukojil, třebaže jsem letěl do divadla „Empire“ ve Finnsburském parku, kde uváděli stále vyprodanou hru „Percy Honry in Bohemia“. Je to drama elegantního boháče Percy Honryho, jehož ženu posedne šílená vášeň po všech radostech života, po neslýchaných rozkoších a věčné hudbě a uteče – do Čech. Honry se pustí za ní a shledáme se s ním opět v Čechách, kde – jak konstatujeme s uspokojením – nenosí všichni lidé jednoduchý bajazzovský šat. Nikoli, uvidíme tu také bizarní šaškovské kostýmy, pieroty i pierotky s odvážně velkými sněhovými koulemi místo knoflíků, obyvatelstvo Čech tvoří kromě toho i červenozeleně kostkovaní harlekýni, ověšení rolničkami, a pestronosí, pestře pomalovaní klauni a baletky s průsvitnými sukénkami. V jednom však je obyvatelstvo Čech dokonale jednotné: všichni drží v ruce dlouhé niklové trumpety a troubí na ně s virtuózní hbitostí pochod „Alexander Ragtime“. Ovšem, že se Mrs. Honryové nechce z těchto blažených niv domů a manželovi pokaždé uprchne, až hra skončí tím, že se mu celá tato honba do Čech jenom zdála na jeho anglickém loveckém zámečku.

Doufal jsem, že režisér Granville Barker, který hraje v Savojském divadle Shakespearovu „Zimní pohádku“ ve výpravě mnohonásobně předstihující Reinhardtův lesk, studoval Čechy ještě důkladněji. Ke svému překvapení jsem však zjistil, že v době, kdy Čechy ještě ležely u moře a byly královstvím pod Polyxenem, nosili sluhové indiánský šat, většina mužů oblékala savojský kroj a tance pastýřů nastudoval baletní mistr. À propos – baletní mistr: chtěl jsem přece vyprávět o českých tanečnících.

Zajdu tedy do „Variété Music Hall“ podívat se na tančící krajany, na plakátech je uvádějí jako „Troupe of Tchèque dansers“. Tančí tam osm dívek a jeden muž. Domníváte se, že předváděli české tance? Nikoli. Tančili fandango, tarantelu, nějaký fantastický rej a jiné umělecké kousky, které vidíte v baletu. Nijak špatně. A maličká na levém křídle vypadá přece čarovně roztomile, ne? Štíhlým tělem a hnědými kadeřemi připomínala Jindru Nechlebovou z Holešovic. Pokud jsem mohl vidět kukátkem, měla světle modré oči a v náušnicích po malém českém granátu. Diagnóza: nezhýčkaná.

Čekal jsem tedy po představení u vchodu na jeviště. Přišla se dvěma kolegyněmi a zastavila se s ostatními členy sboru. Stál jsem hezky opodál a ve stínu. Jen tu a tam ke mně zalétl úryvek rozhovoru, česká slova.

Konečně se umělci rozloučili. Má krasavice šla s přítelkyní. Já nepozorovaně hezký kousek za nimi. Počítám: čím později ji oslovím česky, tím bude překvapenější. Přešli jsme už High Holborn, New Oxford-Street a Tottenham Court Road.

Na ulicích panuje rušný život a spěch, poslední vzepětí umírajícího obra. V několika minutách zmlkne hlučný hlas Mr. Londýna, jeho tepnami přestane obíhat krev, bude tu ležet bezmocně a bez hnutí. Londýn není noční město, není to Vídeň, není to Berlín, není to Budapešť ani Paříž. Zmešká-li někdo v jednu hodinu poslední vlak podzemní dráhy a nemá peníze na auto, může si to šlapat hezký kousek domů, asi jako z Prahy do Brandýsa. Ke klubům uhánějí automobily, všichni lidé se ženou do podzemí^[1] a k omnibusu, nikdo si nevšímá světelných reklam a výkladních skříní, tu a tam pohasne na tisíc žárovek v obchodě, ze strážníkova obušku vyroste široký gumák. Tmy přibývá a spěch lidí, kteří do sebe vrážejí, vzrůstá.

Moje krasavice jsou už blízko Euston Square. Teď je na čase, abych se připojil. Nějak chytře. Nepozorovaně tedy předběhnu dámy po druhém chodníku, přejdu a jdu proti nim a jakoby nechtě do nich prudce vrazím.

„Sorry,“ omlouvám se, ale dělám, jako by mi překvapením uvízla anglická omluva v hrdle, překvapením a nadšením nad krásou obou dam.

„Can I accompany you?“^[2] prosím.

„Not engliš.“ Aniž na mne pohlédnou, odmítnou dívky doprovod dotěrného chlapa, který do nich nejdříve neomaleně vrazí a pak je ještě obtěžuje. Ale já se nedám:

„Oh, les dames sont Françaises. Ça va sans dire ce chic, cette élégance: Vous êtes Parisiennes, n’est ce pas?“^[3]

Ale počestné dívky vůbec nerozumějí, že je lichotivě pokládám za Pařížanky. Pokrčí rameny a jdou dál. „Sprechen die Damen deutsch?“^[4]

„Frštauch dajč, nix šprech,“ dostane se mi odpovědi…