Otec Goriot

Druhý den byl Rastignac ve dvě hodiny odpoledne vzbuzen Bianchonem, který musel odejít, a proto ho žádal, aby ho vystřídal u otce Goriota, jemuž se během dopoledne velmi přitížilo.

»Ubožákovi nezbývají už ani dva dny, ba možná ani šest hodin života,« řekl medik, »a přece nemůžeme ustát v boji proti nemoci. Jeho ošetřování bude stát peníze. Budeme ho sice ošetřovat, ale já nemám ani vindry. Zpřevracel jsem jeho kapsy, prohrabal jeho skříně: nula od nuly pošla. Když nabyl vědomí, zeptal jsem se ho a on mi odpověděl, že už nic nemá. Kolik máš ty?«

»Zbývá mi dvacet franků,« odpověděl Rastignac. »Ale půjdu je vsadit a vyhraji.«

»A prohraješ-li?«

»Požádám o peníze jeho zetě a jeho dcery.«

»A nedají-li ti je?« řekl zase Bianchon. »Nejnaléhavější v této chvíli není sehnat peníze. Musíme starocha zabalit do horkého hořčičného obkladu od nohou až nad kolena. Bude-li křičet, zbývá naděje. Víš, jak se to dělá. Ostatně Kryštof ti pomůže. Zajdu k lékárníkovi a zaručím se za všechny léky, jež tam vezmeme. Je škoda, že ubožák nesnesl převoz do naší nemocnice, tam by mu bylo bývalo lépe. Tak pojď, zasvětím tě do všeho. Neopouštěj ho, dokud se nevrátím!«

Mladí muži vstoupili do pokoje, kde ležel stařec. Evžen se vyděsil změnou jeho křečovitě stažené, bílé a zhroucené tváře.

»Jak se vám vede, tatínku?« zeptal se ho, skláněje se nad bídným ložem. Goriot se zahleděl na Evžena svým kalným zrakem, prohlížel si ho velmi pozorně, nepoznal ho však. Student nesnesl tuto podívanou, slzy mu zarosily zrak.

»Bianchone, neměly by se zatáhnout záclony na oknech?«

»Ne, atmosférické vlivy už na něho neúčinkují. To by bylo štěstí, kdyby mu bylo zima nebo teplo. Nicméně však potřebujeme oheň, abychom mohli uvařit odvar z léčivých bylin a připravit mnoho věcí. Pošlu ti otýpky, které nám poslouží, než seženeme dříví. Včera i za dnešní noc jsem už spálil všechno tvé palivo i palivo toho ubožáka. Bylo vlhko, voda kapala se stěn. Jen tak tak jsem mohl vysušit pokoj. Kryštof zde zametl, je to zde jako ve chlévě. Pálil jsem tu jalovec, ale moc to páchlo.

»Můj bože,« zvolal Rastignac, »a co jeho dcery!«

»Pohleď, bude-li chtít pít, dáš mu z tohohle,« pravil internista, ukazuje Rastignacovi veliký bílý hrnec. »Uslyšíš-li ho naříkat a bude-li jeho břicho teplé a tvrdé, řekneš Kryštofovi a ten ti pomůže, abys mu mohl dát…, však víš. Kdyby náhodou mnoho blouznil, nebo kdyby konečně trochu třeštil, nech ho být! To nebude zlé znamení. Pošli však Kryštofa do Cochinovy nemocnice! Buď náš lékař, můj přítel nebo já bychom přišli nasadit mu baňky. Dnes ráno, zatím co jsi spal, sešli jsme se na velkou konsultaci s žákem doktora Galia, s primářem z Hótel-Dieu a naším lékařem. Tito pánové se domnívají, že objevili zvláštní příznaky, a budeme sledovat průběh nemoci, abychom si objasnili mnohé vědecky důležité podrobnosti. Jeden z těchto pánů předpokládá, že kdyby tlak krve byl silnější na jeden z orgánů než na druhý, může vyvolat zvláštní účinky. Poslouchej tedy dobře, co bude vykládat, aby se dalo zjistit, z jakého okruhu myšlení plynou jeho řeči: zda jsou to projevy paměti, přemítání, úsudku, zda se zabývá věcmi hmotnými nebo citovými, zda počítá, zda se vrací do minulosti. Nuže, buď ve střehu, abys nám podal přesné hlášení. Je možné, že výron nastane najednou a zemře v nervovém otupěni, jako je v této chvíli. V těchto případech bývají tu vesměs zvláštní příznaky. Kdyby výron nastal tuhle,« řekl Bianchon, ukazuje na týl nemocného, »dojde k zvláštním úkazům: mozek obnoví některou ze svých schopností a smrt se dostaví pomaleji. Vodnatý hlen může odplynout od mozku a nalézti si cesty, jejichž běh poznáme jen pitvou. Na oddělení nezhojitelných leží zblblý stařec, u něhož výron postupoval páteří. Strašlivě zkouší, ale žije.«

