Anděl pitvornosti

Bylo sychravé listopadové odpoledne. Právě jsem spořádal neobyčejně sytý oběd, v němž nikterak nepodstatným chodem byly těžko stravitelné lanýže, a seděl jsem sám v jídelně, nohy na obrubě krbu, po ruce stolek, který jsem si přisunul k ohni, na stolku pár skrovných zákusků a různé láhve s vínem, pálenkou a likéry. Dopoledne jsem pročítal Gloverova Leonidase, Wilkieho Epigoniádu, Lamartinovu Pouť, Barlowovu Kolumbiádu, Tuckermannovu Sicílii a Griswoldovy Kuriozity; neváhám proto přiznat, že jsem z toho byl poněkud připitomělý. Pokusil jsem se vzchopit pomocí klaretu, ale když mi nepomohlo ani povícero sklenek, v zoufalství jsem otevřel pohozené noviny. Pozorně jsem si přečetl rubriku "Domy k pronajmutí", pak rubriku "Zaběhnutí psi" a pak dvě rubriky o uprchlých manželkách a učních, potom jsem se neohroženě pustil do úvodníku. Když jsem jej přečetl od první do poslední řádky, aniž jsem porozuměl jediné slabice, napadlo mne, jestli není napsán v čínštině, a tak jsem jej četl pozpátku od poslední k první řádce, ale ani takhle jsem zvlášt nepochodil. Užuž jsem chtěl zklamaně odhodit"ten čtyřstránkový arch, to milé arcidílko, jež nepohaní ani básníci", když mne zaujal následující odstavec:

Cesty vedoucí k smrti jsou početné a prapodivné. Jistý londýnský list píše o muži, který zahynul z příčiny vskutku nevšední. Dotyčný ,foukal šipky`, což je hra, při níž se dlouhá jehla omotaná kouskem příze fouká tenkou trubičkou do terče. Muž vložil jehlu do nesprávného konce trubičky, a když se nadechoval, vtáhl si ji do hrdla. ,Šipka ' se zasekla do plic a za několik dní nato muž zemřel.

Když jsem tohle dočetl, popadl mne - aniž jsem vlastně věděl proč - ohromný vztek. "To je hanebný podvod," zvolal jsem, "nehorázná kachna - z prstu vycucaný výplod nějakého méněcenného pisálka - nějakého zkrachovaného ubožáka, který smolí jakési báchorky z Šlarafie. Tihle chlapi sázejí na přehnanou lehkověrnost našeho věku a brousí svůj vtip na nemožných, zhola nepravděpodobných výmyslech na bizarních příhodách, jak tomu říkají; jenže lidem bystře uvažujícím," (jako jsem já, dodal jsem v závorce a bezděky si položil ukazovák na kořen nosu) "lidem rozjímavého a vnímavého ducha je na první pohled zřejmé, že daleko nejbizarnější příhodou je okolnost, jak zázračně se tyhle bizarní příhody poslední dobou rozmohly. Pokud se mne týká, nemíním od nynějška uvěřit ničemu, co je jen trochu nevšední."

"Mein Gott, to pyste pyl ale ochromny plásen !" řekl mi na to jeden z nejpozoruhodnějších hlasů, jaké jsem kdy slyšel. Zprvu jsem měl dojem, že mi hučí v uších - což se člověku stává, když si notně přihne -, avšak vzápětí mi ten zvuk připadal, jako když někdo udeří silným klackem do prázdného sudu; a tímto výkladem bych se byl nejspíš spokojil, kdybych byl nerozpoznal artikulované slabiky a slova. Od přírody nejsem ani trochu nervózní a těch několik sklenic klaretu, které jsem vysrkal, mě krapet rozkurážilo, takže jsem se vůbec nevyplašil, naopak, zvedl jsem jen nonšalantně zraky a ro…