Slídiči

SILÉNOS:

Tvých slov on nedbá, nezjevuje se!
Nuž já teď začnu dupat nohama
a křepce skákat, divě tančiti,
že uslyší to, byť byl zcela hluch!
Tak jistě vypudím ho ze skrýše.

Začne divoce tančit a křičet, po něm i SATYROVÉ. Ze země vystoupí KYLLÉNÉ; SATYROVÉ ztichnou a stojí uctivě.

KYLLÉNÉ:

Proč na můj vrch, vy diví tvorové,
kde zvěř se těší z lesů zeleně
i trav, jste vtrhli s divým povykem?
Co tropíte tu? Jaká změna to?
Dřív písně zpívali jste Pánovi
(ukazuje na SILÉNA –)
– jenž – lehký, bujný thyrsos v ruce své
a oděn laní koží – za vámi
vždy tančil kolem Bakcha s jásotem,
jsa doprovázen sborem jarých nymf,
svých vnuček, a svých synů zástupem:
a nyní – nechápu, kam míří as
zde toto vaše nové třeštění,
a žasnu, žasnu! Slyšela jsem tu
čísi ostré povely jak lovců křik,
když k šelmy doupěti se přiblíží.
A přitom byla o krádeži řeč
i o zloději, jenž má chycen být.
Též do okolí jakous odměnu
zde vyvolával hlasatelův hlas.
A potom povstal povyk zmatený
a dupot, který pronikl v můj byt.
Já uslyšela hluk ten šílený,
zde nikdy neslýchaný dosavad,
jdu k vám a ptám se: posedl vás běs?
Co učiníte nymfě nevinné?

NÁČELNÍK SBORU:

Ach, nymfo s hlubokým pasem, ó slyš
a utiš, utiš svůj veliký hněv!
My divoké bitvy ti nenesem svár
a ničemný jazyk se nedotkne tebe:
ó ušetř, ušetř nás zloby své!
Však pověz nám ochotně, cože to je,
kdože to promluvil tady kdes pod zemí
božským, tak čarovným hlasem?

KYLLÉNÉ:

To už je jemnější než onen ryk,
a takto od bázlivé nymfy víc
se dovíte než skoky divými.
Mně nelíbí se nijak budit svár
a potýkat se slovy ostrými.
Nuž buďte klidní jen a zjevte mi,
co byste rádi chtěli ode mne!

SATYROVÉ se kromě NÁČELNÍKA a SILÉNA rozloží po zemi.

SILÉNOS:

Ó paní kraje, mocná Kylléno,
proč jsme sem přišli, řeknu později;
jen pověz, jaký je to zvláštní hlas
a který smrtelník jej vydává?

KYLLÉNÉ:

Nuž pamatuj si dobře každý z vás,
že, zradíte-li to, co vyjevím,
vás samy stihne za to těžký trest!
Je v sídlech bohů neznámá ta věc,
by se to Héra nedověděla –
Zde v tento koutek, skrytý v pohoří,
kdys přišel k Maie Atlantově Zeus
a bez vědomí choti nebeské
se s Maiou spojil v lásce vespolné.
I porodila synka v jeskyni,
a já jsem nyní jeho pěstounkou;
je chorá posud slabá rodička.
Dnem nocí u kolébky jeho dlím
a ošetřuji děcko, pít a jíst
mu dávajíc a uspávajíc je.
Však tělo jeho sílí den co den,
že úžas jímá mne i zděšení:
je sotva šest to dní, co spatřil svět,^[1]
a jeho údy raší o překot
a vyhánějí, vypučevše tak,
že z děcka je už chlapec rozkvetlý!
Nuž takový zde v hoře žije hoch,
jsa dosud ukryt z vůle Diovy.
A zvuky, tajnou silou znějící,
jež znal bys rád a které úžasem
tvou plní hruď? On z prázdné skořápky
za jeden den si nástroj urobil:
číš slasti plnou kterýs mrtvý tvor
mu skytl, a on hraje v podzemí.

NÁČELNÍK SBORU:

Že dětská hra je ten tajemn…