Dobrodružství Arthura Gordona Pyma

XVI.

Původním úmyslem kapitána Guye bylo, po prozkoumání místa Aurorských ostrovů proplout Magellanskou úžinou a objet západní břeh Patagonie; ale po zprávách, jež dostal na Tristanu ďAcunha, odhodlal se vyplout na jih, v naději dorazit k ostrovům, jež prý leží asi na 60° jižní šířky a 41° 20' západní délky. Kdyby snad ostrovy nenašel, rozhodl se, ovšem v případě příznivého počasí, plout přímo k pólu. A tak jsme devatenáctého prosince vypluli tím směrem. Osmnáctého jsme dospěli asi k místu, označenému Glassem, a křižovali tři dny v okolí, aniž jsme nalezli stopy po zemi, o které mluvil. Jednadvacátého, jelikož bylo neobvykle pěkně, pluli jsme dál na jih s rozhodnutím, doplout tím směrem co nejdále možno. Než vás však uvedu do této části svého vyprávění, bude snad dobře pro poučení čtenářů, kteří věnovali málo pozornosti tomu, jakým způsobem byly objevovány tyto končiny, podat zde přehled několika pokusů a dosažení jižního pólu, jež byly dosud podniknuty.

Pokus kapitána Cooka je prvním, o němž máme přesnou zprávu. Roku 1772 vyplul na jih na lodi "Resolution", provázen poručíkem Furneauxem na lodi "Adventure". V prosinci dospěl až k osmapadesáté jižní rovnoběžce a 26° 57 východní délky. Zde narazil na úzké pásy ledu, asi osm až deset palců silného, jež se táhly k severozápadu a jihovýchodu. Led tvořil veliké kry, které byly obyčejně tak namačkány, že si loď jen těžko razila cestu. Z ohromného počtu ptactva, jež viděl, a z jiných známek, usoudil tehdy kapitán Cook, že je v blízkosti nějaké pevniny. Plul dále na jih za nesmírně studeného počasí, až přišel ke čtyřiašedesáté rovnoběžce a 38° 14' východní délky. Zde bylo po pět dní počasí mírné, jen s lehkými větry, a teploměr ukazoval 36°. V lednu roku 1773 přestoupily lodi jižní polární kruh, ale nezdařilo se jim doplout o mnoho dále; neboť sotva dospěly na 6?° 15' jižní šířky, shledali další plavbu znemožněnu pro nesmírnou spoustu ledu, jež se táhla do nedohledna po celém jižním obzoru. Led zde byl velice rozličný -a některé ohromné kry míle široké, tvořily jednolitou spoustu, zdvihající se osmnáct, dvacet stop nad vodou. Jelikož doba už byla pokročilá a nebylo lze nijak doufat, že bude možno tyto překážky obeplout, kapitán Cook, ač nerad, otočil k severu.

Příštího listopadu podnikl zas novou výzkumnou cestu do krajin jižního pólu. Na 59° 40' jižní šířky narazil na silný proud k jihu. V prosinci, když dospěl 67° 31' jižní šířky a 142° 54' západní délky, bylo počasí nemírně studené, s prudkými vichry a mlhami. Zde bylo též hojně ptactva, zvlášť albatrosů, tučňáků a buřňáků. Na 70° 23' šířky potkal několik velkých ledovců a brzy na to spatřil, že mraky na jižní straně jsou jako sníh bílé a svědčí tak o blízkostí sněhových polí. Na 71° 10' šířky a 106° 54' západní délky byla výprava jako dřív zadržena ohromným ledovým polem, jež zaujímalo celou rozlohu jižního obzoru. Severní mez pole byla rozervána a rozhlodána, slita však tak pevně, že byla naprosto nepřekročitelná, a táhla se asi na míli k jihu. Dále do určité vzdálenosti byl zmrzlý povrch poměrně hladký a končil až docela vzadu obrovskými horami ledu, kupícími se nad sebou. Kapitán Cook soudil, že toto rozsáhlé pole jde až zcela k jižnímu pólu, nebo že se spojuje s jakousi pevninou. J.N. Reynolds, jehož velkému úsilí a vytrvalosti se podařilo, že tam byla konečně vyslána státní výprava, jež měla ty kraje částečně probádat, praví o výpravě lodi "Resolution": "Nijak nejsme překvapeni, že kapitán Cook nemohl překročit 71° 10'; udivuje nás však, že dospěl k tomuto místu na poledníku 106° 44' západní délky. Palmerova Země leží jižně od Shetland na šířce 64°, a táhne se na jihozápad dále, než který cestovatel mohl kdy proniknout. Cook směřoval k této zemi, když jeho postup byl zadržen ledem, což, jak se bojíme, musí nastat v tomto místě vždycky v době tak časné, jako šestý leden, - a nic bychom se nedivili, kdyby se ledovce částí dotýkaly přímo až pevniny Palmerovy Země nebo jiných neznámých ostrovů, ležících na jihozápad."