»Bavily se dobře?« zeptal se otec Goriot, poznávaje Evžena.

»Oh, on myslí jen na své dcery,« pravil Bianchon. »Řekl mi víc než stokrát za noc: „Teď tančí! Přece jen má své šaty.“ Jmenoval je jejich jmény. Ať mě vezme ďas. Rozplakal mě svou písničkou: „Delfíno! Delfínečko! Nastičko!“ Čestné slovo,« řekl medik, »bylo to k pláči.«

»Delfína je tady, že?« pravil stařec, »já to dobře věděl.« A jeho oči se opět šíleně oživily a bloudily po stěnách a dveřích.

»Sejdu říci Sylvii, aby připravila hořčičný obklad,« zvolal Bianchon, »teď je na to příhodný čas.«

Rastignac zůstal u starce sám. Usedl v nohách postele a hleděl upřeně na tuto hlavu na pohled děsivou a bolestnou.

Paní de Beauséant prchá a tenhle umírá,« řekl. Ušlechtilé duše nemohou dlouho na tomto světě žít. Neboť jak by se také mohly ušlechtilé city sloučit s nízkou, malichernou a povrchní společností?«

Obrazy slavnosti, jíž se zúčastnil, vybavovaly se v jeho vzpomínkách a odlišovaly se ostře od podívané na toto úmrtní lože. Bianchon se náhle vrátil.

»Poslyš, Evžene, právě jsem se sešel s naším primářem a chvatně jsem se vrátil. Kdyby se u něho projevily příznaky zdravého rozumu, kdyby mluvil, dej mu hořčičný dlouhý obklad tak, abys ho zabalil od šíje až k bedrám! A dej nás zavolat!«

»Drahý Bianchone,« řekl Evžen.

»Oh! Běží tu o vědecký případ,« dodal medik se vším zápalem lékařského nadšence.

»Pak tedy,« pravil Evžen, »jsem já jediný, kdo pečuje o toho nebohého starce z lásky.«

»Kdybys mě byl viděl dnes ráno, neříkal bys to,« odvětil Bianchon, aniž se tím urazil. »Lékaři, kteří provozují praxi, vidí už jen nemoc, já vidím ještě nemocného, drahý chlapče.«

Odešel, zanechav Evžena samotného se starcem a obávaje se krize, která se vskutku brzy dostavila.

»Ach, to jste vy, drahý chlapče,« řekl otec Goriot, poznav Evžena.

»Je vám lépe?« zeptal se student, bera ho za ruku.

»Ano, měl jsem hlavu stlačenou jako v lisu, ale už to povoluje. Viděl jste mé dcery? Brzy sem přijdou, přiběhnou ihned, jak se dovědí, že jsem nemocen, tolik mě ošetřovaly v ulici Jussienne! Můj bože! Rád bych, aby můj pokoj byli čistý, až mě navštíví. Byl tady nějaký mladý muž a spálil mil všechno palivo.«

»Slyším, že jde Kryštof,« řekl mu Evžen, »přináší vám dříví, které vám posí…