Antigoné

SBOR:

Ó bože přehojných jmen,
ty potomku Dia hřmícího
a chloubo thébské Semely!
Bdíš nad slavnou ikarskou zemí
a spravuješ hostinný úval
putnické Démétry,
bohyně laskavé.
Ó Bakchu, jenž dlíváš rád
i v Thébách, domově bakchantek,
tam, kde chladivý proud
vine se isménský a saně
kde setba vzešla zhoubná.

I dvojhlavý Parnásu vrch,
jenž jiskrných pochodní je pln,
a kastalské zřídlo tě vídává,
kde kórycké nymfy tě baví
svých sborů tanci a reji.
Úbočí nýských hor,
břečťanem vroubené,
i zelené pobřeží,
tak bohaté na révy plod,
k nám tě vysílá vždy,
v plesném když hlaholu božských písní
se ubíráš do tříd thébských.
To město nejvíce ze všech měst
ty sám i s mateří svou
daříš poctou největší.
I teď, kdy celá naše vlast
je schvácena
chorobou ukrutnou,
sem krokem spásným zavítej k nám,
buď ze srázných parnáských skal,
nebo přes bouřný průliv mořský!

Ó hejsa, ty vůdce sboru hvězd,
jež plápolem sálají,
dozorce nočních jásotů,
ty plémě Diovo, zjev se nám,
ó pane náš,
s družinou bakchantek svých,
jež božským nadšením vzrušena jsouc,
tě provází, celou pak noc
slaví tanci Iakcha vládce.

PRVNÍ POSEL (přicházeje ze strany):

Théb staroslavných vzácní občané,
já nechci život lidský chváliti
ni hanět, ať se zdaří jakkoli.
Neb osud drtí, osud povznáší
jak nešťastného, tak i šťastného,
a co má přijít, nikdo netuší.
Byl kdysi Kreón hoden závisti,
když od nepřátel vlast nám zachránil
a přijal svrchovanou v zemi moc
a vládl, vzkvétal zdárným potomstvem.
To vše je teď to tam: Kdo radostí
je zbaven, ten už, myslím, nežije,
je živou mrtvolou. Nechť jeho dům
je skvěle bohat, nechať jako král
si žije, nemá-li však radostí,
vše ostatní bych nevzal od něho
ni za stín dýmu místo rozkoší.

NÁČELNÍK:

Co strastného zas neseš pro krále?

PRVNÍ POSEL:

Jsou mrtvi; živí smrtí vinni jsou!

EURYDIKÉ otvírá vrata.

NÁČELNÍK:

Kdo koho zabil? Kdo to zhynul? Mluv!

PRVNÍ POSEL:

Je mrtev Haimón, sám se zavraždil.

EURYDIKÉ se lekne a ve mdlobách padne do náručí služek.

NÁČELNÍK:

Ó věštče, jak jsi splnil slovo své!

PRVNÍ POSEL:

A nyní uvažme, jak jednat dál!

NÁČELNÍK:

Hle, tu je Eurydiké ubohá,
choť Kreontova; z domu vychází,
buď náhodou, či slyšíc o synovi.

EURYDIKÉ se vzpamatuje.

EURYDIKÉ:

Já zaslechla tu zprávu, občané,
chtíc vyjít právě z domu, abych se
zde pomodlila k božské Palladě;
a jak jsem odsouvala závoru
a otvírala, udeří mě v sluch
ta zpráva o neštěstí v rodině;
mne schvátil děs, i padnu ve mdlobách
svým služkám v náruč. Nuže povězte
mi znovu, jaká byla ona zvěst?
Jsem strastí znalá, chci ji vyslechnout.

PRVNÍ POSEL:

Já, milá paní, byl jsem při tom sám
a slova pravdivého nesmlčím.
Nač bych tě šálil slovy hladkými,
jež by se objevila potom lží?
Vždyť pravda vyjde vždycky na povrch.

Já šel s tvým chotěm v jeho průvodě
až na tu pláň, kde ležel ubohý
trup Polyneikův od psů rozsápán.
I pomodlili jsme se k Hekatě
a k Hádovi, by ztišit ráčili
svůj hněv, a tělo svatou koupelí
jsme omyli a …