Antigoné

Odkvapí.

SBOR:

Mnoho je na světě mocného,
nic však mocnější člověka.
On i za větrů bouřlivých
přes moře siné se vydává
a proniká přívalem hlučných vln,
jež smáčejí jeho loď.
I Zemi, nejvyšší ze všech božstev,
neúnavnou a nezmařilou, rok co rok
sužuje pluhem, jejž obrací sem a tam,
když s plemenem koní brázdí půdu.
On též do léček úskočných
lapá bystrého ptactva rod,
loví divoké zvěře dav,
tvorstvo žijící v hlubinách vln
zná chytati do smyček spletených v síť,
ten důvtipu plný muž!
I šelmu, žijící volně v horách,
ovládá bezpečně silou své myšlenky,
ohřívanou šíj koně si krotí jhem,
i horského nezdolného býka.
On mluvu si osvojil též
i hbitého myšlení um
a vypěstil pudy sdružovat se do měst;
zná unikat mrazů nevlídných
jasným střelám i lijákům,
jsa důmyslu pln; a žádné věci budoucí
se bez důmyslu nechápe.
Jen smrti uniknout neumí;
jak ujít však těžkým nemocem,
V tom se vyzná.
Tu obratnost maje a vtip
i moudrost, jíž netušil sám,
hned k dobru se kloní, hned zas ke zlu chýlí.
Kdo zákonů své otčiny dbá
i přísahou posvěcených práv,
ten povznáší vlast; však ten je vlasti nehoden,
kdo směle zlu se oddává.
Kéž nikdy nesdílí můj krb
a dalek je mému smýšlení ten,
kdo tak jedná!

HLÍDAČ přivádí na scénu ANTIGONU.

NÁČELNÍK:

Aj, jaký to div! Jsem rozpaků pln!
Jak popříti mám, když to bezpečně vím,
že ta dívka zde je Antigoné?
Ty nešťastná
a nešťastným zplozená otcem! Co to?
Což vedou tě sem, žes nedbala nic
slov zákazu králova? Chytli tě snad,
kdyžs jednala nerozumně?

HLÍDAČ (přiváděje ANTIGONU):

Toť ta, jež vykonala onen čin;
my při pohřbu ji chytli. Kde je Kreón?

NÁČELNÍK:

Hle, tu se vrací z domu, právě vhod.

KREÓN (vycházeje):

Co je? A k čemu vhod se navracím?

HLÍDAČ:

Ach, pane, člověk nemá ničeho
se zříkat přísežně, neb rozvaha
jej často potom z klamu usvědčí.
Hle, já jsem tvrdil, tvými hrozbami
tak zlekán, že sem nikdy nepřijdu.
Však náhlé, netušené radosti
se nevyrovná žádná jiná slast,
i přicházím, ač vázán přísahou:
Zde vedu dívku, kterou při pohřbu
jsme chytli. Teď se nelosovalo;
ten šťastný lov je můj a ničí víc!
A nyní, pane, vezmi si ji sám
a po svém přání se jí vyptávej
a pátrej. Ale já si zasloužím
být viny prost a ujít pohromě.

KREÓN:

A kde a jaks tu dívku přistihl?

HLÍDAČ:

Když pohřbívala bratra; teď víš vše.

KREÓN:

A je to pravda? Víš, co povídáš?

HLÍDAČ:

Já pohřbívat ji viděl přes zákaz
to tělo: mluvím jasně, zřetelně?

KREÓN:

A jaks ji viděl, jaks ji přistihl?

HLÍDAČ:

To bylo tak: Já navrátil se zpět,
zle zděšen těmi tvými hrozbami
a všechen prach jsme smetli, který kryl
tu mrtvolu, a tělo tlející
jsme dobře očistili. Nato pak
jsme po větru si na svah usedli,
by nešel na nás zápach z mrtvého.
Druh dráždil druha výtkou, nadávkou
i hrozbou, kdo by snad byl nedbalý,
a tak čas utíkal, až zářivý
kruh slunce dostih’ středu blankytu
a vedro pálilo. Tu najednou
se zdvihla hrozná bouře od země
a vířila až k nebi, plníc pláň
a rvouc vše listí z&n…