Česká inteligence

BÝT LADIČKOU DĚJIN
Josef Šusta (1874–1945)

U málokterého českého vzdělance první poloviny minulého století nabyl vztah „intelektuál a politika“ tolika podob jako u Josefa Šusty. Jako historik s respektem široko mimo odbornou obec dostal první nabídku ke vstupu do „vysoké“ politiky už před první světovou válkou, tehdy však možnost ucházet se o křeslo ve vídeňské říšské radě odmítl. V osvobozené republice byla situace jiná: diplomacie, ale z velké části také ústřední státní správa byly až do roku 1918 doménou obou v Rakousku-Uhersku vládnoucích národů. Po vzniku nového státu tak v českých zemích chyběly „kádry“ s mezinárodními zkušenostmi. Šusta, profesor všeobecných dějin na pražské univerzitě, měl obojí. Vstupu do diplomatických služeb, ke kterému ho vybízel ministr zahraničí Beneš (nabídl mu významné místo vyslance v Berlíně), se vyhnul po svém – napsal pro diplomaty dvě knihy o evropské a světové politice 19. století. V letech 1920–1921 pobyl ve vládě jako ministr školství. V dalších letech se pak stal, řečeno slovy Josefa Polišenského, „cestujícím vyslancem československé vědy“: kromě mnoha historických kongresů reprezentoval stát například v Mezinárodním výboru intelektuální spolupráce při Společnosti národů v Ženevě. Také doma sbíral skutečné i čestné funkce. Když se Čapkovi pátečnici potřebovali zeptat na cokoli z historie, věděli, že jednoho znalce, Josefa Šustu, mají přímo mezi sebou. Po Mnichovu se o něm uvažovalo jako o kandidátu na prezidenta. V roce 1939 stanul v čele České akademie věd a umění, která si jako jedna z mála českých institucí uchovala aspoň část nezávislosti na nacistech po většinu doby protektorátu.

I jeho odborná kariéra byla přímočará. Za studií na pražské filozofické fakultě přijal zásady „Gollovy školy“, sblížil se s Josefem Pekařem a v jeho stopách vědomě nastoupil cestu následníka trůnu. Pro středoevropské historiky tehdy existoval dvojí badatelský Olymp: ve Vídni na Institutu pro rakouský dějezpyt a v Římě na Rakouském historickém institutu. Šusta pobyl dlouhodobě v obou, o svém životě na jihu dokonce napsal román Cizina, jehož věhlas by zřejmě byl podstatně větší, nebýt rozpoutání první světové války.

Pokud by měla být Šustova pozice v českém historickém myšlení označena jedním slovem, znělo by: syntetik. Při svých pobytech v evropských archivech musel mnohokrát zažít rozkoš, jakou badatel zažívá nad novým, do té doby neznámým pramenem. Cosi v jeho povaze však bylo ještě silnější než touha oznamovat lidem nové skutečnosti. Hlavní smysl své činnosti nalezl Šusta v tvorbě smysluplných vazeb mezi historickými jevy. Souvislosti, případně dokonce jejich „smysl“ hledá každý historik, Šusta však ve svém hledání zabíral do větší šíře než ostatní: zkoumal dějiny hospodářské, společenské i kulturní a teprve z jejich spojení tkal svou osobní syntézu bez přívlastku.

Číst jeho práce, jako jsou třeba proslulé Dvě knihy českých dějin (pojednávající o době mezi lety 1300–1320, tedy od Přemyslovců k Lucemburkům), je jako hledět na plátna starých holandských mistrů: stoly přetékají jídlem, početná společnost se baví, oknem je vidět daleko do krajiny, všechny detaily jsou podstatné a dobře prokreslené, a celý ten obraz toho dohromady říká mnohem víc, než kolik tvoří součet jeho částí. Také Šustova složitá, zároveň však pokorně konstruovaná souvětí se před čtenářem rozvírala jako krajina a vábila ho do světa, který nabízel mnohem víc než jenom nové informace. Mezi Šustovými současníky bylo v Evropě víc autorů, kteří došli k názoru, že polyfonii vědění lze spojit s krásou literárního podání – například Holanďan Johan Huizinga, autor knihy Podzim středověku, kterou Šusta dobře znal. V českých zemích však dosud nikdo do této hloubky nepromýšlel, že umělecká rekonstrukce skutečnosti je mnohem víc než jenom rekonstrukcí.

Gollova škola, která kdysi začínala přísahou na fakta a nic jiného, dospěla v Šustově osobě daleko. Přepečlivý historik jistěže na fakta nerezignoval, učinil z nich však samozřejmý předpoklad, cosi, co leželo tak trochu pod stolem a o čem se nemuselo moc mluvit, neboť podstatnější bylo něco jiného. Člověk podle Šusty musí udělat mnohem víc než jen shromáždit fakta: je povinen se do minulé doby vžít, spatřit ji vnitřním zrakem a pak interpretovat. Protože tato interpretace je tím nejdůležitějším, na čem při každé (nejen historické) práci s fakty záleží, neměla by podle Šusty být jenom intuitivní. Naopak, každý by měl vědět, jak na tom se svou interpretací je, o jaké vlastnosti se při vnímání a výkladu světa opírá. Učiní-li člověk takový proces vědomým, potom může dosáhnout záviděníhodného stavu: stane se „ladičkou“, dokáže vydávat tak přesný tón, že se mu rádi začnou přizpůsobovat i ostatní.

Protože máme každý trochu jiný světonázor, nenajdou se dvě stejné historické knihy o stejném tématu, ale podobně například ani dva novinářské články. Tuto svou osobní ideu, úhel pohledu vlastní jenom jemu, si může a má uvědomit každý člověk. Například u Masaryka to byla idea humanity: ta mu poroučela, aby chápal a vysvětloval svět svým vlastním, masarykovským způsobem. Šusta přijal za svou „ideu lidství“: uvěřil, že lidstvo, v minulosti roztříštěné, spěje k stále větší jednotě. Zdá se, že jeho povahová „vůle k syntéze“ mu při tvorbě jeho osobní ideje nebyla bez pomoci.

Základem Šustova literárního úspěchu byla až pedantická schopnost zorganizovat materiál té nejrozmanitější provenience. Své …