České snění

Sen o pravlasti

Málokdy člověka napadne, aby se zajímal o to, odkud pochází jeho národ. Pro praktický život to nebývá důležité. Význam otázky roste v momentech nacionálního ohrožení nebo, zrcadlově obráceně, v okamžicích triumfu. Není třeba vysvětlovat, že výklady o tom, zda se naši předkové objevili ve střední Evropě dost dávno a zda přišli vybaveni nějakým srozumitelným rodokmenem, byly kromě nás samých určeny hlavně těm, s kterými jsme v této záležitosti soutěžili: Němcům. Rozšířený argument, že i když k nám Němce pozval Přemysl II. Otakar už v 13. století, jde stále o „kolonisty“, pokaždé nestačil. Bylo potřeba dokázat, že jsme to byli my, kdo do země vstoupil první, dokud ještě byla panenská a neobydlená – a že jsme přišli z končin, o kterých existují věrohodné písemné prameny.

V tom byl problém. Praslované kočující Evropou od východu na západ s sebou nevozili zapisovatele, a proto se o nich zpočátku dochovaly záznamy jenom tehdy, pokud se setkali s kronikáři římskými či germánskými. Ti první už na počátku našeho letopočtu popisovali kmen Venedů, obývající území mezi řekou Vislou, Baltem a Karpatami; zda však byli Venedové prapředky Slovanů, jak se zpočátku zdálo, se dodnes nepodařilo spolehlivě prokázat.

Ve spisech germánských autorů se Slované zas objevují až od šestého století. To se zdálo pozdě, zvlášť když staré literární památky na české straně v této věci mlčely a nehovořily uspokojivě ani o krajích, ze kterých naši předkové přišli. Kosmas například nejdřív vylíčil potopu světa a zmatení jazyků u babylonské věže a pak rovnou nechal připutovat praotce Čecha na Říp, aniž se zmínil o tom, kde patriarcha pobýval do té doby. Dalimil (a po něm jiní) napsal, že Čech přišel na Říp od jihu, z Chorvatska.

Zřejmě prvním, kdo vystoupil s tvrzením, že Němci žili v Čechách už před praotcovým příchodem, byl Eneáš Silvius. Tím přilil oleje do ohně – a zároveň donutil všechny budoucí autory k volbě, na čí stranu se postaví. V souladu se zpřesňujícími se vědeckými poznatky byla postupně opouštěna teze o balkánském původu všech Slovanů a země jejich předpokládaného původu se přesouvala dál na východ, do nekonečných hloubek Ruska. Příchod Slovanů dnes bývá kladen zhruba mezi roky 450–550 našeho letopočtu. To vše dohromady se však některým nepokojným duchům jevilo jako suma faktů příliš šedivá, nežli aby jim mohla stačit.

Prvním novodobým autorem, který vyjádřil přesvědčení, že Češi (v jeho podání Slované) jsou starší než ostatní národy, byl ve čtyřicátých letech 19. století básník a patron všeslovanské myšlenky ve střední Evropě Jan Kollár. Na cestách po Itálii, a zejména v cestopise, který z ní vytěžil, dospěl k názoru, že antické památky rozeseté po Apeninském poloostrově jsou vlastně dílem slovanských prapředků. Existenci Venedů-Slávů Kollár odvodil z Homérova eposu o pádu Tróje, a pak už pro něho nebylo obtížné nacházet stopy slovanského osídlení a kultury v podstatě všude, kam se podíval.

Slovanský základ viděl Kollár ve starořímské mytologii, písemnictví, architektuře, ale třeba i v chuti typických italských jídel: „O rozhlášené polentě já předtím kdovíjaké představy jsem sobě tvořil, sotva ale že jsem ji uzřel a okusil, aha! řekl jsem: Kaša mať naša a polenta její dcera! A tak jest vskutku, polenta (srov. puls pultes) nic jiného není než staroslávská kaše, původní oblíbené jídlo Slavjanů, paběrek po Slavo-Venetech v Itálii.“⁽¹⁰⁶⁾ Po Kollárovi se průkopníkem praslovanských bádání stal Karel Alois Vinařický a po něm i další amatérští badatelé; jejich žně však nastaly až po roce 1918, kdy se obnovený stát znovu a důkladněji začal ohlížet po vlastních kořenech.

V té době žil v Českých Budějovicích profesor gymnázia Karel Kramář (neplést s politikem téhož jména). Bezprostředně po vzniku republiky se rozhodl, že pomůže objasnit jejímu obyvatelstvu problém původu – a hned v roce 1919 vydal knihu, v které napsal, že pravlast Slovanů se rozprostírala na Altaji, v hornatém a nehostinném kraji při hranicích Afghánistánu, Číny a Tadžikistánu. Prapředkové tam podle něj zhruba od roku 1600 před Kristem žili na horním a středním toku řeky Amudarji, odkud se zhruba v roce 375 po Kristu vydali do Evropy.

Doklady pro svá tvrzení Kramář obyčejně neuváděl, dokázal však dát svému vyprávění do služeb staré české mýty, například pověst o kněžně Libuši. Ta prý sice z Altaje nepocházela a navzdory svému negermánsky znějícímu jménu to byla německá kněžka, vdala se však za českého knížete Přemysla (původem z Altaje) a společně potom vládli německému kmeni v Čechách.

Oč se marně pokoušely generace odborníků, to řešil Kramář mávnutím ruky. Přesné datum příchodu Slovanů do střední Evropy prozradil dokonce už v názvu dalšího svého spisu: Příchod Slověnů do zemí československých roku 526 po Kristu. Protože se v roce vydání jeho knihy zrovna psal rok 1926, mohl ji Kramář vydat ke kulatému 1400. výročí. Šel ve stopách svých kronikářských předchůdců hlavně ve snaze dokázat, že Češi nejsou po stránce etnického původu horší než Němci, a tak vyjmenoval hned sedm zdrojů, ze kterých prý vznikl „československý kmen“.

Z Kirgizské stepi, z oblasti na březích řeky Ču, povstali „černovlasí Čechové“. K nim se přidali Chorvaté (Kramář si tím patrně chtěl pojistit „jižní“ verzi příchodu). Míšením zmíněných černovlasých Čechů s galskými Sueby v širých kirgizských stepích vznikli Slověné. Čtvrtým prakmenem byli Doudlebové, podle Kramáře galského původu, jak mu napovídal zvukově velmi podobný název skotského klanu Dudleyů. K těm všem se postupně připojovali Lučané, dál „malé houfce Srbů“ a konečně „Kujabové na Vysokomýtsku“, které Kramář podezříval ze zapříčinění „nápadných a zcela neslovanských hláskových proměn v nářečí kolem Poličky a okolí…