Smrt krásných srnců

OTÁZKA HMYZU VYŘEŠENA

Po druhé světové válce se tatínek vrhl do víru poválečných obchodů, ale nějak mu to nešlo. Nebyl už tak mladý, aby působil na mladé ženy, co nejvíc kupují, nebyl už snad ani lak roztomilý a trošku se unavil ve válce, v Africe, a v další válce, v koncentráku. Chtěl letět, ale plácal se jako motýl s poškozenými křídly.

Žil z minulosti a vzpomínal, jak před válkou chodil domů a sázel s velkým potěšením stovky na kulatý stolek. Měl pravdu, to uměl jak artista, pouštěl stokoruny z výšky anebo je připlácával. Maminka provolávala výkřiky obdivu a tleskala a my kluci jsme stáli, pusy dokořán. Později sice následoval obvykle druhý a třetí výstup, o němž už tatínek nerad hovořil: když vymáhal peníze z maminky zpátky, ale to známe jen z doslechu, a tak máme tatínka v živé paměti jen z dějství prvého. Když tatínek posté vzpomínal, maminka mu opakovala: "To už je, Leoušku, jenom minulost. Bohužel..." Tatínek vzdychl a druhý den se vrhl — jak cesťáci říkají —- na plac. A my, co jsme ho znali, jsme najednou poznávali, že je to hloupost s tou životní únavou. Měl obrovskou energii. Neprodával jenom artikl, který by ho byl hoden. To bylo ono! Po válce nebylo dobré zboží, "samý póvl, fujtajfl" -- řekla by naše babička Popprová z Buštěhradu, kterou Němci zplynovali v Osvětimi.

Prodával zmodernizované spony na kšandy, mast proti svrabu a reklamní skříňky, to byl největší kšeft.Ve skříňce běhal dírkovaný pás, světlo lezlo skrz dírky a vy jste mohli číst, co je těma dírkama napsáno. Třebas:

PUNČOCHY OPRAVÍME DO 3 NEDĚL,
BOTY DO 3 MĚSÍCŮ
(nedivte se, je po válce)

Tak ty skříňky byly dobrý, ale moc velký artikl to stejně nebyl. Na ten tatínek čekal dva roky, jako čeká poušť na déšť anebo chudý člověk na štěstí. Tatínek čekal taky na štěstí a vždycky se usmíval, když o něm mluvil. A pak jednoho dne (zní to skoro jako v pohádce) štěstí přišlo.

Dostavilo se zvláštně, nečekaně, tak jako štěstí chodí. Tatínek nepřišel domů nadšený, spíš zkroušený. Povídal mamince: "Hermo, se skříňkama jsem seknul." Maminka čekala na pokračování.

"Přišel za mnou nějaký inženýr Jehlička. Má nejlepší artikl na světě. Budu milionářem."

Maminka mu neskočila kolem krku, mířila však rovnou k nejdůležitějšímu: "Co budeš prodávat?" Tatínek řekl s lehkým úsměvem: "Mucholapky."

Maminka zbledla, po švédských ledničkách a vysavačích, po německých sponách na kšandy a české masti proti svrabu to viděla jako úplnou legraci, jako by z hvězdičkového generála udělali frajtra s jednou peckou. Maminka však na sobě kromě toho zblednutí nic nedávala znát, už si zvykla na mnohé a nic )i od našeho tatínka zas tak moc nepřekvapilo. Ale jízlivě se zeptala:

"Kdypak budeš tím milionářem ?"

"Tak za rok. Abys rozuměla. To nejsou normální mucholapky." Tatínek zapřemýšlel: "To jsou zvláštní." "Jak zvláštní?"

"To nevím, ten inženýr říkal — světová bomba. Zaplavíme tím Československo!" A jak to tatínek řekl, trochu se mu rozzářily oči a dodal: "A taky Evropu. A možná celý svět!…