Faust

List třetí

V M. dne 16. června 1850

Tak jsem byl, hochu, u ní, viděl jsem ji. Především Ti musím sdělit úžasnou věc! Věř mi nebo nevěř, jak chceš, ale skoro vůbec se nezměnila ani v obličeji, ani postavou. Když mě přišla uvítat, užasl jsem. Sedmnáctileté děvčátko, namouduši! Jenom oči nemá jako děvčátko, ačkoli vlastně už v mládí měla oči nedětské, příliš vybledlé. Ale pořád stejný klid, táž otevřenost, stejný hlas a na čele ani jedna vráska, jako by byla celá ta léta proležela někde v ledu. A to je jí osmadvacet let a měla tři děti. Neuvěřitelné! Jenom si prosím Tě nemysli, že přeháním ze zaujetí. Naopak, ta „neměnnost“ se mi na ní vůbec nelíbila.

Osmadvacetiletá žena, manželka a matka, nemá vypadat jako děvčátko. Přece snad nežila marně! Uvítala mě velice přívětivě, ovšem Priimkovovi jsem svým příchodem doslova udělal radost, ten dobrák pořád jen hledá, ke komu by se přidružil. Mají velice útulný a čistý domov. Věra Nikolajevna byla oblečená také jako děvčátko, celá v bílém, s blankytným pásem a tenkým zlatým řetízkem na krku. Její dcerka je velice roztomilá a není jí ani trochu podobná. Připomíná svou babičku. Nad pohovkou v saloně visí úžasně výstižná podobizna té zvláštní ženy. Padla mi do očí, hned jak jsem vstoupil. Zdálo se mi, že se na mě přísně a pozorně dívá. Posadili jsme se, zavzpomínali na staré časy a řeč se pomalu rozproudila. Co chvíli jsem mimoděk vzhlédl k ponuré podobizně paní Jelcovové. Věra Nikolajevna seděla přímo pod ní, je to její oblíbené místo. Představ si můj údiv: Věra Nikolajevna dodnes nepřečetla jediný román, jedinou báseň, zkrátka ani jeden – jak ona říká – vymyšlený spisek! Ta nepochopitelná lhostejnost k ušlechtilým duševním požitkům mě rozhořčila. Od ženy moudré, a pokud mohu soudit, jemně cítící je to trestuhodné.

„Jakže,“ zeptal jsem se, „vy jste si vytkla za cíl nikdy takové knihy nečíst?“

„Nedostala jsem se k tomu,“ odpověděla, „neměla jsem kdy.“

„Neměla jste kdy! Zvláštní! Aspoň vy byste měl,“ pokračoval jsem a obrátil se k Priimkovovi, „zapůsobit na svou paní.“

„Milerád…,“ začal Priimkov, ale Věra Nikolajevna ho přerušila.

„Jen se nepřetvařuj, však ty taky o verše moc nestojíš.“

„O verše moc ne, to je pravda. Ale například romány…“

„Ale co děláte, čím se zabýváte po večerech?“ zeptal jsem se. „Hrajete snad karty?“

„Občas,“ odpověděla, „ale copak se najde málo způsobů, jak se zaměstnat? My také čteme, vždyť přece existují i pěkné knížky, co nejsou básně.“

„Proč jste tak zanevřela na básně?“

„Nezanevřela jsem na ně, jenom jsem od dětství zvyklá nečíst ty vymyšlené spisky. Maminka si to tak přála a já si čím dál víc uvědomuji, že ve všem, co dělala nebo říkala, měla pravdu, svatou pravdu.“

„Inu, jak myslíte, ale nemohu s vámi souhlasit. Jsem přesvědčen, že byste se neměla šidit o ten nejčistší, zcela oprávněný požitek. Přece nezavrhujete hudbu nebo malířství. Proč tedy zavrhujete poezii?“

„Já ji nezavrhuji, jenom jsem se s ní dosud neseznámila, to je to celé.“

„Tak já vás do toho zasv…