Otec Goriot

Druhý den ráno překvapila při snídaní strávníky Goriotova laskavost k Evženovi, vedle něhož se posadil, několik slov, která mu řekl, a změna jeho vzezření, podobajícího se obyčejně sádrové masce. Vautrin, který viděl studenta prvně po onom rozhovoru, chtěl asi, jak se zdálo, číst v jeho nitru. Vzpomínaje na plán tohoto muže, Evžen, jenž v noci před spaním zvažoval širá pole možností, otvírající se před ním, pomyslil nutně na věno slečny Tailleferové a nemohl se ubránit, aby se nepodíval na Viktorínu tak, jak se divá nejslušnější mladík na bohatou dědičku. Náhodou se jejich zraky střetly. Ubohá dívka hned shledala, že je Evžen v novém obleku roztomilý. Letmý pohled, jímž se na sebe podívali, byl dosti výmluvný, takže Rastignac nemohl pochybovat, že je pro ni předmětem oněch nejistých tužeb, které přepadají mladé dívky a které je spojují s prvním svůdným stvořením. Nějaký hlas na něho zakřičel: »Osm set tisíc franků!« Náhle se však vrátil ve svých vzpomínkách k včerejšku a pomyslil, že jeho objednaná vášeň k paní de Nucingen jest protilékem těmto mimovolným špatným myšlenkám.

»Včera hráli v Italské opeře Rossiniho Lazebníka sevillského. Nikdy jsem dosud neslyšel tak nádhernou hudbu,« řekl. »Bože, jak jsou šťastni ti, kdo mají v Italské opeře lóži!«

Otec Goriot chňapl tato slova v letu, jako pes hltá každý pohyb svého pána.

»Vy muži, vy se máte,« řekla paní Vauquerová, »děláte si, nač máte chuť!«

»Jak jste se dostal domů?« zeptal se Vautrin.

»Pěšky,« odpověděl Evžen.

»To já zas,« řekl pokušitel, »bych nestál o polovičaté radovánky. Chtěl bych tam jet kočárem, sedět v lóži a zase se pohodlně vrátit. Všechno nebo nic! To je mé heslo.«

»Však je také správné,« dodala paní Vauquerová.

»Půjdete asi navštívit paní de Nucingen,« řekl Evžen potichu Goriotovi. »Přijme vás jistě s otevřenou náručí. Bude se od vás chtít dovědět o mně spoustu drobností. Dověděl jsem se, že by udělala všechno na světě, jen aby byla přijata mou sestřenicí, paní vikomtesou de Beauséant. Nezapomeňte jí říci, zeji příliš miluji, abych zapomněl vyplnit její přání.«

Rastignac odešel ihned na právnickou fakultu, chtěl se zdržet co možná nejkratší dobu v tomto ohavném domě: potuloval se celý den v zajetí horečného přemýšlení, které zakusili všichni mladí lidé sžírání příliš bouřlivou nadějí. Pod vlivem Vautrinových řečí uvažoval právě o společenském životě, když potkal v Lucemburské zahradě přítele Bianchona. »Pročpak jsi tak vážný?« zeptal se ho medik a zavěsil se do něho, aby se s ním prošel před palácem. »Trápí mě zlé myšlenky.«

»Jakého druhu? To jde léčit, myšlenky totiž.«

»Jak?«

»Tím, že jim podlehneme.«

»Žertuješ a nevíš, oč jde. četl jsi Rousseaua?«

»Ano.«

»Pamatuješ se na ono místo, kde se ptá svého čtenáře, co by dělal v případě, kdyby se mohl obohatit tím, že by pouze svou vůlí zabil starého mandarína v čině, aniž se hnul z Paříže?«

»Ano.«

»No a?«

»Ale já už oddělal svých třiatřicet mandarínů.«

»Nežertuj. Nuže, kdyby se dokázalo, že je to možné a že stačí, jen abys přikývl, udělal bys to?«

»Je hodně starý ten tvůj mandarín? Ale u čerta, ať je mladý nebo starý, paralytik nebo zdravý, na mou duši… ne, ne!«

»Jsi hodný chlapec, Bianchone. Kdybys však miloval jednu ženu, že bys kvůli ní obrátil svou duši naruby, a kdyby potřebovala peníze, hodně peněz na své šaty, kočár a všelijaké takové nápady, co pak?«

»Ale vždyť mě připravuješ o rozum a přitom chceš, abych rozumně uvažoval!«

Máš pravdu, Bianchone. zbláznil jsem se, uzdrav mě! Mám dvě sestry, krásné a nevinné jako anděly, a chci, aby byly šťastné. Kde vzít dvě stě tisíc franků pro jejich věno do pěti let? Jak vidíš, jsou v životě případy, kdy je nutno zahrát vysokou hru a neudupat své štěstí vyděláváním krejcárků.«

»Kladeš mi teď otázku, která se vynoří každému při vstupu do života, a chceš rozetnout gordický uzel mečem. K takovému činu, můj drahý, musel bys být Alexandrem, jinak hajdy na galeje! Já jsem zase šťasten, pomyslím-li na skromný život, jejž si zařídím na venkově, kde nastoupím docela obyčejně po svém otci. Lidské vášně lze uspokojit právě tak dokonale v nejužším kruhu jako v nejrozsáhlejším obvodu. Ani Napoleon dvakrát neobědval a nemohl mít víc milenek, než jich má medik, který je asistentem v nemocnici u kapucínů. Naše štěstí, drahý příteli, bude vždy sídlit jen v prostoru mezi našimi chodidly a temenem naší hlavy. A ať už stojí štěstí ročně milión nebo sto luisdorů, prožijeme je ve svém nitru stejně.

V závěru jsem tedy pro to, aby Číňan žil!«

»Dobře, pomohl jsi mi, Bianchone! Budeme vždy přáteli!«

»Víš co,« začal opět medik, »když jsem vycházel z Cuvierova nádvoří do Jardin des plantes, všiml jsem si právě, jak Michonneauová s Poiretem rozmlouvají na lavičce s jakýmsi pánem. Viděl jsem ho při loňských nepokojích v blízkosti poslanecké sněmovny a připadal mi jako muž od policie, převlečený za ctihodného měšťáka žijícího ze svých důchodů. Věnujme trochu pozornosti této dvojici, řeknu ti pak proč. Sbohem, chci se přihlásit při prezenci na přednášce ve čtyři hodiny.«

Když se Evžen vrátil domů, zastihl otce Goriota, jenž na něj čekal.

»Hle,« pravil staroch, »tady máte od ní dopis. Má pěkné písmo, že?«

Evžen otevřel dopis a četl:

»Pane, můj otec mi řekl, ze máte rád italskou hud…