Hledání ztraceného času VI

ČTVRTÁ KAPITOLA
Nový vzhled Roberta de Saint-Loup

„Ach, to je úžasné! řekla mi matka. Poslyš, v mém věku se člověk nedivívá už ničemu, ale věř, že nic není tak překvapující jako zpráva, kterou mi oznamuje tento dopis.“ – „Poslouchej dobře, odpověděl jsem, nevím, co to je, ale, byť to bylo sebe více překvapující, nemůže to být překvapující tak jako to, co mi oznamuje dopis můj. Sňatek. Robert de Saint-Loup se žení s Gilbertou Swannovou.“ – „Ach, řekla matka, tak to mi patrně oznamuje druhý dopis, který jsem ještě nečtla; poznala jsem na něm písmo tvého přítele.“ A matka se na mne usmála s tím mírným vzrušením, jímž v ní od té doby, kdy ztratila svou matku, bývala obklopena každá, byť sebe nepatrnější událost, která se týkala lidských bytostí, schopných bolesti, vzpomínky, a majících také své mrtvé. Tak se na mne matka usmála a mluvila se mnou laskavým hlasem, jako by se bála, že zlehčujíc ten sňatek vypadá, jako by si neuvědomovala, kolik melancholických dojmů možná vzbudí ve Swannově dceři a vdově nebo v Robertově matce, chystající se odloučit od svého syna, ve všech těch lidech, jimž má matka proto, že bývali tak dobří ke mně, přisuzovala svou vlastní citovost synovskou, manželskou a mateřskou. „Měl jsem pravdu, když jsem ti řekl, že jistě se ti nic nebude zdát více překvapující?“ zeptal jsem se jí. „A přece, odpověděla tichým hlasem, mám já zprávu nejzvláštnější – neřeknu největší, nejmenší, protože tento citát ze Sévignéové, který opakují všichni lidé, neznající z ní nic jiného než to, protivil se vždy tvé babičce stejně jako to „jak hezká věc je kouření“. Opovrhněme tímto citátem, který si dnes přivlastňuje kdekdo. Tento dopis mi oznamuje svatbu mladého Cambremera.“ – „Hleďme! řekl jsem lhostejně. A s kým? Ale buď jak buď, osobnost ženicha odnímá té svatbě jakýkoli senzační ráz.“ – „Neobdaří-li ji ovšem senzačností osobnost nevěsty.“ – „A tou nevěstou je?“ – „Ach, řeknu-li ti to hned, nebude to tak zajímavé; hádej trochu,“ odpověděla matka, protože viděla, že nejsme ještě v Turíně a chtěla mi schovat něco do zásoby a prodloužit zábavu. „Ale jak bych to mohl vědět? Je to nějaká velmi vznešená dívka? Je-li spokojen Legrandin i jeho sestra, je to jistě nějaký skvělý sňatek.“ – „O Legrandinovi nevím nic, ale člověk, oznamující mi tento sňatek, píše, že paní de Cambremer je nadšena. Nevím, nazveš-li to sňatkem skvělým. Mně to připadá jako sňatek z dob, kdy se králové ženili s pastýřkami, a to ještě ta pastýřka zde je méně než pastýřka, ačkoli jinak je půvabná. To by bylo překvapilo tvou babičku a jistě by se jí to bylo líbilo.“ – „Ale kdo tedy je ta nevěsta?“ – „Slečna d’Oloron.“ – „To vypadá vznešeně a nikterak pastýřsky, ale nemám tušení, kdo to asi je. Ten titul býval v rodu Guermantes.“ – „Správně, a pan de Charlus jej daroval Jupienově neteři, kterou adoptoval. Právě ona se vdává za mladého Cambremera.“ – „Jupienova neteř! To není možné!“ – „To je odměna ctnosti. Sňatek na konci románu paní Sandové,“ řekl…