Pohádka o Raškovi

Druhý den ráno přivezli portýři Jirkovi blahopřejné telegramy z vlasti a domova na zlatém servírovacím vozíku s červenomodrobílou vlaječkou až k posteli. Telegramů bylo tolik, že by jich ani víc být nemohlo. Lidé mu telegrafovali, že ho mají rádi a že mu posílají pac a taky pusu, že ho zvou na zabíjačku, že mu seženou přednostně byt anebo tuzexové auto, že ho zvou na mariáš a k Balatonskému jezeru, že po něm pojmenují kopec za vesnicí, že mu obstarají čerstvé dršťky na polívku, že mu půjčí auto a chatu a psa, že ho vezmou s sebou na hodně velké ryby a do hodně malé hospody…

Mezi telegramy byl jeden od Rady skoků a pádů:

Gratulujeme ti a jmenujeme tě zasloužilým mistrem všech mistrů za tvůj výkon a také proto, že jsi zachránil státní peníze, královský hrad Křivoklát, Remsu před krmením lvů a nás. Tvé jméno nikdo nesmaže z listin vítězů. Ani kdyby měl mazací gumu Hardmuth se slonem, která je ze všech gum úplně nejlepší. Kdybys něco potřeboval, tak si to kup. Tvoji milí a nadřízení.

Radoval se, že mu Rada skoků a pádů zas tak dobře poradila jako tehdy v Norsku, kdy mu telegrafovala, aby neztratil hlavu, že ji bude potřebovat.

Vydal se tedy do Grenoblu na nákup. Bylo krásně a viděl růžové pohoří Meije. Žmoulal v kapse svoje dietní frantíky a počítal, jak se vším vyjde. Pro ženu grenobelské rukavice a pařížské punčochy, pro maminku šátek, pro dcerku nafukovacího Donalda, pro chlapečka chrastítko s opičákem a čokoládové ňamky pro tchyni z Kralup.

Když to za pomoci ukazování rukou nakoupil, vydal se hledat parfumerii voňavkářství. Brzy ji našel, umělá a vymyšlená vůně se táhla daleko a široko po celé hlavní třídě. Vstoupil nesměle dovnitř, kde ho přivítala krásná dáma, která měla modrý přeliv a na rukou dlouhé stříbrné nehty. Ukázal jí nápis „Chanel 5“ a ona přinesla celou sadu lahviček a lahví od nejmenší do největší. Tu největší láhev s parfémem vůbec nemohla ta dáma unést, byla veliká jak banda na mléko a stála tisíc franků. Jirka si prohlédl ceny, v kapse obratně přepočítal franky a ukázal na nejmenší lahvičku, která byla malinká jak náprstek na šití na nejtenčí prst. Dáma poděkovala a mile a krásně se usmála, jako by od ní koupil celé to voňavkářství.

Vydal se hledat obchod s gramofony.

Našel ho v malé uličce a byl to malinký obchůdek. Ale jak byl malý, tak byl veselý, hrálo se tam o sto šest na pět gramofonů najednou. Bylo to krásné, a jak tam před otevřenými dveřmi stál, cítil, jak si odpočívá a jak mu muzika oblažuje duši. Stál tam dlouho a poslouchal kapely a zpěváky celého světa. Byla to hudba vysoce moderní, jako když se jede na koni a ještě se přitom louskají buráky.

Odhodlal se a vstoupil dovnitř.

Řekl, že chce desku:

„Frank Sinatra: I love Paris.“

Víc říct neuměl, a tak čekal, až mu ji přinesou. Nemohli ji v tom krámku najít, až ji prodavač s dlouhými vlasy s jásotem objevil. Podal mu ji. Z obrázku se na něho díval Frank Sinatra, který vypadal jako správný chlap. Byl v černém obleku a měl bílou košili bez kravaty. A …