Dobrodružství Arthura Gordona Pyma

XXIV.

Dvanáctého toho měsíce, vidouce že je už naprosto nemožné živit se stále jen ořechy, jejichž požívání nám způsobovalo nejkrutější bolesti, rozhodli jsme se k zoufalému pokusu sestoupit po jižní stráni pahorku. Povrch svahu byl z velmi měkkého druhu mastku a byl až na dno (sahal při nejmenším do hloubky stopadesáti stop) skoro kolmý, na mnohých místech i podemletý. Po dlouhém hledání našli jsme malý výstupek skály, asi dvacet stop pod okrajem srázu do strže; Petersovi se podařilo naň doskočit, za malého přispění, jež jsem mu mohl dát pomocí kapesníků, které jsme navázali. S trochu větší potíží sestoupil jsem i já a tu jsme spatřili, že dolů můžeme sejít tím způsobem, jak jsme se dostali z trhliny, v níž jsme byli zasypáni zříceným vrchem, -to jest vyřezávajíce schody nožem v mastkové stěně. Svrchovanou odvahu tohoto pokusu lze si těžko představit; ale jelikož nebylo jiného východiska, rozhodli jsme se to podniknout.

Na útesu, kde jsme stáli, rostlo několik křovisek s ořechy a na jedno z nich jsme přivázali konec provazce z kapesníků. Když jsem druhý konec obvázal Petersovi v bocích, spustil jsem ho po stěně srázu, až byly kapesníky napiaty. Pak počal v mastku vyhlubovat díru (asi osm, deset palců), odsekav skálu nad ní asi na stopu, aby mohl zatlouci obrácenou pistolí řádně silný kolík do plošiny skály. Pak jsem ho vytáhl asi o čtyři stopy výš, takže vydlabal podobnou díru jako dolní a rovněž do ní, jako dřív, zarazil kolík, čímž si zajistil oporu pro ruce i nohy. Tu jsem odvázal kapesníky od křoví a hodil mu konec, jejž on pak upevnil k hořejšímu kolíku a opatrně se po něm spustil asi o tři stopy níže, než dosud byl, - to jest o celou délku kapesníků. Tam vyhloubil .novou díru a zarazil do ní nový kolík, a tu se vyšplhal nahoru, takže se nohama zachytil v právě udělané díře a rukama se pověsil na kolík v díře horní. Tu musel odvázat kapesníky s nejhořejšího kolíku, aby je přivázal na druhý; a tu poznal, že udělal chybu tím, že vyhloubil díry tak daleko od sebe. Přes to však po několika nebezpečných a bezvýsledných pokusech dosáhnout uzlu (kdy se držel jen levou rukou, zatím co pravou se snažil kapesník rozvázat), konečně provazec přeřízl, a nechal ho viset šest palců od kolíku. Přivázav nyní kapesníky k druhému kolíku, pustil se o kus níž pod třetí kolík, hledě jen nesestoupit od něho příliš daleko. Takovými prostředky (prostředky,. jež bych si nikdy sám nevymyslel a za něž jsme mohli být vděčni jen Petersově důvtipu a rozhodnosti), podařilo se konečně mému druhovi s využitím tu a tam i skalních výstupků, sejít až na dno bez nehody.

Trvalo určitou dobu, než jsem sebral dosti odvahy ho následovat, ale konečně jsem ta zkusil přec. Peters si svlékl, než se spustil, košili, z níž, jakož i ze své, jsem si stočil provazec, jejž jsem potřeboval. Shodiv dolů mušketu, nalezenou v trhlině, připial jsem provazec ke keři a rychle se spustil, snaže se rychlostí pohybů zahnat strach, který bych jinak nemohl překonat. Šlo to dobře první čtyři, pět stupňů; ale tu jsem náhle shledal svou obraznost hrozně rozrušenu myšlenkou na hroznou hlubinu, do níž se mám ještě spustit, a na pochybnou povahu kolíků a děr v mastku, jež byly při tom jedinou oporou. Marně jsem se snažil tyto myšlenky zapudit a pevně hledět na plochu skály. Ale čím usilovněji jsem se snažil nemyslet, tím živější stávaly se moje představy a tím hrozněji zřetelné. Konečně přišla ona krise představivosti, tak hrozná ve všech podobných případech, krise, v níž už předem cítíme, jak budeme padat - představujeme si nevolnost, a závrať, a poslední zachycení, a polomdlobu, a konečnou prudkost střemhlavého pádu. Nyní jsem si uvědomil, jak se tyto přeludy stávají skutečností, a jak se sis mne skutečně hrnou všecky představované hrůzy. Cítil jsem, jak se mi kolena třesou a prsty zvolna, ale jistě povolují své sevření. Počalo mi hučet v uších a tak jsem si řekl: "To jsou mé hrany". Pak jsem byl stravován nepřekonatelnou touhou pohlédnout dolů. Nemohl jsem za nic připoutat své zraky ke skále, a s divým, nevylíčitelným pocitem zpola hrůzy, zpola jakési úlevy, zahleděl jsem se do hloubi propasti. Na okamžik se mé prsty křečovitě zachytily opory a zároveň a tímto pohybem myšlenka na konečné zachránění kmitla mi hlavou, jako stín, a na to, hned, celá má duše byla uchvácena touhou po pádu, - touhou, voláním, vášní, jež byla naprosto nepřekonatelná. Rázem jsem se pustil kolíku a zpola se odvrátiv od skály, zapotácel jsem se na chvíli nejistě na jejím kolmém povrchu. Ale tu se mi v hlavě začalo všecko točit; jakýsi ,ječící, příšerný hlas mi pronikl do uší; jakási temná, ďábelská, podivná postava vyvstala pode mnou a já se s výkřikem a pukajícím srdcem zřítil a dopadl do její náruče.

Omdlel jsem a jak jsem padal, Peters mne zachytil. Pozoroval můj sestup se svého místa pod stěnou, a vida hrozící mi nebezpečí, snažil se mi dodat odvahy všemožným způsobem, na jaký jen připadl; ale já byl tak zmaten, že jsem neslyšel, co říká, a ani jsem si vůbec neuvědomil, že na mne mluví. Konečně vida, že se ,nějak kolísám, rychle se vyšplhal, aby mi pomohl a došel ke mně právě včas, aby mne zachránil. Kdybych byl spadl plnou vahou, plátěný provaz by jistě praskl a já bych se zřítil do propasti; takto však Peters mne mohl zvolna pustit a tak jsem zůstal bez nebezpečí viset, než jsem se vzpamatoval. Bylo to asi za patnáct minut. Když jsem se vzpamatoval, všecky mé úzkosti úplně zmizely; cítil jsem se jako znovuzrozen a tak s malým přispěním svého kamaráda jsem slezl bez nehody na dno.

Byli jsme nyní nedaleko soutěsky, jež byla hrobem našich druhů, a k jihu od místa, kde se vrch zřítil. Bylo to místo nesmírně pusté a vzhledem mi připomínalo popis oněch ponurých končin v místech zbořeného Babylonu, jak jej podávají cestovatelé. Nemluvě o ssutinách strženého srázu, tvořících chaotickou překážku výhledu na sever, byl povrch půdy kolem pokryt velikými kopci, na pohled troskami jakýchsi ohromných umělých staveb; ale po bližším ohledání nemohli jsme odkrýt stopy po u…