Viléma Meistera léta učednická

Sedmá kapitola

Upřímným zájmem, který dámy pro věc projevily, nabyl jeho plán, který mu už při vypravování vyvstával stále názorněji, ještě více života. Většinu noci a příští ráno strávil přepečlivým zveršováním dialogů a písní.

Byl už jakž takž hotov, když byl povolán do nového zámku, kde uslyšel, že panstvo, které právě snídalo, chce s ním mluvit. Vstoupil do sálu; baronesa mu vyšla opět první vstříc a pod záminkou, že mu dává dobré jitro, mu pošeptala potají: „Říkejte o svém kusu jen to, nač se vás bude ptát.“

„Slyšel jsem,“ zvolal na něho hrabě, „že jste tuze pilně pracoval o mé předehře, kterou chci dávat na počest princovu. Schvaluji, že tam chcete uvést také Minervu, a pomýšlím už na to, jak bohyni obléci, abychom nehřešili proti historickému úboru. Proto jsem právě poslal do knihovny pro všecky knihy, v nichž je vyobrazena.“

Právě v tom okamžiku vstoupilo do sálu několik sloužících s velkými koši s plnými knih různého formátu.

Probrali Montfaucona, sbírky starých soch, kamejí a mincí, všechny možné mytologické spisy a srovnali jednotlivé figury mezi sebou. Ale na tom nebylo ještě dost! Výborná paměť hraběte mu vybavila ještě nadto všecky Minervy, které se snad vyskytují na titulních rytinách, vinětách a ještě jiných místech. Bylo proto třeba přinést z knihovny jednu knihu za druhou, takže hrabě nakonec seděl v učiněné kupě knih. Konečně, když si už na žádnou novou Minervu nemohl vzpomenout, zvolal se smíchem: „Sázím se, že teď v celé knihovně není už ani jedinká Minerva, a stalo se to snad po prvé, že sbírka knih je tak dokonale oloupena o všeliký obraz své patronky.“

Celá společnost se tomu nápadu smála a zvláště Jarno, který hraběte pořád pobízel, aby dal přinést nové a nové knihy, smál se, až se ohýbal.

„Nyní,“ pravil hrabě, obraceje se k Vilémovi, „je nejdůležitější otázka, kterou to bohyni myslíte? Minervu, či Palladu? Bohyni války, či umění?“

„Nebylo by to nejvhodnější, Jasnosti,“ odvětil Vilém, „kdybychom se o tom určitě nevyjádřili a dali ji tady vystoupit ve dvojí vlastnosti právě proto, že má také v mytologii dvojitou úlohu? Ohlašuje bojovníka, ale jen proto, aby upokojila lid, velebí hrdinu, vyzdvihujíc jeho lidskost, přemáhá násilí a obnovuje radost a klid mezi lidem.“

Baronesa, která už byla plna obav, že se Vilém prořekne, strčila rychle mezi ně hraběnčina krejčího, který měl říci své mínění, jak nejlépe zhotovit takovou antickou řízu. Tento muž, zběhlý v šití masek, dokázal věc velmi lehce vyřídit, a poněvadž úlohu nebeské panny převzala madame Melinová bez ohledu na své pokročilé těhotenství, uložili mu, aby jí vzal míru, a hraběnka, ač trochu neochotně, označila svým komorným šaty ze své garderoby, které se k tomu účelu mají rozstříhat.

Baronesa Viléma dovedně zase odvedla, a brzy nato mu vzkázala, že všechno ostatní už také obstarala. Poslala mu zároveň i hudebníka, který dirigoval soukromou hraběcí kapelu, jednak aby zkomponoval čísla, kterých bylo potřebí, jednak aby ze zásob hotové hudby vybral, co by se pro kus hodilo. Teď šlo vše podle přání, hrabě se už po kuse neptal, nýbrž byl zaměstnán hlavně transparentní dekorací, která na konci hry měla diváky překvapit. Jeho vynalézavost a obratnost jeho mechanika pořídily skutečně velmi pěkné osvětlení. Hrabě totiž na svých cestách viděl velkolepé slavnosti tohoto druhu, přivezl si s sebou mnoho rytin a kreseb a dovedl velmi vkusně vynalézat vše, co k tomu patřilo.

Zatím Vilém dokončil svůj kus, rozdal role, ujal se své a muzikus, který zároveň velmi dobře rozuměl tanci, nastudoval balet, a tak se vše skvěle dařilo.

Jen jedna nenadálá překážka jim zkřížila plán a hrozila způsobit zlou mezeru. Sliboval si nejsilnější dojem od Mignonina tance mezi vejci, a proto užasl, když mu dítě se svou obvyklou stručností odřeklo tancovat, ujišťujíc, že nyní patří jemu a nevstoupí již nikdy na jeviště. Snažil se všelijakými domluvami, aby ji oblomil, a nepřestal, až se hořce rozplakala, padla mu k nohám a zvolala: „Drahý otče, ani ty nevstupuj na prkna!“ Nedbal toho poky…