Dobrodružství Arthura Gordona Pyma

XXIII.

Po šest či sedm následujících dní zůstali jsme ve své skrýši na vrchu, vycházejíce pouze občas, a to co nejopatrněji, pro vodu a ořechy. Zřídili jsme si na plošince jakousi stříšku a pod ní lůžko ze suchého listí, umístivše tu tři veliké ploché kameny, sloužící nám jako ohniště i stůl. Oheň jsme rozdělávali snadno tím, že jsme o sebe třeli dva kusy suchého dřeva, jednoho měkkého, druhého tvrdého. Pták, jejž jsme chytili v tak vhodnou chvíli, byl výborným jídlem, jen trochu .tuhým. Nebyl to pták oceánský, ale jistý druh bukáče s jantarově černým, šedavým peřím a křídly, která byla v poměru k velikosti těla malá. Později jsme spatřili tři podobné ptáky u pukliny, hledající zřejmě toho, jejž jsme chytili; ale jelikož se nikdy nesnesli, nebylo možno je chytit.

Pokud nám tento pták vydržel, netrpěli jsme nikterak svým postavením; ale teď byl už úplně sněden a bylo nevyhnutelno ohlédnout :se zase po nových zásobách. Ořechy nemohly ukojit žádostivost hladu a pak nás mučily prudkými křečemi v .nitru, a při hojném požití i velmi prudkými bolestmi hlavy. Viděli jsme několik velkých želv u břehu moře na východ od vrchu, a uznali jsme, že by mohly být snadno chyceny, kdybychom se k nim mohli dostat, aniž by nás ostrované pozorovali. Bylo rozhodnuto pokusit se o sestoupení.

Počali jsme tedy sestupovat po jižním svahu, jenž se zdál nejsnadnější, ale neušli jsme ani sto yardů, když ( jak jsme tušili podle určitých známek, pozorovaných s vrcholku pahorku) náš sestup byl zcela zaražen pobočnou strží, táhnoucí se od rokle, v níž zahynuli naši druzi. Šli jsme po kraji této menší rokle asi čtvrt míle, až nás zase zarazila nová, nesmírně hluboká strž, a ježto nešlo jít. po okraji dále, museli jsme se vrátit hlavním žlabem.

Nyní jsme se dali na východ, ale s přesně stejným štěstím. Po hodinovém drápání po svahu, za stálého nebezpečí, že si zlomíme vaz, zjistili jsme, že jsme sešli jen do široké propasti černého granitu s jemným prachem na dně odkud jediným východem byla nerovná cesta, jíž jsme sešli. Vyšplhavše se po ní vzhůru, zkusili jsme nyní severní kraj vrchu. Zde jsme museli být při postupu nanejvýš opatrní, neboť sebe menší neprozřetelnost byla by nás odkryla zrakům divochů v osadě. Lezli jsme tedy dál po rukou a po kolenou a časem jsme se museli i na táhnout na zem a plazit se vpřed tím, že jsme se přitahovali za keře. Takto jsme opatrně ulezli jen malý kousek, když jsme došli ke strži, která byla o mnoho hlubší než všecky ty, jež jsme doposud viděli, a která vedla do hlavní rokle. Naše obavy byly tak úplně potvrzeny a zjistili jsme, že jsme tu naprosto zbaveni spojení s dolejším světem. Zcela vyčerpáni .námahou, vrátili jsme se co nejrychleji do skrýše na skalní plošině a vhrnuvše se na své lůžko z listí, usnuli a spali tvrdě a zdravě po několik hodin.

Několik dní po tomto bezvýsledném pátrání zaměstnávali jsme se prozkoumáváním každého koutu na vrcholu pahorku, abychom se poučili o všech plodinách, jež skýtá. Shledali jsme, že nám neposkytne nic, kromě nezdravých ořechů a jakéhosi divokého druhu lžičníku, rostoucího na malém prostranství, ne větším dvaceti čtverečných yardů, v množství, jež muselo brzy být spotřebováno. Patnáctého února, pokud mi paměť sahá, nezůstalo z něho ani lístku, ořechy rovněž už prořídly; náš stav byl tedy nanejvýš žalostný.^[5] Šestnáctého jsme zas obešli stěny svého vězení, doufajíce, že přece najdeme nějaký východ k své záchraně, ale bez výsledku. Sešli jsme i do pukliny, kde jsme byli zasypáni, a těšili se matnou nadějí, že snad z ní nějak pronikneme do hlavní rokle. Ale i v tom jsme se zklamali, našli jsme tam jen a vynesli si jednu mušketu.

Sedmnáctého jsme se zas vydali na cestu, rozhodnuti, že prozkoumáme důkladněji granitovou propast, do níž jsme došli při svém prvním pátrání. Vzpomněli jsme si, že do jedné z trhlin ve stěně propasti jsme nahlédli jen nepozorně a tak jsme byli zvědavi na její ohledání, ač jsme příliš nedoufali, že bychom tam našli nějaký otvor.

Dostali jsme se bez velkých nesnází jako dříve na dno prohlubiny a teď jsme už byli dost klidni, abychom si ji bedlivě prohlédli. Bylo to místo opravdu velice podivné a nemohli jsme věru něco takového ani pokládat za dílo přírody. Propast, od východního k západnímu konci měla asi pět set yardů délky, měříme-li všechny její zákruty; vzdálenost od východu k západu v přímce nedělala (jak tuším, beze všech prostředků k přesnému měření) více než čtyřicet, padesát yardů. Na počátku sestupu do rokle, to jest as…