Slídiči

NÁČELNÍK SBORU (k SILÉNOVI):

Ach, otče, co si nyní počneme?

SILÉNOS:

Jen ještě chvíli, a jsme u cíle:
kde stopy jsou, tam bude stádo též.
Nuž hola, chutě všichni po stopách!

NÁČELNÍK SBORU:

Jak se však vyznat v této směsici?

SILÉNOS:

Jen k dílu, k dílu zase! Svoboda
a zlato zbystří snad váš zrak i čich!

SBOR (slídí; mluví jednotlivci):

Pružný je bok a mrštný je krok
a ve zracích oheň mi plá! –
Ale jak rozvázat uzel těch stop? –
Počkej, ó brachu, a stůj! –
Do řady, do řady! – Nemaťte šlépějí! –
Hej hola, héja! – Nač výskl jsi tak? –
Pojďte se podívat, co to tu je!
Jaký to podivný koláč! Jen vizte! –
Ukaž to, ukaž to! Podej to sem! –
Je to zelené, hnědé a křehké a měkké
a prsty to propadá! – Vždyť je to bláto!
Vy blázni, toť čerstvý kravinec!

SILÉNOS:

Jak šťastný lov! Nuž vzhůru, čile dál!
Toť znamení, že cíl je nablízku.

Zazní lyra.

SBOR (se vstoje zarazí):

Ó, ó!

NÁČELNÍK SBORU:

Ach běda, už se blíží slíbený trest!
Kdes vedle mých uší již zazněl ten zvuk!

Ukazuje SILÉNOVI stranou.

Hle, Apollón! Zavolej naň!

SILÉNOS:

Ó Apollóne, hej, své kroky stoč,
pojď sem a pohleď, co jsme nalezli!

NÁČELNÍK SBORU (k přicházejícímu APOLLÓNOVI):

Ó Foibe jasný, zde dílo mé viz
a posuď, zda řádní slídiči jsme:
zde stáda jsou stopy a trus!

APOLLÓN:

Ba správně provádíte úkol svůj:
je jisto už, že zde se ukrývá
ten zloděj stád i s celým lupem svým.
A všechno to, co jsem vám přislíbil,
chci splnit, když mi vypátráte vše:
pak skvělá odměna vás nemine
a vy i otec jste pak svobodni.

SILÉNOS:

Ó vládce Foibe, chci ti říci cos,
však obávám se hněvu Diova;
má postihnout nás všechny těžký trest,
když prozradíme, co jsme zvěděli.

APOLLÓN:

Jen směle mluv: jsem přece Diův syn!

SILÉNOS:

Nuž poslyš, pane! Kdesi pod zemí
se ukrývá zde tajuplný hoch,
prý Diův syn, jak prozradila nám
té hory nymfa, mocná Kylléné.
A to tvých krav je zloděj, pane, věř!
On z želví skořápky a z rákosí
svým vtipem jakýs nástroj vyrobil
a užil k tomu kůže hovězí:
kde vzal by onu kůži, při bozích?
Však nezjevil se, když jsme volali
a hlukem snažili se vyhnat jej.
On skryt je v nitru hory celý čas
a hraje na svůj nástroj, vysílá
sem zvuky podivné, jež děsí nás
i omamují kouzlem neznámým.
Já nebojím se ovšem – vždyť mě znáš
a poznals často již mou odvahu –:
však hrůza padla na mé syny zde,
a abych řekl pravdu, také já
jsem jat tím kouzlem zvuků neznámých.
Tys, Foibe, bůh: Ó zbav nás oněch čar
a pomoz najít hocha skrytého!

APOLLÓN:

Je známo duchu mému věštnému,
že v tomto kraji Diem objata
kdys byla Máia, Atlantova dceř;
i zrodila mu synka jarého.
A je-li on to schován pod zemí,
pak, doufám, brzy uvidíme jej;
je čas, by ukázán byl bohům všem.

Volá hlasitě.

Hoj, Herme, skrytý Herme, bratříčku,
hoj, zjev se bratru, věštci Foibovi!
Nuž zjev se po dobrém, sic přijdu sám
si pro tebe, a potom běda ti!

HERMÉS (zahalen plenkami, zjeví se z podzemí):

Nač z kolébky mě, Foibe, vyháníš,
mne děcko slabé, které pěstounky,
s…