Žertovné povídky

DÍL TŘETÍ

Předmluva třetí části

Někteří lidé se tázali autora, proč má tak na spěch s těmi Desítkami, že neuběhl ani rok, a již zase napsal spoustu nových povídek a proč vlastně píše ty čárky, promísené zlými slabikami, nad nimiž se dámy veřejně pohoršují a vedou různé pichlavé řeči. Autor prohlašuje, že tato nelaskavá slova, naházená jako kameny na jeho cestu, dotkla se ho v hloubi srdce a on dostatečně poznal svoji povinnost, aby v této předmluvě uvedl jiné důvody než dříve, poněvadž je nutno děti stále poučovat, dokud nedorostou; nerozeznávají věcí a nedovedou mlčet a poněvadž v tomto nekonečném počtu křičících lidí vidí mnoho zlých hochů, kteří se zálibou se tváří, že nechápou toho, oč běží v těchto desítkách. V prvé řadě vězte, že některé ctnostné dámy, pravím ctnostné, poněvadž poběhlice a nevěstky nečtou těchto listů, rády se takových věcí účastní, kdežto měšťanským dámám s dvojitými rukávy, plnými zbožnost, nelíbí se to, co líčím, čtou však přece jen zbožně moje knihy, aby uspokojily zlého ducha a zůstanou tudíž přece jen moudré. Slyšíte mne, dobří paroháči? Je lépe, být paroháčem vinou vyprávění nějaké knihy, než vinou rytířovou. Není vám dobře, ubozí hrdinové z rozrušení, které tato kniha působí? A tak tyto desítky rozmnožují potomstvo v zemi a udržují je v radosti, ve cti a ve zdraví. Pravím v radosti, poněvadž těmito povídkami získáte mnoho radosti. Pravím ve cti, poněvadž tím uchráníte své hnízdo od drápů toho démona, vždy mladého, jménem Kocknaige, v řeči keltické. Pravím ve zdraví, poněvadž tato kniha povzbuzuje k věcem, předepsaným církví salernskou proti překrvení mozku. Naleznete také užitečné věci v jiných sešitech, počerněných typografy. Ha! hal Kde jsou knihy, které plodí děti? Hledejte jich, nenaleznete žádných. Setkáte se vlak s množstvím dětí, které plodí knihy, což jest velmi nemilé. Napověděl jsem větu. Věřte tudíž, že když některé dámy, od přírody ctnostné, ale vznětlivé duchem, si stěžují veřejně na předmět těchto desítek, větší počet z nich nejen se nezlobí na autora, ale docela přiznává, že ho milují, ctí ho jako muže, který je hoden být mnichem v opatství v Thelesme, a proto z tolika důvodů, jako je hvězd na nebi, neodloží svého klarinetu, s nímž pohvizduje si tyto povídky, nechá se kárati, jde stále k svému cíli, neboť vznešená Francie jest ženou, která křičíc, se věčně brání, kroutí a říká: „Ne, ne, nikdy! He, pane, co chcete dělat? Nevím, dejte mi pokoj.“ Potom, když desítka je pěkně uspořádána a dokončena, počne znovu. „He, mistře, nemáte ještě nějaké?“ Pokládejte tudíž autora za dobrého společníka, který se netrápí křikem dámy, kterou nazýváte slávou, módou, neb přízní obecenstva, poněvadž ví, že je od přírody nevěstkou a že jest velmi povolná. On ví, že válečným heslem Francouzů jest „Mont Joye“. Krásné heslo, ale někteří spisovatelé je zkomolili a znamená: Radost není na zemi, nýbrž před námi, jednejte rychle, jinak s bohem! Autor se dověděl tento význam od Rabelaisa, který mu jej pověděl. Kdo listuje v dějinách, nalezl někde, že Francie někdy vzdychla, když na ni kdokoli vstoupil vesele, statečně a odvážně? Jest stále rozohněna a miluje divoké jízdy. Hle! což nevidíte, že tyto Desítky jsou francouzské radosti, francouzské svými divokými jízdami, francouzské v předu, francouzské v zadu, francouzské celé? Pryč tedy, vy Satani! Nechť zazní hudba! Ticho, licoměrnící! Předstupte, páni necudníci! Moje milovaná pážata, vložte svoji něžnou ruku do rukou dam a polechtejte je; pravil jsem, polechtejte je na ruce! Ha! ha! to jsou silné a peripatetické důvody, nebo se autor nevyzná ve vysoké řeči aristotelismu. Je chráněn štítem Francie, královskou korouhví a svatým Divišem, který žil i když mu byla hlava uťata, volaje: „Montma-Joye!“ Řekněte, vy čtvernožci, že toto heslo je falešné? Nikoli! V oné době je mnozí slyšeli, ale v těchto dnech strašné bídy nevěříte ničemu, co se praví o dobrých duchovních.

Autor dosud neřekl všeho. Nuže, slyšte vy všichni, kdo čtete tyto desítky očima a rukama, prociťujete je hlavou a milujete je pro radost, které vám skýtají a která vám vstupuje do srdce - a vězte, že autor jednoho nešťastného dne ztratil svoji sekeru, id est svoje dědictví, kterého již nenalezl, a tak byl zbaven všeho. Křičel jako dřevař v předmluvě knihy svého drahého mistra Rabelaise, aby jej slyšel vznešený pán tam nahoře, pán nade vším, aby obdržel jinou sekeru. Tento Nejvyšší, jsa ještě zaměstnán v oné době různými kongresy, rozkázal Merkurovi, aby mu hodil kalamář s dvojím otvorem na němž byla vyryt…