Lovcovy zápisky

Petr Petrovič Karatajev

Je tomu nějakých pět let, co jsem jednou z podzimu cestou z Moskvy do Tuly uvízl skoro celý den na poštovní stanici, čekaje na koně. Vracel jsem se z lovu a dopustil jsem se té nepředloženosti, že jsem poslal svou trojku napřed. Staniční dozorce, starý mrzout, kterému vlasy padaly až na nos, s malýma, ospalýma očima, odpovídal na všechny mé stesky a prosby vždycky jen krátkým zavrčením, dopáleně bouchal dveřmi, jako by proklínal své povolání, a před domem huboval vozky, kteří se pomalu čvachtali blátem s těžkými zápřežními oblouky v náručí, anebo seděli na lavici, zívali, drbali se a nebrali valně na vědomí rozhněvané pokřikování svého nadřízeného. Už nejméně třikrát jsem si dal čaj, několikrát jsem se marně pokoušel usnout, přelouskal jsem všechny nápisy na oknech i po stěnách – dlouhou chvílí jsem už nevěděl, kam se vrtnout. A zrovna když jsem v netečném a beznadějném zoufalství hleděl na nadzvednuté oje svého cestovního vozu, ozval se zvoneček a před domem zastavil malý vůz tažený trojkou zchvácených koní. Muž, který v něm přijel, seskočil z vozu, a jen vkročil do místnosti, už volal: „Honem koně!“ A zatímco i on celý udivený poslouchal, jak mu dozorce odpovídá, že koně nejsou, stačil jsem si prohlédnout svého nového druha od hlavy k patě se vší lačnou zvědavostí člověka, který se nudí. Napohled mu bylo ke třicítce. Neštovice zanechaly trvalé stopy na jeho přepadlé, nažloutlé tváři s nepříjemným měděným nádechem; dlouhé vlasy černé jako eben mu splývaly v prstencích vzadu až na límec a vpředu na skráních se mu frajersky stáčely; malá napuchlá očka hleděla bez zájmu kolem sebe, na horním rtu mu trčelo několik chloupků. Ustrojen byl jako nějaký statkářský floutek, který nevynechá žádný koňský trh – měl na sobě strakatý, dosti usmolený krátký kaftánek s probraným pasem, vybledlý hedvábný nákrčník fialkové barvy, vestu s měděnými knoflíčky a šedé pantalóny s nohavicemi dole tak širokánskými, že mu špičky nevyčistěných holínek jen taktak vykukovaly. Čpěl z něho tabák a vodka; na červených, tlustých prstech překrytých rukávy kaftánku bylo vidět stříbrné prsteny. Takové figurky můžete na Rusi potkat ne v tuctech, ale ve stovkách, a po pravdě řečeno znát se s nimi není žádné potěšení; ale přes všechny předsudky, s nimiž jsem si příchozího prohlížel, nemohl jsem si nevšimnout, že v jeho tváři je cosi bezstarostně milého, dobrotivého a náruživého.

„Však tenhle pán, vašnosti, taky čeká už víc jak hodinu,“ pravil dozorce, ukazuje na mne.

Víc jak hodinu! – ten šelma si ze mne dělá blázny!

„Ale třeba nemá tak naspěch,“ odvětil příchozí.

„Jo, to už my nemůžem vědít, vašnosti,“ nevrle řekl dozorce.

„Tak to doopravdy nijak nejde? Vážně ty koně nemáte?“

„Nejde, vašnosti. Nemáme jediného koně.“

„Dejte mi tedy postavit samovar. Počkáme – co se dá dělat.“

Příchozí usedl na lavici, čepici hodil na stůl a přejel si rukou po vlasech.

„Vy už jste pil čaj?“ otázal se mne.

