Faust

List první

V M. dne 6. června 1850

Před dvěma dny jsem přijel sem, milovaný příteli, a podle slibu se chápu pera a píšu Ti. Od rána drobně mží, takže se nedá jít ven. A beztak mám chuť si s Tebou popovídat. Jsem tedy opět ve svém starém hnízdě, v kterém jsem nebyl – ó hrůzo – plných devět let. Co vše se za těch devět let nepřihodilo! Opravdu, když o tom uvažuji, skoro se ze mě stal jiný člověk. Fakt jiný! Pamatuješ na to malé tmavé zrcadlo v saloně, zrcadlo po mé prababičce, s těmi zvláštními kudrlinkami v rozích – vždycky jsi přemýšlel, co asi vidělo před sto lety? Jakmile jsem přijel, šel jsem k němu a bezděčně jsem se zarazil. Najednou jsem viděl, jak jsem za poslední dobu zestárl a změnil se. I když jsem nezestárl jenom já. Můj domeček, už dávno vetchý, se jen taktak drží, nachýlil se, propadá se do země, moje zlatá Vasilisa, klíčnice (jistě se na ni pamatuješ, však sis vždycky pochutnával na její zavařenině), je úplně scvrklá a shrbená. Když mě uviděla, ani nevykřikla, ani se nerozplakala, jen zahekala a rozkašlala se, vysíleně klesla na židli a zamávala rukou. Starý Těrentij se ještě nosí jako mladík, pořád se drží hezky zpříma a v chůzi kroutí nohama, navlečenýma do těch věčných nankinových pantalonů^[2] a obutýma do vrzavých kozinkových bot s vysokým nártem a mašličkami, nad kterými jsi byl nejednou u vytržení… Ale můj ty bože, jak mu ty pantalony dnes plandají na hubených nožičkách! Jak mu zbělely vlasy! Obličej má svraštělý, že by se vešel do dlaní. A když se dal se mnou do řeči, když začal všecko obstarávat a udílet vedle v pokoji příkazy, musel jsem se smát a zároveň mi ho přišlo líto. Vypadaly mu všecky zuby a teď šišlá a syká. Zato zahrada úžasně zkrásněla, skromné keříky bezu, akátů a zimolezu (pamatuješ, sázeli jsme je spolu) se rozrostly v nádherné husté křoví. Břízy a javory se vytáhly a zmohutněly. Lipové aleje jsou teď zvlášť pěkné. Mám rád ty aleje, jejich něžnou šedozelenou barvu a jemnou vůni pod jejich klenbou. Mám rád pestrou síť světlých kroužků na tmavé půdě – písek tu nemám, jak víš. Z mého oblíbeného doubku už je mladý dub. Včera jsem seděl přes hodinu na lavičce v jeho stínu. Bylo mi moc hezky. Tráva kolem mě tak vesele kvetla; na všem leželo zlatavé světlo, silné a hebké; proniklo i do stínu… A toho ptačího zpěvu! Pamatuješ si doufám, že ptactvo je moje záliba. Hrdličky cukrovaly bez přestání, tu a tam zahvízdala žluva, pěnkava mile zatrylkovala, drozdi se škádlili a švitořili, v dálce se ozývala žežulka a najednou se bláznivě, pronikavě rozkřikl datel. Poslouchal jsem a poslouchal ten jemný splývavý šum, ani jsem se nechtěl hnout, na srdci línou mdlobu. Nebo to bylo dojetí? Ale nevyrostla jen zahrada. Co chvíli potkávám statné, udělané chasníky a nechce se mi věřit, že to byli malí kluci, co jsme je znali. Z Tvého oblíbence Timoši vyrostl takový Timofej, že si to ani neumíš představit. Tenkrát ses strachoval o jeho zdraví a prorokoval jsi mu úbytě. Ale kdybys dnes viděl ty jeho obrovské červené r…