Věra Čáslavská: Život na Olympu

Do posledních sil

Po olympiádě se odstěhovala od rodičů, tělovýchovný svaz jí přidělil garsoniéru v Žitné ulici. Získala nové zaměstnání přímo na ÚV ČSTV, kde jí dokonce později, v posledním roce její závodní kariéry, refundovali část platu, aby mohla ještě víc trénovat. Její dřívější denní režim popisovali v časopise takto: „Ráno v sedm hodin usedá k psacímu stroji v dokumentačním oddělení ČSTV. Vyřizuje korespondenci, zakládá odborné časopisy ze všech druhů sportů a různých zemí, vyhledává v kovových zásuvkách lístečky s čísly a názvy brožur, článků, pojednání, rozborů. Chcete si přečíst něco o růstu techniky výkonů světové mistryně v rychlobruslení Voroninové? Nebo článek ze švédského deníku Idrottsbladet o nové bruslařské dráze, která znamená převrat v přípravě švédských bruslařů? Věra Čáslavská vytáhne zásuvku rychlobruslení, poznamená si čísla a za chvíli máte oba materiály v rukou.“

Proč ji nenechali na pokoji? K čemu jim byl dobrý pocit, že právě ji mají pod kontrolou? Protože chtěli mít pod kontrolou všechny. „V jednu hodinu odchází ze zaměstnání na trénink. Domů se vrací k sedmé hodině večer. Každý den. Od pondělka do soboty.“ O nedělích se k tomu přidávaly exhibice a besedy i studium na střední škole pro pracující. A vyřizování dopisů, Tokiem počínaje jich Věře začaly chodit řádově desítky denně. Když k tomu všemu podala v roce 1965 přihlášku na Institut tělesné výchovy a sportu (pozdější FTVS), zase jednou si toho v životě nabrala vrchovatě.

Život po Tokiu se Věře změnil v jedné podstatné věci: přestal ji trénovat Vladimír Prorok. Na olympiádě se mezi sportovními funkcionáři rozkřiklo, že je mezi nimi něco víc, než odpovídá vztahu gymnastka–trenér, a po návratu od nich Prorok dostal na výběr: buď jeho manželka se dvěma dětmi, nebo Věra. Zvolil první, rozloučil se s reprezentací a odjel s rodinou do Brna. Když o tom Věra později přemýšlela, nebyla si svou rolí v celé záležitosti jistá. Nenechala se cizím mužem formovat moc po pygmalionsku? A nebylo to jenom poblouznění, když to pak vzalo tak rychlý konec? Aby se ubránila případnému zklamání, postavila se k věci pragmaticky: pokud ji dost nemiloval, tedy evidentně za moc nestál. A upnula se na novou spolupráci se státní trenérkou Matlochovou.

Tentokrát už jí neunikla. Sedm let se znaly z gymnastické přípravy „přes ulici“, Matlochové a Prorokovy svěřenkyně často cvičily ve stejné tělocvičně. Trenérčin způsob práce byl jiný než Prorokův, po vzoru Sovětek víc dbala na fyzickou přípravu, gymnastika pro ni byla vojna. S Věrou, která v tom byla jiná, si nejdřív nerozuměla; přesvědčily ji časem až její výsledky. Spolu potom prožily čtyři vrcholné Věřiny roky, Matlochová ji provedla všemi peripetiemi až do Mexika. A trénovala by ji dál, pokud by Věra sama se sportovní kariérou neskončila.

Jejich vztah byl zvláštní: každodenní, a zároveň formální a odměřený. V dochovaných filmových a televizních záběrech Matlochová s Věrou mluví, jako by citovala z konverzační příručky, skoro bez osobního zaujetí či citu – a nezdá se to zaviněno jen trémou před stále ještě nezvyklým objektivem kamery. Jejich vztahy se rozvíjely na základě společně pochopeného cíle, úcty a respektu; kamarádství to ale nebylo, spiklenkyněmi sdílejícími společný svět se nikdy nestaly.

Snad to při dál stupňované sportovní zátěži ani nebylo možné, třeba právě odstup podmiňoval, aby se Věra, nyní už dospělá závodnice, snažila. Když je trenérka zároveň kamarádkou, může závodnice získat mylný dojem, že jí u ní jenom proto něco projde. Postavení Matlochové se však od toho Prorokova lišilo také tím, že byla státní trenérkou, vedla ženskou gymnastickou reprezentaci (tehdy bylo podmínkou, že tuto funkci může zastávat jen žena).

Nestačilo, že Věru a spol. vedla po odborné stránce, ale na předolympijských i jiných dalších významných soustředěních se starala například o to, aby každý tréninkový den začal přehledem tisku. Co je, děvčata, třeba denacifikace? Byl mír, ale z hlediska režimu sportovci vlastně uskutečňovali morální ekvivalent války Východu se Západem – a každé vítězství, kterého bylo dosaženo, bylo interpretováno stylem: zase jsme se o kousek přiblížili k vítězství celkovému. Metaforicky znázorňujeme, co by jinak, bez nás, musely řešit tanky.

Pět reprezentantek nastoupených v pozoru, naslouchajících šesté, která předčítala zprávy z novin. To byly dejme tomu vymyšlenosti nařízené shora a vyžadované i leckde jinde, sotva s nimi přišla Matlochová. Vládla však svým svěřenkyním také jinak. Když Bosáková dřív udělala chyby, přiznala je a společně se jim třeba s Věrou zasmály, kdežto s Matlochovou bylo žádoucí chovat se spíš, jako by chyby neexistovaly. Do tréninkového deníčku, kam si Věra zapisovala výsledky a zážitky, se nikdy neodvážila uvést Matlochovou pod jejím jménem. Když o ní psala, vždycky místo jména nakreslila obrázek, který ji symbolizoval. (Její tajné kresby vždycky takhle tajně nefungovaly. Když se zamilovala do trenéra Proroka, který měl charakteristický způsob chůze, nakreslila místo jeho jména vždy dvě nohy. Jakmile se mu jednou její deník náhodou dostal do rukou, bez problémů se pod tou tajnou značkou poznal. Bylo možná štěstí, že Matlochová na Věřin deník nikdy nepřišla.)

City šly stranou, racionální metodiky přibylo. Už to dávno nebylo jenom uvolnění, radostné vybití energie, ale byl to proces téměř vědecký, ve kterém všechno spělo k cíli, jako když chemik pracuje na objevu nové sloučeniny. Kdo chce rozumět, musí znát zákony, principy. A právě ty teď Věra poznávala. „Když jsem vyzvána hlasatelem, představím se rozhodčí a stoupnu si na místo, které si předem určím. V mém případě je to 77 až 78 stop od koně. A teď od chvíle, kdy jsem zaujala toto postavení, pro mne neexistuje nic na světě, rozhodčí, obecenstvo, vůbec nikdo. Zdržím se zde asi pět vteřin – plně soustředěna – a během této chvilky si v paměti vybavím celý přeskok od tohoto místa, kde právě stojím, až k doskoku.“

Takhle to dřív nedělala: šla do všeho po hlavě, a buď to díky její ene…