KAPITOLA DRUHÁ
Albertininy záhady. – Dívky, jež pozoruje v zrcadle. – Neznámá dáma. – Liftboy. – Paní de Cambremer. – První náčrtek podivné povahy Morelovy. – Pan de Charlus večeří u Verdurinů.
Z obavy, aby potěšení z této samotářské procházky neztlumilo ve mně vzpomínku na babičku, snažil jsem se oživiti ji myšlenkami na nějaké její veliké vnitřní utrpení; na můj popud se toto její utrpení pokusilo zkonstruovat se v mém srdci a hned v něm vztyčilo ohromné pilíře; ale mé srdce bylo pro ně patrně příliš malé, neměl jsem sil nésti bolest tak velikou, má pozornost od ní potají unikala právě ve chvíli, kdy se zase zjevovala v celé své velikosti, a její vznosné oblouky se sesypaly, dříve než se spojily, podobně jako se hroutí vlny, dříve než dokončí svou klenbu.
A přece již mé noční sny mě mohly poučit, že můj zármutek nad babiččinou smrtí se zmenšuje, neboť již se mi v nich nezjevovala tak tísnivě odstíněna myšlenkou, kterou jsem míval o její nejsoucnosti. Vídával jsem ji stále churavou, ale uzdravující se; zdávalo se mi, že se jí daří lépe. A zmínila-li se mi ve snu nějak o tom, jak trpěla, zavíral jsem jí ústa svými polibky a ujišťoval jsem ji, že teď je uzdravena navždy. Býval bych chtěl přesvědčit všechny pochybovače, že smrt je opravdu jen nemoc, z níž se člověk vyléčí. Jenom tu dřívější její bohatou duševní nezávislost jsem u své babičky nenalézal. Její slova bývala jen ochablou, povolnou odpovědí, téměř prostou ozvěnou slov mých; bývala již jen odrazem mé vlastní myšlenky.
Ačkoli jsem nebyl ještě schopen pociťovat znovu nějaké touhy tělesné, Albertina mi přece již zase začínala vnukat jakoby jakousi touhu po štěstí. Některé sny o opětované lásce, neustále v nás v nepřesné podobě žijící, se jakousi příbuzností rády sdružují se vzpomínkou (podmínkou je, aby to byla vzpomínka již trochu pobledlá) na ženu, s níž jsme okusili rozkoše. Tento cit mi připomínal podoby Albertininy tváře lahodnější, méně rozpustilé, hodně odlišné od podob, jež by mi jistě byla připomněla touha tělesná; a protože byl také méně naléhavý, než by byla tato touha, rád bych byl jeho uskutečnění odložil na příští zimu, nesnaže se sejít se s Albertinou v Balbecu ještě před svým odjezdem. Ale tělesná touha se zrodí i v zármutku, který je pociťován ještě docela živě. Na posteli, v níž mě denně nechávali, abych si odpočinul, dlouho ležet, jsem si často přával, aby Albertina přišla a aby naše milostná hra začala zase jako dříve. Či nestává se, že v témž pokoji, v němž jim zemřelo dítě, manželé leží zanedlouho již zase v objetí a zplodí mrtvému dítěti bratříčka? Pokoušel jsem se zapudit tuto touhu tím, že jsem chodíval k oknu dívat se na moře. Stejně jako za mého prvního pobytu v Balbecu moře se skoro denně měnívalo. Ale tato letošní moře se téměř vůbec nepodobala mořím onoho prvního roku buď proto, že teď bylo jaro a jeho bouře, nebo snad proto, že i tehdy, kdybych byl přijel v tutéž dobu jako po prvé, rozdílná, nestálejší počasí by možná byla od balbecké…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.