Lesk a bída kurtizán

Doslov:
BALZACŮV DOBRODRUŽNÝ REALISTICKÝ ROMÁN

Lesk a bída kurtizán (Splendeurs et misères des courtisanes), román na pokračování, jehož jednotlivé díly byly vydány v letech 1838, 1843, 1846 a 1847, je přímým pokračováním osudů Luciena Chardona de Rubempré, jak byly vylíčeny ve Ztracených iluzích, a jeho nového ochránce, galejníka Vautrina (známého již z románu Otec Goriot), vystupujícího v přestrojení za španělského kněze abbé Herreru. Přitom však první část, která vznikala již od roku 1836, předpokládá závěr Ztracených iluzí, napsaný a vydaný o řadu let později! Je to obdivuhodný důkaz tuho, jak živě Balzac před sebou viděl své postavy, jejich osudy a místo v pařížské společnosti, takže mohl psát a publikovat chronologicky pozdější epizody ze života svých hrdinů, zachovávaje přesně jejich charakter, utvářený předchozími prožitky, událostmi a zkušenostní, které zatím existovaly jen v autorově hlavě. První scény na plese a cynicky duchaplné rozhovory žurnalistů z počátku Lesku a bídy kurtizán předpokládají celou historii druhého dílu Ztracených iluzí (který vyšel roku 1839) a celý Lucien z Lesku a bídy kurtizán je nemyslitelný bez dočasné závratné kariéry a tragického pádu tam líčeného a bez setkání s Vautrinem-Herrerou, který ho při pokusu o sebevraždu vrátí životu a strašnými ponaučeními o současné společnosti ho vyvádí ze zbytku mladistvých iluzí; a k tomuto setkání dojde až v závěru třetího dílu Ztracených iluzí, vydaného roku 1843!

Román Lesk a bída kurtizán zaujímá v celku Balzacovy Lidské komedie zvláštní místo. Zdánlivě se vymyká charakteru ostatních románů. Je to román dobrodružný, svým způsobem senzační, v němž důležitou roli hrají náhody, tajemné intriky a nečekané zvraty. Střídají se tu obrazy z vysoké společnosti a ze zločineckého podsvětí, sledujeme činy vrahů a galejníků, jsme svědky policejních akcí a soudního pátrání. Postavy se vzájemně špehují, přestrojují, hlídají se a unikají si. Bylo právem poukázáno na vztah románu a celé jeho stavby k formujícímu se žánru detektivního, „policejního“ románu. Téměř vůbec se tu nesetkáme s příznačnými Balzacovými dlouhými popisy (prvním je vlastně až vylíčení soudní a vězeňské budovy v třetí části románu), román vpadá doprostřed děje, vyhrocené epizody se střídají a prolínají, opuštěny často v nejnapínavějším okamžiku (do určité míry nese román stále stopy svého původního uveřejňování po částech na pokračování). To všechno však není pro Balzaca samoúčelné. Naprosto to neznamená, že by se byl v letech tvůrčí zralosti vrátil k “černým románům“ svého mládí. Lesk a bída kurtizán má ve skutečnosti málo společného s dobrodružnými romány na pokračování, jaké v těch letech chrlil Alexandr Dumas se svými spolupracovníky nebo Eugéne Sue, autor melodramatických Tajností Paříže. Balzac se chopil dobrodružnosti, protože ji potřeboval k cílům svého realistického umění. Nemohl najít lepšího prostředku, jak zachytit pařížský svět ve všech jeho sférách, jak vystihnout vztahy, které mezi sebou poutají svět legálních lupičů typu bankéře Nucingena a svět galejníků, zákony džungle, které jsou stejné na vrcholcích i v temné hlubině odhalované společnosti.

Dlouhé popisy i předhistorie vystupujících postav, jiný příznačný balzacovský postup, mohou odpadnout, protože jejich funkci plní další romány Lidské komedie, s nimiž je Lesk a bída kurtizán téměř se všemi spjat některým motivem a postavou: s její psychologií a pohnutkami se v nich čtenář již seznámil. Balzacovští statistikové napočítali v Lesku a bídě kurtizán neméně než 155 (!) „vracejících se postav“ onoho kompozičního objevu, na nějž byl Balzac právem tak hrdý a který mu umožňoval v různých románech osvětlovat osudy, charakter a historii týchž postav v různých souvislostech a z rozličných zorných úhlů. Luciena, svět žurnalistů, důvody antipatie markýzy d'Espard k Lucienovi jsme dokonale poznali ve Ztracených iluzích. Vautrina a jeho postavení ve světě galejníků, ctižádostivého Rastignaka a Poiretovou-Michonneauovou důvěrně známe z Otce Goriota. Špinavé prameny Nucingenova jmění a historii Rastignakových vztahů k baronce de Nucingen, rozené Goriotové, jsou nám známy též z Bankovního domu Nucingen. Historii hanebného sporu markýzy d'Espard, v němž významnou úlohu hrál soudce Camusot, najdeme v Kuratele. S činností Corentina a jeho politické policie nás Balzac seznámil již v Šuanech, chronologicky prvním románu Lidské komedie, odehrávajícím se o třicet let dříve než děj Lesku a bídy kurtizán, i v dalších románech Temná záležitost a Rub současných dějin. Historii miliónů, jichž se nebohé Ester dostane posmrtně dědictvím po strýci lichváři, podává povídka Gobseck. V těchto i v řadě dalších románů Lidské komedie vystupuje i advokát Derville, slavný chirurg Desplein, doktor Bianchon, generální prokurátor Granville, Grandlieuovi a Chaulieuovi, pan a paní de Sérizy, vévodkyně de Maufrigneuse, bezohledný podnikatel-žurnalista Finot a jiní. Ctižádostivá soudcová Camusotová bude jakožto paní Camusot de Marville (její muž bude v té době již soudním prezidentem) v Bratranci Ponsovi příčinou smrti titulní postavy, jejíž miliónová sbírka starožitností zvábí její nenasytnou hrabivost. Atd. atd.

Avšak román, i když je to román dobrodružný a dbá zvláštností tohoto žánru, patří (a bez tohoto sepětí s jinými romány Lidské komedie by to bylo nemyslitelné) mezi mistrovská díla balzacovského realismu. Motivace postav a dějů je balzacovsky založena na společenské podmíněnosti a vnitřní logice střetajících se charakterů.

Tyto tři charaktery, Luciena, Estery a Nucingena, obratně vedeny Vautrinem-Herrerou a dostávajíce se do víru událostí, v nichž důležitou úlohu začnou mít policejní špiclové, rozehrávají napínavé drama, jehož rozuzlení je dávno výslednicí působících společenských sil, vzájemných vztahů a individuálních povah; naznačená možnost výjimečné šťastné náhody – získání dědictví – tím více podtrhuje zákonitost tragického zakončení. Není možno být skutečně šťasten ve společnosti, v níž člověk je něčím…