Roku 1803 byli ruským carem Alexandrem vysláni kapitáni Kreutzenstern a Lisianský, aby obepluli zeměkouli. Při pokusu dostat se hluboko na jih, dopluli pouze na 59° 58' jižní šířky a 70° 15' západní délky. Narazili zde na silné proudy směrem k východu. Velryb bylo mnoho, ale neviděli žádného ledu. Pokud jde o tuto cestu, Reynolds podotýká, že kdyby Kreutzenstern na toto místo dospěl dříve, byl by tu našel led, ale on doplul k té šířce až v březnu. Větry jež vanou převážně od jihu a západu kry odplavily s pomocí proudů do ledové oblasti, ohraničené na severu Georgií, na východě Sandwichskou Zemí, pak jižními Orkneyemi a na západě jižními Shetlandy.

Roku 1822 doplul kapitán James Weddell z britského námořnictva na dvou velmi malých lodích k jihu dále, než kterýkoli dřívější cestovatel a rovněž tak, aniž narazil na nějaké obzvláštní nesnáze. Tvrdí, že, ač byl často zadržován ledem, nežli dosáhl dvaasedmdesáté rovnoběžky, nenalezl, když k ní doplul, ani stopy po něm a že na 74° 15' šířky neviděl vůbec ledových polí, ale jen tři ledové ostrovy. Je to dost podivno, že, ač bylo vidět veliká hejna ptáků a jiné obvyklé známky pevniny a ač na jih od Shetlandů byly ze stožáru vidět neznámé břehy, táhnoucí se na jih, přes to vše nepřipouští Weddel domněnku, že by byla nějaká pevnina v krajinách jižního pólu.

Jedenáctého ledna roku 1823 kapitán Benjamin Morrell, z amerického škuneru "Vosa", plul z Kergnelenova ostrova s úmyslem proniknout co nejdále na jih. Prvního února dospěl k šířce 64° 52' na 118° 27' východní délky. Odstavec, jejž tu otiskuji, je vyňat z jeho deníku s tímto datem: "Vítr brzy zesílil na rychlost jedenácti uzlů a tak jsme využili příležitosti k plavbě na zápal; ježto jsme však byli přesvědčeni, že čím dále pronikneme za čtyřiašedesátý stupeň na jih, tím menšího množství ledu je se nám obávat, zamířili jsme poněkud k jihu, až jsme přepluli Jižní polární kruh a byli na 69° 15' jižní šířky. V té šířce nebylo vidět ledových polí a jen velmi málo ledovců."

