Nikdy se s čertem nesázej o hlavu!

"Con tal que las costumbres de un autor," praví don Tomás de las Torres v předmluvě ke svým Básním milostným, "sean puras y castas, importa muy poco que no sean igualmente severas sus obras" - což v prosté angličtině znamená, že je-li autor mravně bez- úhonný, je úplně jedno, jakou morálku hlásají jeho knihy. Jsme přesvědčeni, že za tento výrok je dnes don Tomás v očistci. V zájmu vyšší spravedlnosti by bylo na místě nechat ho tam tak dlouho, dokud jeho Básně milostné nebudou zcela vyprodány anebo pro nedostatek čtenářů odloženy do regálů jako neprodejné zboží. Každý literární výtvor by měl obsahovat mravní naučení a kritikové, což je pro nás důležitější, dokonce zjistili, že každý literární výtvor takové naučení obsahuje. Filip Melanchton napsal kdysi dávno komentář k řeckému eposu Batrachomyomachiá neboli Žabomyší válka a dokázal v něm, že básníkovým záměrem bylo podnítit odpor k veřejnému pobuřování. Pierre La Seine zašel ještě o krok dál : básník prý mínil doporučit mladým mužům střídmost v jídle a pití. A právě tak Jacobus Hugo došel k skálopevnému přesvědčení, že Euenisem chtěl Homér jinotajně upozornit na Jana Kalvína, Antinoem osočit Martina Luthera, prostřednictvím Lótofagů protestanty všeobecně a Harpyjemi prý myslel Holanďany. Naši modernější scholastikové jsou neméně bystří. Tito chytráci nám odhalují skrytý smysl v dílku Před potopou, podobenství v indiánském příběhu Powhatan, neotřelé názory v pohádce o Raráškovi a nadsmyslno v Palečkovi. Krátce a dobře, bylo dokázáno, že nikdo nemůže vzít pero do ruky bez nějakého hlubokomyslného záměru. Autoři jsou takto ušetřeni mnoha nesnází. Takový romanopisec se například vůbec nemusí starat o mravní naučení. Je v díle - prostě, někde tam je - a samo už se spolu s kritiky o sebe postará. Až nadejde vhodná chvíle, literární časopisy jako Kompas nebo Posel z Maine vynesou na světlo všechno, co ten pán zamýšlel i co nezamýšlel, všechno, co podle nich měl zamýšlet a nádavkem i to, co se zřejmě chystal zamýšlet - takže nakonec bude všecko jako na dlani.

A proto výtky, jimiž mne zahrnuli jistí nedoukové - totiž, že jsem nikdy nenapsal mravoučnou povídku či přesněji řečeno povídku s mravním naučením - jsou naprosto neopodstatněné. Těmto kritikům nebylo prostě dáno vyložit mé dílo a rozvinout mé mravní zásady - zůstal jsem jim utajen. Však se také zastydí, až je 'Severoamerický nezábavný čtvrtletník' za nějaký čas usvědčí z jejich tuposti. Ale než se tak stane, nabízím jim - ve snaze odvrátit svou popravu i vyvrátit vznesená obvinění - následující smutný příběh, příběh, jehož mravní naučení přímo bije do očí, neboť i poloslepý si je může přečíst vytištěné velkými písmeny jako titul povídky. Za toto uspořádání si zasloužím pochvalu, neboť je mnohem důmyslnější, než jaké má La Fontaine a jiní, kteří si umělecký účin schovávají až na poslední chvíli a morálku jako nějaký cancour přilepují na samý závěr svých bajek.

'Defuncti injuria ne afficiantur'^[1] bylo zákonem …