Dým

(20)

Proč jsem jí to říkal, přemýšlel Litvinov druhý den ráno, když seděl ve svém pokoji u okna. Mrzutě pokrčil rameny, vždyť to vše řekl Taťjaně právě proto, aby si zmařil jakýkoli ústup. Na okně leželo psaníčko od Iriny, zvala ho na dvanáctou hodinu. Potuginova slova se mu znova a znova vybavovala v paměti, rozléhala se jak zlověstné, byť slabé, jakoby podzemní dunění. Zlobil se a zanic se jich nemohl zbavit. Vtom kdosi zaklepal.

„Kdo je?“

„Á, vy jste doma! Pojďte mi otevřít!“ zasípěl Bindasovův bas.

Klika u dveří cvakla.

Litvinov zesinal vztekem.

„Nejsem doma,“ houkl.

„Jak to, že ne? Co je to za vtipy?“

„Slyšíte to, nejsem doma. Zmizte.“

„Tohle je milé! A já si chtěl vypůjčit nějaké penízky,“ zabručel Bindasov.

Přece však odešel a dupal jako vždycky.

Litvinov divže nevyrazil za ním, taková ho popadla chuť vlepit protivnému drzounovi jednu za ucho. Události posledních dnů mu zničily nervy. Nechybělo mnoho a byl by se snad rozplakal. Vypil sklenici studené vody, zamkl (sám nevěděl proč) všechny zásuvky a šel k Taťjaně.

Nalezl ji samotnou. Kapitolina Markovna se odebrala na nákup. Ta­ťjana seděla na pohovce a oběma rukama držela knížku. Nečetla a nejspíš ani nevěděla, jaká je to knížka. Nehýbala se, avšak srdce jí prudce bušilo a bílý límeček kolem krku se zachvíval znatelně a pravidelně.

Litvinov upadl ve zmatek… ale sedl si vedle ní, pozdravil, usmál se, i ona se na něho němě usmála. Uklonila se mu, když vstoupil, uklonila se zdvořile, nikoli přátelsky – a nedívala se na něho. Podával jí ruku. Podala mu studené prsty, hned je zas vyprostila a znova se chopila knížky. Litvinov cítil, kdyby začal o nějakých bezvýznamných věcech, že by to bylo pro Taťjanu urážlivé. Nic nevyžadovala, jako obvykle, ale všecko v ní přímo mluvilo: „Čekám, čekám…“ Musel dostát danému slibu, jenže – ač téměř celou noc nemyslel na nic jiného – nepřipravil si ani první, úvodní slova a vůbec nevěděl, jak přerušit to kruté mlčení.

„Táňo,“ promluvil konečně, „včera jsem vám řekl, že vám musím sdělit něco důležitého (v Drážďanech jí už začínal mezi čtyřma očima tykat, ale teď na to nemohlo být ani pomyšlení), jsem připraven, jenom vás prosím, abyste na mě nežehrala a byla ubezpečená, že moje city k vám…“

Zarazil se. Došel mu dech. Taťjana se dosud nehýbala a nedívala se na něho, jenom pevněji svírala knihu.

„Byli jsme,“ pokračoval Litvinov, aniž dopověděl, co načal, „byli jsme k sobě vždycky naprosto upřímní. Příliš si vás vážím, abych se před vámi přetvařoval. Chci vám dokázat, že umím ocenit vaši vznešenou a svobodnou duši, a třeba jsem… třeba… jistě…“

„Grigoriji Michajloviči,“ začala vyrovnaným tónem a celou tvář jí pokryla mrtvolná bledost, „pomohu vám: už mě nemáte rád a nevíte, jak byste mi to řekl.“

Bezděčně sebou trhl.

„Proč…?“ řekl jedva srozumitelně, „proč myslíte…? Vážně nechápu…“

„A co, není to snad pravda? Není to pravda, řekněte? Řekněte!“

Otočila se k němu celým tělem, obličej rámovaný vlasy odhozenými dozadu se přiblížil k jeho obličeji a její oči, které na něho tak dlouho nepohlédly, se teď přímo vpily do jeho očí.

„Není to pravda?“ opakovala.

Neřekl nic, ani nehlesl. V té chvíli by nemohl zalhat, i kdyby věděl, že mu uvěří a že jeho lež ji zachrání. Ani její pohled nevydržel. Neřekl nic, ale ona už odpověď nepotřebovala, četla ji v jeho mlčení, v těch provinilých sklopených očích – zvrátila se dozadu a upustila knihu… Až do té chvíle ještě pochybovala, a Litvinov to pochopil. Pochopil, že dosud ještě pochybovala – a jak ohavné, vskutku ohavné bylo všechno, co udělal!

Padl před ní na kolena.

„Táňo,“ zvolal, „kdybys věděla, jak je to pro mě zoufalé vidět tě takhle, jak hrozné je pro mě pomyšlení, že jsem to všecko zavinil já… já! Mám srdce rozbité, vůbec se nepoznávám, ztratil jsem sebe i tebe a všecko… Všecko se zhroutilo, Táňo, všecko! Což jsem mohl tušit, že… zasadím takovou ránu tobě, svému nejlepšímu příteli, svému andělu strážci…! Cožpak jsem mohl tušit, že se shledáme takhle, že strávíme spolu takový den jako včera…!“

Chtěla vstát a odejít. Zachytil ji za lem šatů.

„Ne, vyslechni mě ještě chvilku. Vidíš, klečím před tebou, ale nepřišel jsem prosit za odpuštění – ty mi nemůžeš ani nesmíš odpustit. Přišel jsem ti říci, že tvůj přítel je ztracen, že se řítí do propasti a nechce tě strhnout s sebou… A zachránit mě… ne! Ani ty mě nemůžeš zachránit. Sám bych tě odehnal… Jsem ztracen, Táňo, nenávratně ztracen!“

Pohlédla na něho.

„Ztracen?“ opáčila, jako by mu dost nerozuměla. „Ztracen?“

„Ano, Táno, jsem ztracen. Vše, co kdysi bývalo, co mi bylo drahé, všechno, proč jsem až dosud žil – je pro mě ztraceno. Všechno se rozpadlo, všechno je zničeno a nevím, co mě čeká. Teď jsi mi řekla, že už tě nemám rád… Ne, Táňo, nepřestal jsem tě mít rád, ale jiný, strašný a nepřemožitelný cit mě přepadl, p…