Písně otroka

XVI.

Jest leckde volnost pouhý hlahol slova
a svoboda jen hluchý, prázdný zvuk,
leč u nás prociťuje denně znova
to heslo bouřlivý všech srdcí tluk;
kam zrak se upne, plamenem je psáno
a koldokola věčným zvonem zní,
je prvním naším vzdechem každé ráno
a večer modlitbou je poslední.

Když v dálku bez mezí nás vábí moře
a volný vítr vlas nám rozvlaje,
když na obzoru kmitne hříva oře,
jenž uzdy nezná, stepí těkaje,
když hrdý orel před námi se vznese
a křídlem zahrá v modré výsosti, -
tu ruka vzpjatá poutem pozatřese
a rtové zachvějí se: Volnosti!

Ó volnosti, jak divukrásná báje
k nám luzně šumíš z časů daleka,
jak matný ohlas ztraceného ráje,
jenž dřímá ztajen v srdci člověka;
a duch náš s poutem srostlý jedva věří,
že víc ta zvěst než snivé zkazky plod,
že bylo pravdou, co se v dálce šeří,
že býval kdysi svoboden náš rod.

Tys klonila se děcku do pohádky
jak zářná víla s hvězdnou čelenkou,
když děd mu čítal starých kronik řádky;
tys byla pravou juna milenkou,
tvůj slunný zrak se před ním stále míhal,
tys byla dumou vzletných jeho chvil,
on ve snách pro tebe meč lesklý zdvíhal
a ve snách pro tebe krev horkou lil.

Tys v noci rabství byla hvězdou muži,
ač dalekou, ač nedostižnou, žel!
Dum jeho tajnou, věčnous byla druží,
všech jeho tužeb cíl jen v tobě t…