Malá skleněná gilotinka

Kartáče

„Počátek nese pečeť konce a vše se vrací, odkud vyšlo. Uzavřený kruh, toť symbol života. Všechny věci podléhají tendenci kruhu; chcete-li, doložím vám to historkou, jež je tak všední jako pravda sama.“

Všichni chtěli a záhadný inženýr, o němž se nevědělo, zda pracuje v lokomobilách nebo psacích strojích, natáhl se pohodlně v křesle a jal se klidně vyprávět:

V hierarchii věcí zaujímají kartáče poslední místo, připomínajíce tak ony ženy-hospodyně, jejichž služby sice každý rád přijme, o něž se však nikdo nezajímá. A přece tyto opovržené kartáče vzbudily během války po Praze poplach větší než vykradení Maiselovy synagogy. Tehdy nebyly již dlouhé a tuhé štětiny ruské, o nichž Dostojevskij píše, že jsou příznakem špatného stavu hospodářství ruského, protože čím hubenější svině, tím delší má štětiny. Nepřicházely již černé a lesklé štětiny z čínských prasátek, která pohánějí kuliové v Šanghaji kovovým bodcem na dlouhé tyči, zabodávajíce jim jej do hřbetu na způsob harpuny. V bahně polských silnic zanikaly nejkrásnější koňské ocasy a hřívy, Itálie zavřela své hranice a bílé, měkké, hedvábné žíně sicilských oslů, mezků a mulů putovaly do Ameriky. Hamburské přístaviště ztichlo. Nepřijížděly již bachraté parníky brazilské s nákladem palmových vláken z Města Svatého Spasitele Bahie při Zátoce Všech Svatých,^[106] nejkrásnějším to zálivu Jižní Ameriky o 200 ostrovech. Palmové lýko, jež loupali indiáni kmene Tupi na řece Tocantins, zůstávalo nezužito ležet v Městě Svaté Panny Marie Nazaretské de Belem,^[107] kde mají nejbizarnější katedrálu brazilskou. A američtí běloši, černoši, kreolové, mulati, mesticové i Aztékové marně sváželi svůj ixtle nebo mescalfibre^[108] k lagunám zálivu Tampického; nebylo lodi, která by jej převezla přes Atlantik ke břehům rozehřmělé Evropy. A stejně opuštěny zůstaly v Mexiku ony podivuhodné stromy fourcroya, jež rostou bez květu čtyři sta let, po čtyři staletí hromadí sílu a energii svých šťáv v naprosté zdrželivosti, až nakonec zabouří si nasazením laty patnáct metrů vysoké a pomilovavše se půldruhým milionem květů, odumírají v tiché rezignaci.

Nebyly suroviny a pan Tobiáš Morávek, továrník, teskně sledoval, jak ohromná spotřeba armády vyprazdňovala jeho hluboká skladiště jako nenasytné vakuum. Pytel za pytlem mizel a zanedlouho zbylo mu na nekonečných řadách stojanů jen sto kartáčů na koně, krásných oválných kartáčů z tvrdých čínských štětin, krátce střižených, provrtaných jeden jako druhý čtyřmi sty čtyřiceti šesti dírkami. Pan Tobiáš Morávek rozkládal si sto těchto svých mohykánků, hladil je očima, potěžkal ten či onen v ruce. Bylo to poctivé zboží, poctivě uděláno a poctivě kalkulováno: léta letoucí stál takový kartáč za staré měny sedmdesát krejcarů a od zavedení nové měny korunu osmdesát, při odběru aspoň 100 kusů, franko^[109] nádraží Praha.

Tou dobou se nouze o suroviny stupňovala tak, že chlup ke chlupu museli kartáčníci shánět, a to ještě počestný řemeslník zplakal nad olezlým výtvorem z posmejčených odpadků, jemuž se nyní říkalo kartáč. Pan Tobiáš Morávek mohl být právem hrdý na zbytek své výroby; ale když mu Moritz/Mořic Hirschfeld, en gros et en detail,^[110] nabídl dvě koruny padesát za kus, zvítězil v něm obchodník nad výrobcem. S těžkým srdcem zřel, jak jeho kartáče mizejí v širokém pytli, dva a dva, jako sendviče v tlustém Bunnym v biografu. A když sluha pana Hirschfelda odvlekl pytel, rozloučil se Morávek teskným pohledem se svými místnostmi a zbaven práce a zaměstnání, pustil se nazdařbůh do pražských ulic, dávaje se bezmyšlenkovitě cloumat davem jako bludný balvan vyrvaný přívalem z mateřské skály.

Ale ani panu Hirschfeldovi se nepodařilo kartáče tak rychle umístit, jak si původně představoval. Kupec mu použil pravidla o vis maior,^[111] pytel zboží zůstal ležet v koutě a tak ke zlu, jež přivodila světová válka, ke ztrátám životů i statků, k vraždění, loupení a plenění nepřátel, ke vší té hrůze připočítával pan Hirschfeld i sto kartáčů na koně, o nichž říkával, že na nich „prodělá boty i kalhoty“. Celé jeho okolí už se chvělo hrůzou před okamžikem, kdy se pan Hirschfeld objeví bez těchto kardinálních součástek své garderoby; naštěstí však jednoho dne zavolal ho k telefonu konkurent Siegfried Brod. Mořic Hirschfeld byl neobyčejně zvědav, „co to ten protiva Brod chce“; kupodivu byl to jen přátelský dotaz, jak se vede panu Hirschfeldovi a zda je milostivá zdráva a co dělají obchody. Pan Hirschfeld odpověděl podrážděně, že „není to ani k umření, ani k životu“, a pak projevil mínění, že by mohli tedy zas odzvonit. Ale Siegfried Brod nebyl člověk, jenž by se dal vypudit od aparátu, jakmile byl jednou spojen. Proto zavedl hned řeč na společného jejich soka Mojžíše Bendita Nástupce. To bylo konečně reelní^[112] téma pro pana Hirschfelda. Nic není více k zlosti, než když konkurent udělá šťastný úpadek. Nástupci Mojžíše Bendita chtěli se již po třetí položit na bok; a jak říkával Siegfried Brod, jdete-li třikrát do konkursu, musí vám to vynést aspoň na klidné živobytí nadosmrti. Setrval tedy pan Hirschfeld u telefonu, protože snaživý člověk, jenž má na mysli štěstí své rodiny, nikdy nesmí opomenout příležitosti, aby prostudoval okolnosti, za jakých se dá provést výnosný úpadek. A tak zkoumali a ohledávali oba odborníci situaci Mojžíše Bendita Nástupců jako dva mravenci pohozenou kostku cukru, až náhodou přišla řeč i na kartáče na koně.

„Mám jich tu sto kousků, prima prima od Morávka, ale ani pes se po nich nezeptá.“

„Nač by potřeboval pes kartáče na koně,“ rezonoval pan Brod, „ale Siegfried Brod je může potřebovat, jsou-li ff^[113] a po dvou korunách.“

Pan Hirschfeld se ihned rezolutně zapřisáhl, že pod čtyři koruny nemůže je dát, nechce-li prodělat. Siegfried Brod mu dal poté čestné slovo, že ze stejného důvodu nemůže dát více než dvě čtyřicet; a když se oba shodli, že prodělají nos mezi očima, sleví-li či přidají-li, sešli se po půlhodinové tahanici oba na zlaté střední stezce určené třemi korunami dvaceti haléři za kus, s 2 proc. skonta^[114…