„Ano, pil.“

„A není libo ještě jednou, ať je nám dohromady veseleji?“

Souhlasil jsem. Bachratý mosazný samovar se ocitl na stole počtvrté. Vytáhl jsem láhev rumu. Nemýlil jsem se, když jsem svého společníka odhadl na drobného statkáře urozeného původu. Jmenoval se Petr Petrovič Karatajev.

Dali jsme se do řeči. Za půl hodinky už mi pln dobromyslné upřímnosti vyprávěl o sobě.

„Teď jedu do Moskvy,“ řekl mi, když dopíjel čtvrtou sklenici, „na vsi už teď nemám co pohledávat.“

„Jakpak to?“

„Tak, prostě nemám. Hospodářství jsem přivedl na buben, sedláky jsem dostal na mizinu, nic nezapírám; přišla zlá léta, neúroda a všelijaké pohromy, to víte. A potom, jakýpak já jsem hospodář,“ dodal a sklíčeně uhnul pohledem.

„Proč to?“

„Ale prosím vás,“ nenechal mne domluvit, „copak takhle vypadá hospodář! Víte, to je tak,“ pokračoval, hlavu otočenou a usilovně bafaje z dýmky, „vy si možná myslíte, když se tak na mě díváte, že já jaksi… ale já, abych vám pravdu řekl, jsem dostal vzdělání jen průměrné – nebylo na to. Odpusťte, já jsem člověk otevřený, a vůbec…“

Nedopověděl a mávl rukou. Začal jsem ho ujišťovat, že je na omylu, že mne velmi těší, že jsme se poznali atd., a potom jsem podotkl, že ke spravování statku snad ani není zapotřebí přílišného vzdělání.

„Máte pravdu, máte úplnou pravdu,“ odvětil. „Ale přece jen k tomu musí být jakési zvláštní schopnosti. Druhý dře ze sedláků kůži a nevadí mu to, a já… Smím se vás zeptat, vy jste z Petrohradu nebo z Moskvy?“

„Z Petrohradu.“

Vypustil nosem dlouhý proužek kouře.

„A já jedu do Moskvy, úředničit.“

„A kam hodláte nastoupit?“

„To ještě nevím, až co se naskytne. Řeknu vám, že se toho úřadu bojím, člověk si tam může jedna dvě něco zavařit. Žil jsem odjakživa na vsi, zvykl jsem si, to víte. No, ale co se dá dělat, nouze je nouze. Och, nouze je zlá věc.“

„Však zato budete žít ve velkém městě.“

„Ve velkém městě… nevím, co je tam tak pěkného. No uvidíme, třeba je doopravdy pěkné. Ale já myslím, že nic pěknějšího než vesnice ani být nemůže.“

„A copak vy už nemůžete žít na vsi?“

Vzdychl si.

„Nejde to. Ona už teď vlastně ani není moje.“

„Jak to?“

„Ale jeden hodný člověk, soused se tam usadil… Směnka.“

Nešťastný Petr Petrovič si přejel rukou po tváři, zamyslel se a pohodil hlavou.

„Ale co!“ A po chvíli dodal: „Však je to přece moje vina, a naříkat mohu leda na sebe. Vyhodit si z kopejtka, to bylo moje! Žít si jako pán, hrom do toho!“

„Vesele jste si žil na vsi?“ otázal jsem se ho.

„Vzácný pane,“ odpověděl pomalu a důrazně, „já měl dvanáct smeček honicích psů, ale řeknu vám, že takových honičů uvidíte tuze málo. (Poslední dvě slova protáhl a zazpíval.) Macka uštvali jedna dvě, na lišku a vlka byli jako draci, hotové bestie. I chrty jsem si držel, panečku. Teď už je to všechno pryč, co si budu nalhávat. S puškou jsem taky chodíval do lesa; měl jsem psa, Komteska se jmenoval, stavěč ohromný, všechno hledala s vysokým větrem. Stalo se třeba, že přijdu k močálu a řeknu Komtesce: Hledej! Jak nezačne hledat, můžete tamtudy jít třeba se smečkou psů – všecko m…