Tigrid, poprvé

Jak přežít studenou válku: gradualismus

Mají komunisté pátou kolonu? – Kennanova vize střední Evropy – Je to oportunismus?

V eseji (a pozdější stejnojmenné knize z roku 1960) Marx na Hradčanech definoval Tigrid gradualismus jako „v podstatě pragmatický politický postup, vycházející z poznání, že v dnešním světě mocenské zájmy zhusta převažují nad ideologickými, ba i mravními hledisky“. Psal tuto knihu po tzv. událostech v Maďarsku na podzim 1956, kdy sovětská armáda potlačila protikomunistické povstání v Budapešti, aniž se Západ zmohl na účinný odpor.

Vyústění maďarského povstání znamenalo šok i pro realisty Tigridova typu: ani on nepočítal s tím, že až jednou lidé za železnou oponou povstanou proti svým utlačovatelům, demokracie zůstanou nečinné. Věděl, že v mezinárodních vztazích se ne vždy děje, co je správné, ale často prostě to, co žádnou ze zainteresovaných stran moc nebolí. Když se však přesně to přihodilo Spojeným státům během maďarského podzimu 1956, byl Tigrid výsledkem zdrcen.

Zvenčí se to nepovede. Nešlo by to tedy zevnitř? Nelze-li s komunisty válčit, protože by tím zanikl celý svět, nelze zapůsobit na mysli nejosvícenějších z nich, aby k tomu, že konflikt nemá smysl, došli sami? Západ si už minimálně osm let opakuje mantru „na naší straně je pravda, zatímco komunisté lžou – máme tedy právo na vítězství nad nimi“, aniž se tím ovšem toto vítězství přiblížilo byť o milimetr. Nešlo by je tedy přiblížit například vytvořením páté kolony přímo v jejich řadách?

Nejsou všichni stejní. Převzetím legitimace jejich strany se z nich nestaly klony jedné a té samé myšlenky. Byli lidmi už předtím a zůstali jimi i nadále, byť pod vlivem šílené ideologie, kterou si nechali vpustit do hlav, takže je s nimi tak těžká řeč, jako nikdy s nikým nebyla. Avšak nemá smysl fetišizovat strach z nich antikomunistickou představou, že jsou jen ztělesněním zla. Naděje světa spočívá v tom, že někteří z nich nejsou. Je tedy povinností demokratů usilovat o domluvu s každým komunistou, který je této domluvy schopen. Rezignovat na domluvu by znamenalo vydat svět na pospas nové válce.

Autorem gradualistické koncepce, tedy učení o tom, že změny v komunistickém bloku lze očekávat i přivolávat postupně, nebyl Tigrid sám, vznikla současně na několika místech. Pokud bylo její autorství někomu připisováno častěji než jiným, pak asi Poláku Juliuszi Mieroszewskému, redaktoru polského exilového časopisu Kultura, vydávanému v Paříži Jerzym Giedroycem. Mierozsewski si budoucí vítězství nad komunismem představoval jako postupné přecházení stále většího počtu inteligentních komunistů na stranu demokracie: členové strany budou sami sebe pozvolna reformovat tak dlouho, až se z nich nakonec vyvinou demokraté.

Tigrid tuto představu přijal. I jako životní praktik věřil v mravní převahu demokracie nad totalitou. Zároveň kolem sebe viděl, že totalita vede a vyhrává řadu svých zápasů s demokracií bez toho, aby se nějakými mravy zatěžovala. Přistoupit na tento druh zápasu by byla cesta do pekla – ale vnutit totalitě vlastní způsob boje, soutěž v myšlenkách, to bylo něco jiného.

Přítel a redakční kolega Jiří Kovtun to později popsal ve Svědectví trochu idealisticky: „Soustavným a neúnavným úsilím přesvědčit co nejvíce lidí – a hlavně ty, kteří stojí na straně moci –, že postavit se na stranu původní bezbranné a nevinné slušnosti se lépe srovná s jejich svědomím a také lépe zaručuje společenské a nakonec i hospodářské soužití.“ Tigrid by to možná vyjádřil jinak. Ale ať už byl či nebyl ochoten věřit v morální pravidla, podstata gradualistické koncepce byla v každém případě stejná: ti doma nemohou jenom čekat na pomoc zvenčí, ale musí se zachránit z velké části sami.

Podobně to ve stejné době vysvětloval Tigridův guru George Kennan v eseji s názvem O východoevropskou neutralitu, který vyše…