Hermann a Dorothea

IV.
Euterpe

Matka a syn

Takovou vedouce řeč, se bavili muži. Však matka,
chtějíc vyhledat syna, šla k lavici kamenné nejprv
před dům, neb tam, jak míval vždy zvyk, si chodíval sedat.
Když však ho nenašla tam, šla v stáj, zda překrásných koní
nešel si ošetřit sám, svých milých hřebců, jež koupiv
jakožto hříbata ještě, jich nikomu svěřiti nechtěl.

     Tamo jí tuto dal pacholek zvěst: „Šel v zahradu právě.“

     Ihned kráčela v kvap skrz dlouhé dvojité dvory;
nevšímajíc si stájů ni důkladně vroubených stodol,
vkročila v sad, jenž k samým až zdem se městěčka táhl.
Kráčejíc cítila slast, když vzrůst kol všeliký zřela,
leckdes podpěry přímíc, jež stižené ovocem hojným
vzpíraly haluze štěpův a plničké hruškové sněti;
s zelí, jež kypělo bujně, též několik housenek sňala,
neboť nečiní v zmar ni kročeje čiperná žena.
A tak posléz až v kraj té dlouhé zahrady přišla
k loubí, jež kozí pysk kol halil; tam nenašla syna
právě tak jako již dřív ho v zahradě nezřela nikde.
Byl však přivřen jen dvířkami vchod, jejž obzvláštní přízní
probourat městskou zdí dal z tohoto podloubí přímo
za dob dřívějších děd, jsa důstojným starostou města.
A tak s pohodlím přešla i suchý za sadem příkop,
kdež se v příkřejší svah, kol pěkným hrazen jsa plotem,
vinohrad u samé silnice pjal, jsa obrácen k slunci.
Na ten vystoupla též a stoupajíc cítila radost
z hojnosti hroznů, jimž dávalo skryt jen s obtíží listí.
Skryté a halíc se v stín šlo středem vysoké loubí,
kterým se kráčelo vzhůru, však po stupních z kamenů plochých.
Sem tam visely dovnitř i chrupky, i muškátu hrozny,
vedle pak do ruda modré, jež obzvláště veliký byly,
s velikou pěstěné pílí, by zdobily zákusky hostí;
všechen však ostatní vrch byl pokryt vinnými trsy,
menší jež rodily hrozny, z nichž vzácné pochází víno.

     Tak tam stoupala ve výš a měla již z podzimu radost
jakož i slavného dne, v němž veškero okolí sbírá
plesajíc hrozny a šlape a mošt pak shromáždí v sudy;
na večer se všech míst, s všech konců září a praská
ohňostroj — takto všech žní tato nejkrašší slavena bývá.
S menším klidem však šla, když potom volala syna
dvakrát ba třikrát, však zazníval zpět jen ozvěny ohlas,
kterážto zněla až sem, ta žvatlavá, od městských věží.
Jeho hledat — jí bylo tak nové, neb vždy jí to řekl,
když chtěl vyjíti dál, aby milené matičce svojí
ušetřil z neštěstí strach a veškeru zamezil starost.
Avšak doufala přec, že ho někde tu na cestě najde,
neboť k vinici vchod, jak horní tak dolení také,
dokořán otevřen našla a hned jím vystoupla v pole,
kteréž pahorku hřbet svou širokou plošinou krylo.
Pořád šla ještě i zde svou vlastní půdou a radost
z vlastní cítila setby a z žita, jak překrásně vlajíc
ve své zlatité síle se po všem tu vlnilo poli.
Kráčejíc rolemi v před, šla pěšinou v trávníku bujném
k veliké hrušni svůj míříc krok, jež na vrchu kopce
stála, jsouc hranicí rolí, jež k jejímu patřily domu.
Kdo ji tam vsadil, ten není již znám. Však bylo ji v kraji
široko dale…