Antigoné

Ráno. ANTIGONÉ nese v ruce konvici s pohřební obětí a vychází s ISMÉNOU z paláce.

ANTIGONÉ:

Ach, rodná sestro, družná Isméno,
víš o nějakém zlu, jež Oidipús,
náš otec, na rod svolal a jímž Zeus
nás ještě za života nestíhá?
Vždyť není žalu, není bolesti
ni potupy, ni hanby, které bych
i v tvých i ve svých strastech nezřela.
A jaký prý to příkaz právě dal
zas Kreón všemu lidu ohlásit?
Víš o něm, slyšelas? Či tajno ti,
že hrozí bratru od nepřátel zlo?

ISMÉNÉ:

Ne, Antigono, ke mně nedošla
ni sladká zvěst, ni žalná o bratřích
již od té chvíle, co jsme pozbyly
jich obou, když dvě ruce bratrské
dvě rodná těla sklály v jeden den.
Dnes v noci odtud vojsko argejské
pryč odtáhlo, a dále nevím nic,
ni že jsme šťastnější, ni bídnější.

ANTIGONÉ:

Já jsem to věděla, i vedu tě
ven z domu, ať mě sama vyslechneš.

ISMÉNÉ:

Co jest? Jaks pobouřena v mysli své!

ANTIGONÉ:

Což neodepřel z bratří jednomu
čest pohřbu Kreón, kdežto druhému
ji přisoudil? Prý zcela po právu
dal Eteokla vložit do hrobu,
cti aby došel dole v podsvětí;
však tělo Polyneika, padlého
tak nešťastně, prý ani oplakat,
ni rovem nesmí nikdo přikrýti,
jak dal prý rozhlásiti občanům:
má zůstat neoželen, nepohřben,
všem dravcům, číhajícím na sladký
ten poklad, pochoutkou. A zákaz ten
prý vydal dobrý Kreón pro tebe
i pro mne – ano, pro mne! – a jde sem,
chce všem, kdož o tom dosud nevědí,
to jasně vyhlásit. A nebere
prý nalehko svůj zákaz: Kdokoli
se proti tomu nějak proviní,
má veřejně být ukamenován!
Nuž, tak jsme na tom. A ty zakrátko
máš dokázati, jsi-li šlechetná,
či z dobrých předků dcera nehodná.

ISMÉNÉ:

Ty bláhová, co mohu změnit já
ať tak či onak v celé věci té?

ANTIGONÉ:

Hleď se mnou jednat, se mnou pracovat!

ISMÉNÉ:

A v jakém smělém činu? Co to zamýšlíš?

ANTIGONÉ:

Zda se mnou pochováš bratra mrtvého.

ISMÉNÉ:

Ty přec ho pohřbít chceš i proti zákazu?

ANTIGONÉ:

Je můj i tvůj: nuž chci – když nechceš ty!?

ISMÉNÉ:

Ty smělá, a což zákaz Kreontův?

ANTIGONÉ:

On nemá práva brát mi, co je mé!

ISMÉNÉ:

Ach, sestro, uvaž jen, jak neslavně
a stíhán záštím zhynul otec náš,
když pod tíhou svých vin, jež odkryl sám,
si vlastní rukou vyrval oči své,
a dále: Jeho máť a spolu choť
jak bídně ukončila provazem
svůj život; konečně jak v jeden den
dva naši bratři rukou vespolnou
se zavraždili oba navzájem,
ti ubozí, a stejný smutný los
si uchystali. Pohleď, zbýváme
teď jen my dvě, a zhynem prabídně
i my, když přestoupíme násilím
ten rozkaz vladařův a vzepřeme
se jeho moci. Třeba uvážit,
že jsme jen ženy, kterým nemožno
se pouštět s muži v boj, a mimoto
že podléháme lidem mocnějším
a že je tedy nutno poslechnout
i v tom i v lecčems ještě trapnějším.
A proto prosím mrtvé pod zemí,
ať odpustí mi, jsem-li nucena
tak jednati, a vládce poslechnu.
Chtít provést nemožné je nerozum.

ANTIGONÉ:

Nu…