Česká inteligence

BAROKNÍM KAVALÍREM V ČECHÁCH
Zdeněk Kalista (1900–1982)

Do povědomí se zapsal jako historik barokní doby a spisovatel dosud v mnohém nepřekonaných knih o českém 17. a 18. století. A také jako člověk, který za komunistů vytrpěl víc než většina ostatních. Jen ve vězení strávil devět let; doba, kdy nemohl publikovat, však byla třikrát delší. V osobním a názorovém vývoji pak prošel několikerou konverzí: nejdřív z katolíka v komunistu a pak zpět, bolestně, ale o to opravdověji. Ale také od poezie, s níž začínal, se Kalista postupně propracoval k jejímu téměř opaku, historické vědě. A tu, aby to bylo složitější, v pozdějším věku stále víc provozoval jako básník: o čem jeho „barokní“ texty vypovídaly s jistotou, byla osobnost jejich pisatele. Do dávných dob se však Kalista strefil, jen pokud to šlo dohromady s jeho emotivitou.

Jednu z knih svých literárních medailonů nazval Tváře ve stínu. I on sám byl takovou tváří. Nabízel světlu plachý úsměv, zatímco pravdu o své nekonečné vnitřní samotě překryl hlubinami šerosvitu.

Jeho život začal špatně. Velkou část dětství prožil vlivem častých nemocí upoutaný na lůžko, jen s knihami. Žil ve snech. Když se zničehonic, na gymnáziu v Mladé Boleslavi, nadechl a začal žít, málem ho ten příval čerstvého vzduchu porazil.

Jeho otec mu kdysi napsal do památníku: „Pevné vůli, tužbě ušlechtilé / rádo dává nebe dojít cíle.“ Bylo to spíš zbožné přání. Syn, jak se ukázalo, se vyvinul ve vyhladovělého vášnivce, vymezujícího se vůči všemu, co bylo nablízku – a první na ráně byl právě otec. Když Kalista v devatenácti vystoupil z církve, byla to přesná, dobře mířená rána do jeho srdce.

V Praze, kam přišel studovat na filozofickou fakultu, se vrhl mezi ty, kdo byli katolíkům nejdál: mezi anarchokomunisty, scházející se v kavárně Union. Když mu vyprávěli o příštím spravedlivém světě, ve kterém už nebudou bohatí ani chudí a nikdo nebude muset poslouchat, rozhodl se, že bude u toho. Bezvěrecké hnutí Volná myšlenka mělo v prvních poválečných letech jen málo tak úspěšných agitátorů, jako byl on, často přednášel dělníkům na pražských předměstích. Mimoto začal psát básně, a dobře; už v roce 1921, dva roky potom, co sám odmaturoval, se jeho dílo stalo maturitní otázkou. Jeho nejbližším přítelem byl tehdy básník Jiří Wolker. Společně psali i chodili do kaváren, jako Castor a Pollux, ale už po třech letech se stejně snadno rozešli – když jeden druhého obvinil, že od něho opisuje. Kalista se tehdy zdál básnicky dokonce ještě úspěšnější než Wolker: na rozdíl od něj se suverénně pohyboval také mezi devětsilskou avantgardou, mnozí si ho pletli s Teigem. Kdyby mezi svými básnickými vrstevníky zůstal, byla by ho určitě čekala zajímavá budoucnost. Rozhodl se však jinak.

Stal se na fakultě žákem Josefa Pekaře. Přátelům to muselo připadat, jako kdyby je Kalista zradil: od anarchokomunistů ke konzervativnímu historikovi, který kritizoval husity a chválil svatého Václava a Jana Nepomuckého, to byl kus cesty.

Když o tom Kalista později psával, popisoval to často mysticky: líčil „nevysvětlitelný magnetismus“, jímž ho prý Pekař přitahoval atd. Fascinovala ho Pekařova osamocená pozice: v polemikách stál většinou sám proti mnoha, někdy i proti celému „Hradu“. Že se nebál, byl objektivní fakt, který se šťastně trefil do Kalistových romanticko-heroických fantazií. Když tedy jednou přátelé z Volné myšlenky Kalistu vyzvali, aby uspořádal proti Pekařovi demonstraci (právě kvůli jeho textu o Janu Nepomuckém), místo aby je poslechl, rozhodl se Pekařův text nejdřív přečíst. Něco takového se v podstatě vůbec nemělo stát, od Kalisty se očekávalo, že pojede jako vždy podle ideologické šablony. Ale ukázalo se, že pod nánosem ideologií vnímá ještě jiný, starý a současníky už opovrhovaný svět, ve kterém jeden člověk může dát druhému za pravdu, jen když ho přesvědčily jeho názory a váží si ho za to.

I na Pekaře se Kalista zaměřil vášnivě. Psal, že se do něj „propadá“, podobně jako jiní psávali o pádu do erotického citu. Stokrát zopakoval, co Pekař v semináři jednou řekl: že základem historikovy práce není skepse, ale láska. Znělo to zvláštně od člověka, o němž se říkalo, že prameny jen popisuje, a který v životě spotřeboval stovky stran jen na to, aby vyjmenoval, kterým starým kronikám věří a proč. A snad Kalista i smysl Pekařových slov nějak přehnal nebo zveličil. Nebylo by divu; ze všeho nejvíc v té době potřeboval, aby mu mistr autoritativně ukázal, kam v budoucnosti umisťovat city, nad jejichž přebytkem si žák jinak zoufal.

Z debat starce s mladým radikálem se zrodilo nejdřív přátelství a pak i Kalistovo rozhodnutí stát se historikem. Pekař tak komunistům odloudil jednoho z jejich nejnadějnějších mladých a navodil dvojí zmíněnou konverzi Kalistova života: z básníka se stal vědec a z bezvěrce časem opět katolík. Tu druhou, trnitou cestu Kalista zahájil už v roce 1923, kdy otec, terč jeho bezvěrectví, zemřel. V následujících letech si konverzi protrpěl, nazval ji dokonce „kapitulací“: zpět do církve se totiž vracel vykřičený bouřlivák, který se bál, že ho budou považovat za převlékače kabátů. Formálně Kalista svůj přestup ukončil až v roce 1934. A později napsal, že ty nejintenzivnější náboženské zážitky na něho čekaly až v čase věznění v padesátých letech.

I Kalistovým údělem, podobně jako Pekařovým, se měl stát život o samotě, proti přesile. Iniciátorem byl opět Pekař; jako téma habilitace nabídl Kalistovi barokního kavalíra Humprechta Jana Černína z Chudenic. Kalista se s&n…