Ferdinand Peroutka: Život v novinách (1895–1938)

Pátečníci

Rodil se, volky nevolky, Olymp.

Václav Černý: Paměti

Ukazuje se, že pojem pátečníků je nostalgickým mýtem opatrovaným jak jejich příznivci, tak i jejich odpůrci.

Vladimír Papoušek, 2001

Vznik společnosti pátečníků byl mnohokrát popsán v čapkovské literatuře: v květnu až červenci 1924 podnikl Karel Čapek cestu na britské ostrovy a kromě mnoha dalších věcí se mu tam zalíbil také fenomén anglického pánského klubu. Po návratu na to téma napsal několik okouzlených, až vyznavačských textů, inicioval založení československé sekce Penklubu (v únoru 1925; Peroutka se stal jeho členem), ale především se po návratu do Prahy rozhodl zřídit jeden pánský klub u sebe doma. Měl do toho chuť vlastně už „před Anglií“; na jaře 1924 zval do svého tehdejšího bytu v Říční ulici na Malé Straně Fráňu Šrámka, Františka Langera, Jaroslava Durycha a Miroslava Rutteho. Teprve na podzim téhož roku, po návratu z cest, se však schůzky zřejmě staly pravidelnými, jak naznačuje pozvání Šrámka, aby zašel k Čapkovi ve čtvrtek (!) 24. září 1924 „jako obyčejně“. Obdobně se Čapek o pár týdnů později přátelům zmiňoval, že k němu 9. října (opět čtvrtek) přijdou „na černé kafe ve tři hodiny“ Peroutka, Rutte a Šrámek.

Tak se rodila, docela dávno před prvními pátky, společnost prvních, nejstarších pátečníků. Podle Peroutkovy vzpomínky ze šedesátých let byli tou nejstarší dvojicí Karel Čapek s Fráňou Šrámkem, k nim se postupně přidali Josef Čapek, František Langer a nakonec i Peroutka. Tak vznikl základní pátečnický „kádr“, zaměřený prý zpočátku spíš na debaty o literatuře než politice. (Podle jiného pátečníka, spisovatele Františka Langera, zas pátky vznikly „z nedělí“ – kdy před válkou pořádali vždy v poslední den v týdnu mladí členové Skupiny výtvarných umělců výlety za Prahu, při nichž prý se pilně debatovalo; Karel Čapek jako účastník debat prý si na ně v dvacátých letech vzpomněl a rozhodl se obnovit jejich atmosféru.^[191])

Nejpozději od počátku dalšího měsíce už se společnost scházela každý týden. Šrámek, podle všeho první a nejstarší Čapkův host, zanedlouho přestal do hlučného a početného spolku chodit, zatímco ostatní zůstali a vytvořili – zvlášť poté, co se bratři Čapkové v dubnu 1925 přestěhovali do vinohradské vily – stálý „tým“. Tamní atmosféra se potom definitivně proměnila 19. března 1926, kdy na hostitelovo pozvání mezi pátečníky poprvé zavítal T. G. Masaryk. Dnešní literární věda tedy s metodičností sobě vlastní rozlišuje „pozapomenutou šrámkovsko-langerovskou prehistorii“ čapkovských pátků, na niž má navazovat „protohistorie předmasarykovských pátků“ (od Čapkova návratu z Anglie do první návštěvy T. G. M.); po ní přichází éra „slavných pátků masarykovských“ a po ní, jako epilog, pátky po Masarykově smrti, kdy se jeho nástupcem v roli nejvýznačnějšího hosta stal prezident Edvard Beneš.^[192]

Když se dnes o této společnosti píše nebo mluví, děje se tak nejčastěji v souvislosti s mýty, které pátečníky provázely od začátku – a jež v jedněch vyvolávaly pocity úcty, v druhých nevraživosti. Příkladem mytizace pátečníků dokonce i v dnešní době mohou být některé názory ze sympozia Pátečníci a Karel Poláček, uskutečněného v květnu 2001 v Rychnově nad Kněžnou: „Hodnotou Čapkovy osobnosti bylo dáno, že pátečníci vlastně tvořili elitu našeho národa, všichni podvědomě cítili, že se u Čapka scházeli nejvýznamnější představitelé české inteligence.“^[193]

Ze skutečnosti, že mezi pátečníky docházel prezident republiky, ještě dnes někteří vyvozují, že i ti, kdo ho obklopovali, nutně představovali nejlepší občany země, ale účelnější asi bude považovat je prostě za muže, kteří směli a chtěli bývat v prezidentově blízkosti. Netvořili uzavřenou skupinu, ale vlastně je představovaly dvě sorty lidí: do první patřilo víceméně stálé jádro, kam spadali lidé z okruhu Lidových novin plus několik bližších Čapkových přátel (a tedy samozřejmě také Peroutka). Do druhé skupiny patřili návštěvníci pozvaní „ad hoc“, nebo které s sebou přivedl některý ze stálých hostů. První skupinu tvořili vedle už jmenovaných „zakladatelů“ například historik Josef Šusta, filozof J. B. Kozák, anglisté Otakar Vočadlo a Vilém Mathesius, novináři Alfred Fuchs a K. Z. Klíma, šéfredaktor Prager Presse Arne Laurin, lékař Jaroslav Adlof, překladatel Karel Kraus, advokát Václav Bouček, novinář Jan Herben, malíři Václav Rabas a Vlastimil Rada, spisovatelé Josef Kopta, Vladislav Vančura a Karel Poláček, vyslanec Jan Masaryk a někteří další – dohromady něco přes dvacet lidí, kteří pravidelně zasedali v malém přízemním pokoji Čapkovy vily. Spolu s hosty se počet návštěvníků ustavil na zhruba třech desítkách, víc by se jich prý do Čapkova bytu ani nevešlo.

Klíčovou osobou mezi nimi byl samozřejmě prezident republiky. Čapkovské prameny praví, že Masaryk poprvé dorazil 19. března 1926. Pro Karla Čapka to byla pocta, zdaleka v té době ještě nebyl prezidentovým dobrým známým jako později, kdy z jejich dlouhodobé spolupráce vznikly kromě jiného Hovory s TGM. Čapek se s Masarykem poznal o rok dřív, v únoru 1925, a byl to mimochodem Peroutka, kdo je dal dohromady, přesněji řečeno, kdo tehdy bratry Čapky společně s manželi Pujmanovými na Hrad přivedl. Z toho, že prezident začal mezi pátečníky docházet, však v žádném případě nevyplynulo, že se jednalo o homogenní společnost „Masaryka a jeho lidí“. „Někdy přijde pan prezident a nikdo není na rozpacích,“ líčil atmosféru na schůzkách Adolf Hoffmeister – jen tak prosté a samozřejmé to však nebylo. Sám prezident se o této společnosti, respektive o některých jejích účastnících, tu a tam vyjadřoval velice kriticky, známá jsou například jeho slova, která pronesl v rozhovoru s Arne Laurinem: „No a k těm Čapkovům: já tam málo chodím, hovoří se tam moc naplano a myslím, že se odtamtud také vynáší.“^[194] Laurin sám prý se několikrát pokoušel přesvědčit třeba Edvarda Beneše (o jehož zahraničněpolitická expozé, týkající se pro republiku citlivých věcí, hlavně šlo), aby se vyjadřoval méně otevřeně, „ale to se nedá změnit“. Když…