Dobrodružství Arthura Gordona Pyma

III.

Ihned mne napadlo, že papír je zprávou od Augusta, a ze, jelikož nějaká nepředvídaná nehoda mu zabránila vyprostit mne z tohoto žaláře, vymyslil si tento způsob, jak mne zpravit o pravém stavu věci. Třesa se nedočkavostí, počal jsem zas hledat zápalky a svíčky. Měl jsem matný pojem, že jsem je pečlivě uložil, právě než jsem usnul; a opravdu před svou poslední poutí k poklopu, byl jsem schopen si připomenout přesné místo, kde jsem je uložil. Ale teď jsem se marně namáhal upomenout si je a po celou hodinu se lopotil bezcílným a trapným hledáním ztracených věcí; nikdy nikdo neprožil tantalštějšího stavu úzkosti a pochybnosti. Konečně, zatím co jsem po nich tápal s hlavou až k samému haraburdí u otvoru bedny a před ním, spatřil jsem slabý záblesk světla směrem k mezipalubí. Velice překvapen, snažil jsem se k tomu přistoupit, neboť se zdálo, že je to vzdáleno pouze několik stop. Sotva jsem se pohnul s tímto úmyslem, ztratil jsem světélko úplně s očí, a abych je zas spatřil, musil jsem tápat podle bedny, pokud jsem se nedostal úplně do své původní polohy. Tu, pohybuje obezřele hlavou tam a nazpět, shledal jsem, že půjdu-li zvolna, velmi obezřele, opačným směrem než jsem po prvé vyšel, budu se moci k světélku přiblížit, maje je stále na očích. Brzy jsem přišel přímo k němu ( proklestiv si cestu nesčetnými úzkými zatáčkami) a shledal, že pochází od drobných zbytků mých zápalek, ležících v prázdném, převaleném sudě. Žasl jsem, jak se jen dostaly na takové místo, když tu má ruka padla na několik kousků vosku ze svíčky, jenž byl zřejmě rozžvýkán psem. Usoudil jsem ihned, že sežral celou mou zásobu svíček, a cítil jsem beznaději, že budu kdy vůbec moci číst Augustův lístek. Malé zbytky vosku byly tak smíchány s ostatním smetím sudu, že jsem si zoufal nad možností užít jich nějak a nechal je, kde byly. Fosfor, z něhož zbylo jen nějaké zrnko, jsem sebral jak nejlépe jsem uměl a po mnohých nesnázích se s ním vrátil k své bedně, kde Tygr zůstal po celou tu dobu.

Nevěděl jsem, co mám dělat dále. Podpalubí bylo tak neproniknutelně temné, že jsem neviděl svou vlastní ruku, i když jsem ji přiblížil sebe víc k obličeji. Bílý lístek papíru bylo lze jen stěží rozeznat, a ani to ne, hleděl-li jsem naň přímo; otočiv k němu vnější část sítnice, to jest, přehlížeje ho poněkud úkosem, shledal jsem, že je trochu viditelný. Dle toho je si lze představit temnotu mého vězení, a zdálo se, že přítelův lístek, byl-li to opravdu lístek od něho, mne uvrhne do dalších strastí, zneklidňuje jen zbytečně mého už oslabeného a rozrušeného ducha. Marně jsem omílal v mozku spoustu absurdních prostředků k opatření světla, - prostředků, na něž by pro podobný účel byl schopen připadnout člověk v pobouřeném spánku po požití opia, - a z nichž se každý spáčovi střídavě jeví jako nejrozumnější i nejhloupější smyšlenka právě tak, jako se kmitají rozumové a obrazivé schopnosti, střídavě, jedna přes druhou. Konečně jsem dostal nápad, jenž se zdál rozumným a jenž mi dal spravedlivou příčinu k údivu, že jsem naň nepřišel dříve. Položil jsem lístek papíru na vazbu jedné knihy a sebrav úlomky fosforových zápalek, jež jsem přinesl ze sudu, vysypal jsem je na papír. Pak jsem je dlaní rychle a řádně rozetřel Po celém povrchu se ihned rozlilo slabé světlo a být na něm cokoli napsáno, nepůsobilo by mi, jsem si jist, nejmenších obtíží, abych to přečetl. Ani slabiky tam však nebylo, - nic, než smutná a neuspokojivá běloba; ozáření pohaslo v několika vteřinách, a moje naděje pohasla ve mně jak ono.

Podotkl jsem už nejednou, že můj rozum po jistou dobu před tím byl ve stavu, hraničícím skoro s blbostí. Byly ovšem občas chvíle dokonalého zdraví, a tu a tam dokonce i energie; ale těch bylo málo. Musím připomenout, že jsem, a jistě po mnoho dní, vdechoval ten skoro morový vzduch uzavřeného podpalubí na velrybářské lodi a po dlouhou část této doby byl jsem jen skromně zásoben vodou. A posledních čtrnáct či patnáct hodin jsem neměl žádné, - aniž jsem po ten čas vůbec spal. Solené maso nejdráždivější chuti bylo mou hlavní, a od ztráty skopového, i mou jedinou potravou, s výjimkou námořnických sucharů; a tyto byly pro mne úplně bezvýznamné, neboť byly příliš suché a tvrdé, aby mohly být polykány mým oteklým a vyprahlým jícnem. Měl jsem nyní vysokou horečku a vůbec mi bylo nadmíru bídně. To budiž důvodem k faktu, že uplynula mnohá hodina skleslosti od mé poslední příhody s fosforem, nežli mne napadla myšlenka, že jsem přec zkoumal jen jedinou stranu papíru. Nebudu se pokoušet popsat své pocity vzteku (nebo, jak myslím, jsem nesmírně zuřil), když se mi jak bleskem objevil ten skvělý přehmat, jehož jsem se dopustil. Věc sama nebyla by ještě veliká, kdyby má hloupost a popudlivost neprovedla něco horšího, V prudkém svém zklamání, že jsem na lístku nenašel slova, jak dítě, jsem jej ve vzteku na kusy roztrhal a hodil nevím kam.

Z největších strastí byl jsem zachráněn chytrostí Tygrovou. Naleznuv, po dlouhém hledání malý kousek lístku, dal jsem jej psovi očichat a snažil se mu dát na srozuměnou, že mi musí přinést zbytek. K mému úžasu (neboť jsem ho neučil podobným kouskům, jimiž jeho rasa je proslulá), jako by pochopil ihned, co míním a šťáraje po chvíli kolem, našel hned jiný pozoruhodný kousek. Když mi jej podal, chvíli čekal, otíraje čumák o mou ruku, jako by v naději, že mu jeho jednání schválím. Poplácal jsem ho po hlavě a tak zas odběhl. Tentokrát trvalo ně. kolik minut, než přišel zase zpět, ale pak přinesl veliký útržek, který, jak jsem poznal, byl celou zbývající částí lístku, který byl, zdá se, roztržen jen na tři kusy. Na štěstí snadno jsem nalezl několik zbývajících kousků fosforu, jsa veden mihavým světélkováním, jež zrnka stále vydávala. Přežité strasti mne naučily nutnosti být opatrným, a tak jsem delší čas přemítal, co dělat. Soudil jsem, že je velice pravděpodobno, že slova byla napsána na oné straně, již jsem nezkoumal. Ale která to byla? Po sestavení kousků v celek, neviděl jsem pro to žádného vodítka, ačkoli jsem byl jist, že slov…