Pohár od Pánaboha

Žluté růže

Paní Bendová se chystala zatopit k večeři, držela v ruce chrastí a chtěla je vstrčit do otevřených kamen. Někdo zaklepal, řekla:

„Dále!“

Otočila se na proutěné židličce, aby se podívala, kdo jde. Vešel vysoký štíhlý muž, zřejmě smekl už přede dveřmi modrý plstěný klobouk, na sobě měl žlutavý baloňák. Nebyl od nich z městečka, znala tu každého, městečko nebylo velké a ona desítky let pracovala na úřadě, než šla do penze. Vzala ze stolečku vedle kamen brýle a nasadila si je, aby si ho lépe prohlédla. Byl bledý. Měl pozdravit, ale trvalo mu věčnost, než řekl:

„Dobrý den.“

„Dobrý den,“ odpověděla mu.

Přešlapoval a pak se zeptal:

„Vy jste paní Bendová?“

„Jsem. Copak chcete?“

„Paní Bendová, já jsem z Prahy. Přijel jsem vám říci, že váš Zdeněk se zabil před třemi dny na Kavkaze.“

Otočila se, strčila otýpku do plotýnky a zapálila ji. Oheň vzplál, dívala se do něho strnule. Muž v žlutém baloňáku se chvěl, už také nevěděl, co by řekl, a chtěl odejít, protože svou povinnost, kterou mu uložili v Praze, splnil. Byl přesvědčen, že ji splnil dobře, že neříkal žádné dlouhé přípravné úvody, při kterých už muže ranit člověka mrtvice. Řekl ještě:

„Jak se něco bližšího, paní Bendová, dovíme, dáme vám vědět.“

Neřekl ani na shledanou, otevřel a zavřel tiše dveře.

Paní Bendová zůstala sama. Byla v tom počátečním stavu, kdy si neuvědomovala, že se něco stalo. Pootočila se na židličce, aby si toho člověka ještě jednou prohlédla. Ale nikdo tam už nestál a ona přesto věděla, že tam byl a že to řekl. Čekala na něho vlastně už několik dní, co nešla od jejího Zdeňka žádná zpráva, čekala na něho celé roky ode dne, kdy Zdeněk přeskočil plůtek, pod nímž kvetly růže, a řekl jí tiše:

„Mami, já budu lézt. Viď, že můžu lézt?“

Chvěla se o něho pokaždé, když odjížděl do hor. Jednou přijel se zlomeným prstem, podruhé s podvrtnutou nohou. Ale vždycky se objevil, aby jí to oznámil, nikdy nepřišel někdo cizí. Dneska přišel cizí člověk a to byl konec.

Bylo to jako tenkrát, když jí přišli říct, že se zabil Václav. Její muž byl v kraji nejlepší odborník na hromosvody. Každý hromosvod připevnil na střechu jinak: podle vlhka anebo podle stromů anebo podle něčeho jiného. Lezl často na strmé a vysoké střechy. Zpočátku se vázal, ale po letech už lezl bez přivázání jako v cirkuse, děti a dospělí ho pozorovali a báli se za něho.

Tenkrát se otevřely dveře a v nich se objevil předseda národního výboru, Vaškův nejlepší kamarád Pepík Dolejš. Už ve dveřích začal plakat. A ona, která věděla, že Václav přidělává na nové vysoké škole hromosvody, řekla:

„Nebreč. Jednou se to muselo stát.“

Pohřbila muže a upnula se k dítěti. Sehnala mu učitele na kytaru a platila mu i profesorku na cizí řeči. Sama škudlila. Ale Zdeněk to nevěděl, žil jak na zámku. Celé městečko na něho bylo pyšné. Maturoval s vyznamenáním, přijali ho mezi prvními na lékařství. Byl hezký jak princ z pohádky o Šípkové Růžence, vždyť i jejich domeček zarůstal vždycky žlutými a červenými růžemi. Měl zvl…