William Wilson

Co o tom říci? Co říká kruté svědomí, ten přízrak na mé cestě?

W. Chamberlayne, Pharonnida

Dovolte mi, abych si pro tuto chvíli říkal William Wilson. Čistý list, který mám před sebou, netřeba poskvrňovat mým pravým jménem. Přineslo mému rodu už příliš mnoho zášti a hrůzy a opovržení. Nerozvály snad rozkacené větry jeho hanebnou pověst do nejzazších koutů země? Ó nejzavrženéjší ze všech zavržených ! Nejsi snad navždy mrtev pro tento svět, pro jeho pocty, pro jeho květy, pro jeho vznešené tužby a cíle? Nevisí snad navěky hustý, šerý, nekonečný mrak mezi tvými nadějemi a nebem tam nahoře?

Ani kdybych mohl, nebudu dnes na tomto místě líčit nevýslovná muka a neodpustitelné zločiny svých nedávných let. V tomto údobí - v těchto posledních letech - se má zvrhlost náhle prudce vystupňovala, a já si ted nepřeji nic jiného, než odhalit její příčinu. Lidé upadají mravně většinou pozvolna. Ze mne spadla veškerá ctnost naráz jako plášt z ramenou. Ze zkaženosti celkem nezávažné povahy jsem skokem dospěl k zhýralosti nestoudnější, než jakou proslul Elagabalus. Poshovte mi prosím, vyslechněte, jaká náhoda, jaká ojedinělá událost přivodila tuto pohromu. Smrt se blíží a stín, který je její předzvěstí, měkce obestírá mou duši. Kráčeje chmurným údolím, prahnu po účasti - řekl jsem bezmála útrpnosti - svých bližních. Rád bych je přesvědčil, že jsem byl do jisté míry otrokem okolností, jež se vymykají vůli a vlivu člověka. Přál bych si, aby v příběhu, který tu dopodrobna vylíčím, nalezli pro mne v té pustině hříchu aspoň malou oázu sudby. Chtěl bych, aby připustili - a sotva mohou nepřipustit -, že jakkoli silná pokušení existovala přede mnou, ještě nikdy nikdo nemusel odolávat takovému pokušení, jakému jsem byl vystaven já, a nikdo tak jako já ještě žádnému pokušení nepodlehl. A je to snad proto, že nikdo jako já dosud netrpěl? Cožpak jsem všechno neprožíval ve snu? A neumírám teď jako oběť hrůzy a záhady nejpřízračnější ze všech pozemských vidin?

Pocházím z rodu, který byl odedávna proslulý svou představivostí a lehce vznětlivou povahou, a já jsem již v raném dětství dával neklamně najevo, že jsem tyto rodinné rysy plně zdědil. S přibývajícími lety se projevovaly silněji a působily z mnoha důvodů vážné starosti mým přátelům a značné škody mně samému. Byl jsem čím dál svéhlavější, liboval jsem si v nejbujnějších rozmarech, propadal jsem nezkrotným náruživostem. Moji rodiče, nerozhodní, postižení podobnými vrozenými slabostmi jako já, se marně potýkali se špatnými sklony, jež se u mne prosazovaly. Několik chabých, pochybených pokusů o nápravu skončilo naprostým nezdarem z jejich strany, zato já jsem triumfoval. Od té doby byl můj hlas v domě zákonem - ve věku, kdy jen málo dětí bývá bez dozoru, jsem si mohl počínat, jak se mi zlíbilo, a stal jsem se téměř doslova pánem svých skutků.

Mé nejstarší vzpomínky na život ve škole jsou spojeny s rozlehlou budovou v alžbětinském slohu v zamlžené anglické obci, kde bylo bezpočet obrovských, sukovitých stromů a kd…