Faust

List druhý

V M. dne 12. června 1850

Musím Ti sdělit dost důležitou novinu, rozmilý příteli. Poslouchej! Včera před obědem jsem se chtěl trochu projít, ale ne po zahradě. Vydal jsem se po cestě vedoucí do města. Jít docela bez cíle rychlým krokem po dlouhé, rovné cestě je velmi příjemné. Jako když máš něco důležitého před sebou, jako když někam spěcháš. Dívám se, a tu proti mně jede kočár. Snad ne ke mně? To jsem si řekl v skryté obavě. Ale ne. V kočáře sedí pán s knírem, neznám ho. Uklidnil jsem se. Ale když kočár dojel ke mně, najednou ten pán nakazuje kočímu, aby zastavil. Uctivě smeká čepici a ještě uctivěji se ptá, zda nejsem – a vyslovuje mé jméno. Zůstávám také stát a s šibeničním humorem odsouzence předváděného k výslechu odpovídám: „Ano, to jsem já.“ A přitom zírám na pána s knírem jako tele na nová vrata a v duchu si říkám: Vždyť toho už jsem někde viděl!

„Vy mě nepoznáváte?“ povídá pán a už vystupuje z kočáru.

„Ne, prosím.“

„Ale já jsem vás hned poznal.“

Slovo dalo slovo a z pána se vyklubal Priimkov, pamatuješ se, náš bývalý kolega na univerzitě. „A tohle má být ta veledůležitá novina?“ říkáš si v tomto okamžiku, rozmilý Semjone Nikolajeviči. „Priimkov, pokud se pamatuji, byl dost bezvýznamný mladík, i když nebyl zlý ani hloupý.“ To je všecko pravda, kamaráde, ale teď si vyslechni pokračování naší rozmluvy.

„Měl jsem velkou radost, když jsem slyšel, že jste přijel na svůj statek, jsme přece sousedé. Nebyl jsem konečně sám, kdo měl radost.“

„Že jsem tak smělý,“ zeptal jsem se, „kdo byl ještě tak laskav…“

„Moje paní.“

„Vaše paní?“

„Ano, moje paní, vaše stará známá.“

„A smím vědět, jak se vaše paní jmenuje?“

„Věra Nikolajevna. Je rozená Jelcovová…“

„Věra Nikolajevna!“ zvolal jsem bezděčně.

A to je ta důležitá novina, o které mluvím na začátku dopisu.

Ale snad ani na tom neshledáváš nic důležitého. Musím Ti leccos povědět o své minulosti.

Když jsme tenkrát roku 183* absolvovali univerzitu, bylo mi třiadvacet let. Tys vstoupil do zaměstnání. Já jsem měl, jak víš, jet do Berlína. Ale dříve než v říjnu jsem tam neměl co pohledávat. Zatoužil jsem strávit léto v Rusku, na venkově, ještě naposledy si pohovět, a pak už se vážně pustit do práce. Nakolik se uskutečnil můj záměr, o tom dnes nemá smysl se šířit… Ale kde jsem měl strávit léto? K nám na vesnici se mi nechtělo. Otec mi krátce předtím zemřel, blízké příbuzné jsem neměl, bál jsem se samoty, nudy… A tak jsem s radostí přijal nabídku jednoho vzdálenějšího příbuzného, strýčka, který mě vzal k nim na statek do T-ské gubernie. Byl to člověk zámožný, dobrý a prostý, žil si jako pán a měl velkopanský dům. Usadil jsem se u něho. Strýček měl početnou rodinu, dva syny a pět dcer. Kromě toho bydlela v domě spousta lidí. Hosté si tu podávali dveře – a přece tu nebylo veselo. Dny ubíhaly v stálém ruchu, člověk nebyl ani na chvilku sám. Vše se konalo společně, všichni se snažili nějak rozptýlit, něco si vymyslet a na sklonku dne byli všichni strašně unavení. Ten život zavá…