Ztracené iluze

Lucien se šel navečeřet do levného hostince u Palais-Royal a šel brzy spat. V neděli přišel k Luise už v jedenáct hodin. Nebyla ještě vzhůru. Ve dvě hodiny přišel znovu.

„Paní ještě nepřijímá,“ řekla Albertina, „ale dala mi pro vás lísteček.“

„Ještě nepřijímá,“ opakoval Lucien. „Ale já nejsem přece ledaskdo…“

„To já nevím,“ řekla Albertina hodně drzým tónem.

Luciena tolik nepřekvapila Albertinina odpověď jako to, že dostal od paní de Bargeton dopis, vzal jej tedy a četl tyto zdrcující řádky:

„Paní d’Espard churaví a nebude vás moci v pondělí přijmout. Ani mně není dobře, ale přesto se obleku a půjdu jí dělat společnici. Velmi mě mrzí tato nepříjemnost, ale věřím, že dík svému nadání proniknete i bez zákulisních intrik.“

„A bez podpisu!“ řekl si Lucien, který došel do Tuilerií, aniž si uvědomoval, že jde. Protože měl jako všichni talentovaní lidé schopnost vidět za věci, vytušil, že tento chladný lístek prozrazuje velkou katastrofu. Zahloubán do svých myšlenek kráčel přímo před sebe a jeho pohled těkal po budovách na náměstí Ludvíka XV. Bylo pěkně. Před jeho očima bez ustání projížděly ve směru k široké třídě Elysejských polí krásné kočáry. Šel s proudem chodců a brzy spatřil tři čtyři tisíce vozů, které se sem, když je krásná neděle, sjíždějí a už zde tvoří jakési Longchamp. Oslněn nádherou koní, úborů a livrejí šel dál a dál, až došel k rozestavěnému Vítěznému oblouku. Co asi cítil, když na zpáteční cestě spatřil přijíždět paní d’Espard a paní de Bargeton v otevřené kolesce s překrásným spřežením a za koleskou vlající chocholy lokaje, podle jehož zeleného, zlatem vyšívaného fraku obě ženy poznal? Řada vozů se zastavila, protože došlo k návalu. Lucien mohl spatřit Luisu v celé její proměně a nepoznával ji: barvy jejího úboru byly voleny tak, aby vynikla její pleť; měla roztomilé šaty; půvabně upravené vlasy jí velice slušely a její neobyčejně vkusný klobouk se uplatňoval i vedle klobouku paní d’Espard, tehdejší královny módy. Umění nosit klobouk je nepostižitelné: posaďte jej trochu více dopředu, a vyhlížíte potměšile; na stranu, a hned vypadáte lehkovážně; skutečné dámy si mohou nasadit klobouk jakkoliv a vždycky vypadají, jak náleží. Paní de Bargeton naráz rozřešila tento zvláštní problém. Hezký pás zdůrazňoval její štíhlou postavu. Převzala pohyby a chování své sestřenice; seděla tak jako ona, hrála si s elegantní voňavkou, připoutanou řetízkem k prostředníku pravé ruky, a tak ukazovala svou jemnou ručku v hezké rukavici, aniž se zdálo, že ji chce ukazovat. Zkrátka, počínala si podle vzoru paní d’Espard, přitom ji nenapodobovala. Byla důstojnou sestřenicí markýzinou a ta se zdála hrdá na svoji žačku. Ženy a muži procházející se po chodníku hleděli na nádherný kočár s erbem d’Espardů a Blamont-Chauvryů, jejichž oba znaky se o sebe opíraly. Lucien žasl nad tím, jak velký počet lidí zdraví obě sestřenice. Nevěděl, že celá tato Paříž, kterou tvoří dvacet salónů, byla už zpravena o příbuzenském poměru paní de Bargeton a paní d’Espard. Mladí mužové na koních, mezi nimiž Lucien poznal de Marsaye a Rastignaca, připojovali se ke kolesce, aby doprovodili obě sestřenice do lesíka. Podle posunků obou světáků mohl Lucien snadno poznat, že blahopřejí paní de Bargeton k její proměně. Paní d’Espard kypěla krásou i zdravím, byla tedy její churavost jenom záminkou, aby nemusila Luciena přijmout, protože večeři nepřeložila na jiný den. Rozzuřený básník se volným krokem přiblížil ke kolesce, a když se octl v dohledu obou žen, pozdravil je. Paní de Bargeton se tvářila, že jej nevidí, a markýza si jej prohlížela lornětem, ale neodpovídala na pozdrav. Pařížská aristokracie zatracovala člověka jiným způsobem než angoulêmští velmožové. Tím, že se zemánkové snažili Luciena urážet, přiznávali jeho význam a přijímali jej jako člověka, kdežto pro paní d’Espard vůbec neexistoval. To nebyl rozsudek, to bylo odepření práva. Když na nebohého básníka pohlédl lorňonem de Marsay, zalil ho studený pot; lev pařížských salónů vypustil lorňon takovým zvláštním způsobem, že to Lucienovi připadalo jako nůž gilotiny. Koleska odjela. Přezíraným mužem zalomcoval vztek a touha po pomstě: kdyby byl měl paní de Bargeton v rukou, byl by ji zaškrtil; vmýšlel se do role Fouquiera-Tinvilla, kochal se slastí, jak posílá paní d’Espard na popraviště, a de Marsaye by byl nejraději dal mučit podle rafinovaných divošských způsobů. Spatřil Canalise na koni, elegantního, jak elegantní měl být nejlíbivější z básníků, a tento básník se zdravil s nejhezčími ženami.

„Ach, mít zlato, zlato stůj co stůj!“ říkal si Lucien. „Zlato je jediná síla, před kterou se tahle společnost skloní. Ne, zlato ne,“ ozývalo se v něm svědomí, „ale slávu, a sláva, toť práce! Práce, to je přece heslo Davidovo! Bože, Bože, proč tady jsem? Já ale zvítězím! Já budu po téhle třídě jezdit v kočáře s lokajem! Mně budou patřit markýzy d’Espard!“ Tato zuřivá slova pronášel Lucien při diner za čtyřicet sou u Hurbaina. Příštího dne zašel k Luise v devět hodin a byl odhodlán, že jí vyčte její hrubé chování. Leč paní de Bargeton nejenže nebyla pro něj doma, ale vrátný ho ani nevpustil dovnitř, zůstal tedy před domem na číhané až do samého poledne. V poledne vyšel od paní de Bargeton du Châtelet, a když zahlédl básníka koutkem oka, vyhnul se mu. To Luciena zasáhlo do živého, a rozběhl se tedy za svým sokem. Když du Châtelet viděl, že ho Lucien dohání, obrátil se a pozdravil se zjevným úmyslem, že po této společenské povinnosti vezme do zaječích.

„Prosím vás, pane,“ řekl Lucien, „věnujte mi chviličku, musím se vás na něco zeptat. Vy jste se ke mně do nedávna choval jako přítel, dovolávám se toho tedy a prosím vás o nejnepatrnější laskavost. Jdete od paní de Bargeton, vysvětlete mi, proč jsem u ní a u paní d’Espard upadl v nemilost.“

„Pane Chardone,“ odpověděl du Châtelet s líčenou dobromyslností, „víte, proč vás tyto dvě dámy opustily v Opeře?“

„Nevím,“ řekl náš básník.

„Máte smůlu, pan de Rastignac vám uškodil hned v samých vašich začátcích. Když se na vás druzí v…