Faust

Velké nádvoří paláce

Pochodně.

MEFISTOFELES (vpředu, jako dozorce):

Hej hola, hybaj, žádný strach,
Lemuři harašiví,
slátaní z kůstek, vaziv, šlach,
vy zmetci položiví!

LEMUŘI (sborem):

My bez prodlení poslechnem,
neboť, jak zpola víme,
o šíroširou jde prý zem,
a my ji obdržíme.

Špičaté kůly jsou tu již
i řetěz na měření;
proč do práce nás pobízíš,
nám přesně známo není.

MEFISTOFELES:

Neplatí umné předpisy,
osobní míra stačí zhruba;
nejdelší dlouhán na zem lehni si,
ostatní sbor ať trávník škubá;
už od praotců je ten zvyk:
prohloubit pěkně obdélník!
Z paláce v kobku uzounkou,
to vždy ty hloupé konce jsou.

LEMUŘI (kopajíce se škádlivými posuny):

Když byl jsem mlád, já miloval,
tak sladce život lákal;
kdekoli hrála muzika,
já nelenil, já skákal.

Teď trefila mě berličkou
Staroba rozzlobená;
o dvířka hrobu zakop jsem —
proč byla otevřená!

FAUST (vystupuje z paláce a tápá podél veřejí):

Jak vzněcuje mě motyk řinčení!
Toť dav, jenž koří se mi prací,
kraj pod vodami souši vrací,
stanoví vlnám určení
a poutá je jak přísná stráž.

MEFISTOFELES (pro sebe):

To pro nás jen se namáháš,
vždyť pro Neptuna pouze stavíš,
to ďáblu vod jen hody slavíš,
jak hráze kopeš na hráze.
Ať tak či tak, je po vás veta;
s námi se spikly živly světa
a všechno pádí ke zkáze.

FAUST:

Dozorce!

MEFISTOFELES:

                    Zde!

FAUST:

                              Slyš: buď jak buď,
dělnictva houfy chci mít větší;
sliby je verbuj, žoldem, péčí,
plať, lákej, trestej, k práci nuť!
A nechť se den co den mi ohlašuje,
jak započatý příkop pokračuje!

MEFISTOFELES (polohlasem):

Mám hlášení z těch úzkých kob,
že nejde o příkop, však hrob.

FAUST:

Močál se táhne pod horstvem
a zamořuje, čeho dosaženo.
Zlých výparů smět zbavit zem,
pak teprv je mé dílo dovršeno!
Chci milionů mnoho usídliti,
ne v bezpečném, leč volném, činném žití.
Zelená úroda… Jak v domovině,
člověk i zvěř se ciť tam na novině,
až usadí se těsně za hrází,
již zástup, směle sdružen, vyhází.
Zde uvnitř bude krajina jak ráj.
Nechť příboj burácí až na sám kraj:
jak chtěl by, mlsný, násilně se přelít,
sbratřené přijdou obce otvor scelit.
Ba, tímto smyslem proniknut chci býti,
poslední závěr moudrosti je ten:
jen pak jsi hoden svobody a žití,
když rveš se o ně den co den.
A takto, nebezpečím obepjat,
hoch, muž a kmet zde bude bojovat.
To hemžení bych zřít chtěl rád,
na volné hroudě s volným lidem stát.
Okamžik směl bych osloviti:
jsi tolik krásný, prodli jen!
Nemůže ohlas mého živobytí
být věky věků přehlušen. —
Té strmé sl…