Pod datem 14. března nacházím i tento zápis: "Moře bylo nyní zcela prosto ledových polí a bylo lze vidět ne více než asi tucet ledovců. Zároveň teplota vzduchu u vody byla při nejmenším o třináct stupňů vyšší (mírnější), než jsme kdy poznali mezi šedesátou a dvaašedesátou jižní rovnoběžkou. Ocitli jsme se teď na 70° 14' jižní šířky a teplota vzduchu byla sedmačtyřicet, vody čtyřiačtyřicet. Zde jsem seznal, že úchylka střelky činí 14° 27 na východ. - - - Několikráte jsem přeplul Jižní polární kruh na různých polednících, a vždy jsem nezměnitelně shledal, že teplota vzduchu i vody je stále mírnější, čím dále pluji za pětašedesátý stupeň jižní šířky a že úchylka střelky se zmenšuje ve stejném poměru. Naproti tomu na sever od této šířky, řekněme mezi šedesátou a pětašedesátou jižní rovnoběžkou, mohli jsme často jen s velkými potížemi najít lodi cestu mezi ohromnými a takřka nesčetnými plovoucími ledovci, z nichž některé měly by v obvodu jednu až dvě míle a výšku víc než pět set stop nad hladinou moře."

Protože byl takřka úplně bez paliva, vody a bez vhodných přístrojů, a protože doba byla už pokročilá, byl kapitán Morrell nucen se vrátit, aniž se pokoušel proniknout dál k jihu, třebaže se před ním otvíralo zcela volné moře. Prohlásil, že, kdyby ho nedonutily tyto naléhavé okolnosti k návratu, mohl dosáhnout ne-li samého pólu, tedy jistě alespoň pětaosmdesáté rovnoběžky. Uvedl jsem jeho názory o těchto věcech trochu obšírněji, aby mohl čtenář posoudit, pokud byly potvrzeny mými pozdějšími vlastními zkušenostmi.

Roku 1831 kapitán Briscoe, ve službách firmy "Bratří Enderbyů", majitelů velrybářských lodí v Londýně, vyjel na brize "Lively" do Jižních moří, provázen "Tulou". Osmadvacátého února, když byl na 66° 30' jižní šířky a 47° 13' východní délky, objevil pevninu a "jasně pod sněhem rozeznal černé vrcholy horského hřebenu, táhnoucího se východo-jiho-východně. Pobyl v těch krajích celý následující měsíc, ale nemohl se pro bouřlivé počasí k pobřeží přiblížit více než na deset mil. Shledav pak nemožným učinit nějaké další objevy v této době, obrátil se na sever, aby přezimoval na Van Diemenově Zemi.

Na počátku roku 1832 vyplul k jihu znovu a čtvrtého února spatřil pevninu směrem k jihovýchodu, na 67° 15' šířky a 69° 29' západní délky. Brzy pak zjistil, že je to ostrov jako předhoří země, již po prvé objevil. Jednadvacátého toho měsíce se mu podařilo přistát na zemi, již zabral ve jménu Viléma IV. a nazval Ostrovem Adelaidiným, na počest anglické královny. Když bylo vše oznámeno londýnské Královské Zeměpisné Společnosti, tato společnost z toho usoudila, že "existuje souvislý pruh země, táhnoucí se od 47° 30' východní délky k 69° 29' délky západní, probíhající mezi šestašedesátou a sedmašedesátou rovnoběžkou. K tomuto uzávěru připojuje Reynolds: "Nikterak se neshodujeme, pokud jde o přesnost tohoto zjištění; a ani Briscoeovy objevy tento závěr nepotvrzují. Weddell pronikl na jih právě v těchto místech, podél poledníku, východně od Georgie, Sandwichského ostrova, Jižních Orkneyí a Shetlandských ostrovů." Mé zkušenosti, jak bude patrno, potvrzují nesprávnost závěru, k němuž došla společnost.

To jsou hlavní pokusy, které byly učiněny za tím účelem, aby se proniklo do nejjižnější šířky a je tedy zřejmo, že před výpravou "Jane" zbývalo skoro celých třista stupňů délky, v nichž Jižní polární kruh nebyl překročen. Tím ovšem před námi leželo široké výzkumné pole a tak jsem uvítal co nejživěji a s nejprudším zájmem rozhodnutí kapitána Guye, vydat se odvážně na jih.