Věra Čáslavská: Život na Olympu

Kampaň

Až se jednou budou psát dějiny české polistopadové žurnalistiky, neměly by být koncipované jen z hlediska tzv. seriózního tisku nebo s hlavním důrazem na něj. Pokud šlo o společenský vliv, měl po celou tu dobu určující vliv na čtenářské masy spíš český bulvár. Do jeho historie se zapsaly hlavně tři deníkové tituly: Expres, Špígl (oba založeny v roce 1990), a zejména Blesk (1992, jediný z nich existuje a prosperuje dodnes). Podobně jako ve světě vizuálních médií televize Nova, formoval Blesk a spol. díky svým masovým nákladům myšlení a vkus obyvatel. Co víc, Blesku s jeho pokračovateli (Super, Spy, Aha! apod.) se podařilo dosáhnout, že na informace v nich obsažené se začalo často pohlížet, jako by pocházely ze seriózního pramene. Vážná média z jejich nevyzdrojovaných článků běžně citovala. Protože to lidé chtěli. A co kdyby na těch článcích ze života celebrit přece jen bylo něco pravdy?

V roce 1993, kdy se noviny zmocnily „případu Martina Odložila“, se český bulvár stále teprve rodil. V jeho stylu psaní a investigativních metodách bylo víc převzatého z dob, kdy se bulvární psavci živili v komunistických médiích, než standardů osvojených ze zemí, kde má bulvár (jakkoli cynická) pravidla a v zásadě i metodiku. Český bulvár roku 1993 nepracoval s tématy a objekty své „přízně“ systematicky, ale většinou intuitivně. V jeho psaní bylo na rozdíl od dnešní doby podstatně víc osobního: od roku 1989 stále uplynula jenom chvíle, moc byla předána, zdaleka ne všechny účty však při tom byly zaplaceny a bulvár toto neorané pole bleskově obsadil. Tvrdý antikomunismus namíchaný se stejně tvrdým plebejským pohledem na všechny, kdo vybočili, zvlášť když byli ve svém životě či kariéře spjati s nějakými hodnotami: ty křesťanské už tak netáhly, takže se ty havlovské o to víc ocitly na tapetě.

Zpráva o Odložilově smrti v olomoucké nemocnici dorazila do České tiskové kanceláře den po jeho smrti, 11. září 1993. Agentura ji převzala a rozšířila, aniž zjistila, kdo byl jejím pisatelem (žádný autor nebyl uveden). O příčině smrti se text vyjádřil jednoznačně: Josef Odložil „podlehl těžkým zraněním, která utrpěl po zákeřném a brutálním útoku syna z prvního manželství, jehož matkou je předsedkyně ČOV a bývalá poradkyně prezidenta Havla Věra Čáslavská“. Tvářilo se to jako zpráva, ale byl to hodnotící komentář. Zjednával „jasno“ o tom, kdo je vinen, a kdo taky za tím vším je. Syn udeřil, je brutální, a může za to matka.

Už předtím byla Věra společně s Martinem v souvislosti s událostí u Cimbury žurnalistickým tématem. První velké články začaly vycházet v Blesku hned po události. V následujících týdnech, když Josef Odložil byl ještě naživu, se pak v různých bulvárních novinách k případu vyjadřovali jeho příbuzní: vyzdvihovali jeho charakter, o Martinovi sdělovali, že byl ve škole vždy špatným a problematickým žákem, a o Věře, že platila na Hradě za protekční osobu, která se v blízkosti prezidenta Havla vyskytovala díky svým příbuzenským vztahům s jeho rodinou.

Agenturní zprávou, rozšířenou po Odložilově smrti, se však situace změnila. Dosud byl Martin obviňován jenom z násilí, nyní z otcovraždy. Válka, kterou s Věrou léta vedl její manžel, nejpozději v této chvíli postoupila do nového stadia. Spor, který s ní Josef Odložil vedl v manželství, v rozvodovém řízení, ba i po něm, se navenek týkal konkrétních problémů, jako byly vztahy k dětem, společný majetek atd. Podstata sporu však ve skutečnosti byla (světo)názorová a odrážela existenci dvou různých vesmírů, ve kterých Věra a její zesnulý bývalý manžel existovali.

Do jeho rodiny nikdy nezapadla. Její příbuzní jí nepřestali vyčítat, že se kdysi zmocnila toho nejlepšího z nich, bratra olympionika, a zbavila je přinejmenším na čas jejich vlivu na něj. Když jim ho pak po rozvodu vrátila, tak jako muže zestárlého o dvacet let, aniž za tu dobu udělal kariéru, po níž toužil a které by jinak, nebýt jí, podle nich určitě dosáhl. Z jejich pohledu Věra za normalizace ztratila zbytečnou tvrdohlavostí mnoho let – a svého muže strhla s sebou. Jejich názor byl, že člověk má z každé situace získat maximum možného: je-li podmínkou úspěchu například vstup do komunistické strany, tak ať tam vleze. Do hlavy mu stejně nikdo nevidí a jediným výsledkem beztak bude jenom to, že se bude realizovat člověk, který by jinak proseděl spoustu roků v koutku. Jako Věra.

Bylo to myšlení, jakému za normalizace podlehlo mnoho lidí. Je-li vstup do strany podmínkou, abych mohl dělat práci, po které toužím, tak hurá, legitimaci sem. Dodnes tak lidé, kteří vstoupili do KSČ třeba jen pár let, či dokonce měsíců před listopadem 1989, své rozhodnutí hájí: nebyla to srdeční, ale ani cynická záležitost, bylo to prostě pragmatické rozhodnutí z rodu těch, jakých člověk udělá za život stovky.

Podobná interpretace vlastních skutků funguje vždy jen do chvíle, kdy takový člověk narazí na jiného, který se podobně pragmaticky ve vlastním životě nezachoval a jeho život nejenže tím neztratil smysl, ale vlastně ho získal. Jenom sám Václav Havel, jakkoli současně i milován, tímto způsobem po roce 1989 zahanbil statisíce lidí. A Věra společně s ním ztělesňovala stejný princip. Když začala pracovat na Hradě, splynul její idealismus s tím Havlovým i opticky.

V očích rodiny bývalého muže tím byla životní zrada na něm dokonána. Nestáli teď proti sobě jen dva lidé, na jejichž někdejších sporech každý den, který uplynul od rozvodu, čím dál méně záleželo. Postavily se proti sobě dva životní principy, pragmatický a idealistický, ten první bezmezně vydrážděn existencí toho druhého. Pokud existovali lidé jako Václav Havel (nebo Věra), usvědčovali pragmatiky z toho, že jejich životní koncept ve skutečnosti selhal.

Dráždila je k smrti vším, co dělala. Nezávisela na nich totiž v ničem. Nejenže neuznávala, že na jejich spolupráci s režimem je něco heroického („když to neudělám já, tak to udělá někdo horší“), ale vůbec je nevnímala. Žila mimo ně. Nezáleželo jí na nich, a nebylo v tom pohrdání ani žádná jiná emoce, z …