Dobrodružství Arthura Gordona Pyma

IX.

Na štěstí těsně před večerem jsme se všichni čtyři pevně přivázali ke zbytkům vratidla, ležíce takovým způsobem, pokud možno při samé palubě. Jen tato opatrnost zachránila nás od zkázy. V tomto postavení byli jsme všichni více méně omráčeni ohromnou silou vln, jež do nás tloukly a neodtékaly dřív, než jsme byli skoro vyčerpáni. Jakmile jsem mohl vydechnout, volal jsem hlasitě na své druhy. Jen August odvětil a pravil: "Je po nás, kéž se Bůh smiluje nad našimi dušemi!" Brzy i druzí dva byli schopni mluvit a vybízeli nás k odvaze, protože je stále ještě naděje; neboť je prý nemožno, podle povahy nákladu, aby se briga hned potopila, a že jsou nejlepší vyhlídky, že se vichřice do rána utiší. Tato slova do mne vlila zas nový život; neboť, ať se to zdá sebe podivnějším, přes to, že bylo naprosto jisto, že loď s nákladem prázdných sudů na olej se nemůže potopit, byl jsem doposud stále tak zmaten, že jsem tuto okolnost úplně přehlédl; a nebezpečí, jež jsem po jistý čas pokládal za nejvýš neodvratné, bylo právě nebezpečí utonutí. Jak ve mně naděje ožila, využil jsem každé příležitosti, abych utáhl pouta, jež mne poutala ke zbytkům vratidla, a při tom jsem brzy seznal, že i moji druzi jsou tak zaměstnáni. Noc byla tak temná, jak jen je možno, a hrozně řvoucí jek a hukot kolem nás je věru zbytečno popisovat. Paluba byla v rovině mořské hladiny, či spíše, byli jsme obklíčeni tyčícími se hřebeny pěny, z níž část se přes nás co chvíli převalovala. Nepřeháním řeknu-li, že jsme se hlavou udrželi nad vodou jen asi každou třetí vteřinu. A ač jsme leželi těsně při sobě, nemohli jsme se vzájemně vidět, ba věru ani část samotné brigy, na níž jsme byli tak bouřlivě zmítáni. Občas jsme na sebe navzájem volali, snažíce se tak dodat si naděje a poskytnout útěchu a povzbuzení tomu, kdo jí měl nejvíce potřebí. Augustovo vysílení působilo nám všem skutečné obavy; a ježto měl pravou paži tak rozervánu, že nemohl zajistit své připoutání aspoň poněkud pevně, čekali jsme každou chvíli, že ho spatříme sletět s paluby; a přece přispět mu na pomoc bylo naprosto nemožno. Na štěstí jeho poloha byla o mnoho jistější než koho z nás druhých; neboť, jelikož horní částí těla ležel právě pod kusem rozbitého vratidla, vlny, jež do něho vrážely, byly v původní své prudkosti značně sráženy. V každém jiném postavení kromě tohoto (do něhož byl vržen náhodou, když se byl před tím přivázal na místě velice nebezpečném), jistě by nevyhnutelně před jitrem zahynul. Proto, že briga byla tak silně nakloněna, byli jsme všichni ve mnohem menším nebezpečí, že budem spláchnuti, než kdyby tomu bylo jinak. Zadní kýl, jak jsem už předeslal, byl skloněn k levému boku, takže asi půle paluby byla ustavičně pod vodou. Tak vlny, jež bily do prava, byly velice tříštěny bokem lodi a zasahovaly nás pouze částečně, jak jsme leželi ploše na svých tvářích; kdežto vlny přicházející zleva, což byly tak zvané vlny zpáteční, nemohouce se do nás pro naše postavení dosti opřít, neměly dost síly odtrhnout nás s místa, kde jsme byli upoutáni.

V takovém hrozivém postavení jsme leželi až do rozbřesku, který nám tím více ukázal hrůzy nás obklopující. Briga byla jen jako kus dřeva, zmítaného sem a tam na pospas vlnám; vichr se vzmáhal, místo aby polevoval, a věru dul jako hotový orkán, a nikde nebylo zákmitu naděje na záchranu. Několik hodin jsme mlčeli, čekajíce každé chvíle, že provaz, kterým jsme spoutáni, povolí, že zbytky vratidla spadnou přes palubu, či že některá z hrozných vln, které ječely kolkolem vedle i nad námi, stáhne vrak pod vodu do takové hloubi, že utoneme dřív, než se opět vynoříme nad hladinu. Ale Boží milostí jsme byli zachráněni ze všech těchto hrozících nebezpečí a asi v poledne i potěšeni požehnanou sluneční září. Krátce na to mohli jsme pozorovat citelné oslabení síly větru, když August, po prvé od včerejšího večera, promluvil a ptal se Peterse, jenž ležel u něho nejblíže, myslí-li, že máme vůbec jakou možnost záchrany. Jelikož na tuto otázku nedostal hned odpovědi, soudili jsme všichni, že se míšenec na místě, kde ležel, utopil; ale hned na to, k naší veliké radosti, promluvil, ač velmi slabě, a pravil, že cítí veliké bolesti, jsa svými provazy tak silně stažen přes žaludek, že jej buď musí jakkoli uvolnit, či zhynout, neboť je nemožno, aby svou trýzeň déle snášel. To nám způsobilo velkou úzkost, neboť bylo naprosto nemožno jakkoli mu pomoci, když se vlny přes nás stále tak válely. Vybízeli jsme ho, aby své utrpení nesl pevně a slibovali mu, že využijeme první příležitosti, jež se naskytne, abychom mu ulevili. Odvětil, že brzy bude už jistě příliš pozdě a že bude po něm, než mu budeme moci nějak pomoci; a potom, po několikaminutovém stenání ležel klidně, a my jsme soudili, že zhynul.

Jak nastal večer, moře utichlo tak, že v pěti minutách rozbila se o vrak sotva jedna vlna od větrné strany a vítr se značně utišil, ač ještě stále vál ostře. Neslyšel jsem slova od svých tří druhů po celé hodiny a zvolal jsem nyní na Augusta. Odpověděl sice, ale tak slabě, že jsem mu nemohl porozumět, co říká. Potom jsem promluvil i na Peterse a na Parkera, z nichž nikdo neodpověděl.

Brzy nato upadl jsem do částečného bezvědomí, za něhož mi hlavou táhly nejrozkošnější vidiny, jako zelené stromy, vlnící se lány zralého obilí, průvody tančících dívek, oddíly jízdy a jiné přeludy. Nyní si vzpomínám, že ve všem, co mi tak běželo před duševním zrakem, převládající představou byl pohyb. Nevznikaly však vůbec představy předmětů stojatých, jako dům, hora, či co podobného; vždy pouze větrné mlýny, lodi, velcí ptáci, balony, lidé na koních, povozy divě uhánějící a jiné předměty v pohybu, vynořovaly se mi v nekonečné řadě za sebou. Když jsem se vybral z tohoto stavu, slunce bylo, jak jsem mohl soudit, asi tak hodinu nad obzorem. S největší nesnadností mohl jsem se rozpomenout na různé okolnosti svého postavení a po jistou dobu jsem byl pevně přesvědčen, že jsem ještě stále ve svém podpalubí brigy, poblíž své bedny a že Parkerovo tělo je tělem Tygrovým.

Konečně,…