Křest svatého Vladimíra

ZPĚV ŠESTÝ
Audience

Seděl Vladimír na trůnu
     ve své residenci,
dával podle obyčeje
     velkou audienci.

Houf ministrů, tajných radů,
     dvorních kavalírů,
stáli „Richt euch!“ kolem něho
     jak hrušky v špalíru.

Před nimi s ohnutým hřbetem,
     s poníženou tváří,
klečeli v slušném respektu
     páni sekretáři.

Péro v ruce, na knoflíku
     inkoust ve flaštičce,
a na zádech přivázaný
     pytel na petice.

A vzadu si žandarmové,
     carští výplatníci,
přistrojili pro příhodu
     dubovou lavici.

A na rovině před trůnem
     zkroušeně a tiše
petenti, věrní poddaní,
     leželi na břiše.

Tenkrát byla audience
     nad obyčej hlučná,
neb se z celé ruské říše
     sešla církev tučná.

Totiž popi, diakoni,
     kantoři, zvoníci,
biskupi, svíčkové báby,
     také kostelníci.

S nimi ostatní drabanti,
     hrobaři, kalkanti,
zpěváci a muzikanti,
     kluci ministranti.

Sotva dal tambor znamení,
     tak jak se to sluší,
že car ráčil otevříti
     Své Vysoké uši:

Všichni boží služebníci
     spustili moldánky,
vzdychali a naříkali
     jak staré cikánky.

Totiž popi, diakoni,
     kantoři, zvoníci,
biskupi, svíčkové báby,
     také kostelníci.

S nimi ostatní drabanti,
     hrobaři, kalkanti,
zpěváci a muzikanti,
     kluci ministranti.

„Co vám chybí?“ táže se car
     pod svým baldachýnem. —
Oni všichni jedním hrdlem:
     „Hynem’, pane, hynem’!“

Celé popstvo předstoupilo
     k caru s deputací;
jeden držel ve jménu všech
     takovou oraci:

„Veliký jest Vladimír car!
     Svatá vůle jeho;
když’s nám zabil pána boha,
     opatř nám jiného!

Nám je pánbůh jako pánbůh,
     jenom když je ňáký,
abychom jím udrželi
     v respektu sedláky.

U těch bude všechna kázeň
     brzy dým a pára,
nebudem se mít u koho
     modliti za cara.

Někdo musí nad sedláky
     rachotiti hromem:
bez boha neobstojíme,
     jen jiného honem!“

Toť se …