Křepelka
Bylo mi asi deset let, když se mi přihodilo to, co vám teď budu vyprávět.
Bylo to v létě. Žil jsem tehdy s otcem na statku v jižním Rusku. Kolem statku se na několik verst táhla step. Nablízku nebyl les ani řeka; mělké křovinaté žleby protínaly místy nerovnou step jako dlouzí zelení hadi. Na dně těchto žlebů pramenily potůčky; tu a tam, přímo pod srázem, bylo vidět studánky s vodou čirou jako slza; vedly k nim prošlapané pěšinky a u vody, ve vlhké hlíně, se křižovaly stopy ptáků a zvířátek. Ti potřebují dobrou vodu právě tak jako lidé.
Můj otec byl vášnivý lovec; jakmile měl na statku chvilku volnou a bylo pěkně, vzal pušku, loveckou brašnu, zavolal na svého starého Tresora a vydal se na koroptve a křepelky. Zajíci pohrdal, ty nechával lovcům se psy, kterým neřekl jinak než chrtaři. Jiná divoká zvěř ani ptactvo u nás nežila, leda ještě tak na podzim táhly sluky. Ale křepelek a koroptví bylo mnoho, zvláště koroptví. Po okrajích úžlabin se každou chvíli přišlo na dolíčky vyhloubené v suchém prachu, místečka, kde se koroptve popelily. Starý Tresor zůstával hned stát, ocas se mu při tom třásl a kůže na čele krabatila; otec bledl a opatrně natahoval kohoutek. Často mne bral s sebou… Jaká to pro mne byla vždycky událost! Zasunul jsem si kalhoty do holínek, přes rameno jsem si dal čutoru a představoval jsem si, že jsem sám lovec! Pot se ze mne lil proudem, v botách tlačily drobné kaménky, ale necítil jsem únavy a držel jsem krok s otcem. Když se ozval výstřel a pták padal, poskakoval jsem radostí a dokonce jsem křičel – tak mi bylo veselo! Raněný pták mával a bil křídly buď na trávě, nebo v Tresorových zubech, ale mně bylo přesto veselo a žádnou lítost jsem necítil. Co bych za to byl dal, kdybych směl sám střílet z pušky a zabíjet koroptve a křepelky! Ale otec prohlásil, že dříve než ve dvanácti letech pušku nedostanu; a i pak že dostanu jen jednohlavňovku a budu střílet jen skřivánky. Skřivánků bylo u nás velmi mnoho; za pěkných slunečných dnů jich kroužila na jasném nebi celá hejna, vzlétala stále výš a zvonila jako zvonečky. Díval jsem se na ně jako na svou budoucí kořist a mířil na ně hůlkou, kterou jsem nosil na zádech místo pušky. Skřivánci se dají zasáhnout velmi snadno, když se zastaví ve vzduchu dva tři metry nad zemí a třepotají se chvíli, než naráz padnou do trávy. Občas bylo vidět na strništích nebo na osení dropy; myslíval jsem si: panečku, zabít takový kus a zemřít! Ukazoval jsem na ně otci; ale on mi pokaždé říkal, že drop je pták opatrný a že člověka nepustí blízko k sobě. Avšak jednou se otec pokusil přikrást se k osamělému dropovi, domnívaje se, že je postřelen a že musel opustit své hejno. Přikázal Tresorovi, aby šel těsně za ním, a mně, abych vůbec zůstal na místě; nabil pušku broky, ještě jednou se obrátil k Tresorovi, dokonce mu i trochu pohrozil a šeptem zavelel: „Vpřed!“, přikrčil se až k zemi a šel – ne přímo k dropovi, ale stranou. Tresor se sice nepřikrčil, ale postupoval …
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.