Élektrá

NÁČELNICE SBORU:

Ó běda! Rod mých pánů bývalých
je do kořene, zdá se, vyhuben!

KLYTAIMÉSTRA (probírá se z dojetí):

Co je to, Die? Mám to štěstím zvát
či neštěstím, však ziskem? Jaký bol
svou pohromou si život zachovat!

PĚSTOUN:

Proč jsi tak, paní, skleslá nad tou zprávou?

KLYTAIMÉSTRA:

Je úžasné být matkou! Nemá zášť
k svým dětem, byť jí ubližovaly.

PĚSTOUN:

Nuž nadarmo jsem přišel, jak se zdá.

KLYTAIMÉSTRA (horlivě):

Ne nadarmo! Jak to, že nadarmo?
Vždyť důkazy mi neseš bezpečné,
že zahynul plod mého života,
jenž odpad’ od prsu i péče mé
a jako vyhnanec žil v cizině
a od té doby, co vlast opustil,
mne nespatřil a jen mi vyčítal
smrt otcovu a zlou mi hrozil mstou,
takže mě sladký spánek za noci
ni za dne nepojímal – žila jsem
jak v stínu smrti po celý ten čas!
A nyní – dnešek strachu zbavil mne
jak před ním, tak i
(ukazuje na ÉLEKTRU)
                                   před tou zde; je ta
tím větším zlem, že se mnou bydlela
a stále pila srdce mého krev.

Jásavě.

A nyní před jejími hrozbami
jsem bezpečna a blaze budu žít!

ÉLEKTRÁ (se za této řeči vytrhla z bolestného mlčení):

Já nešťastná! Teď nad tvým osudem
lze zalkat, bratře, když tak dokonav
jsi matce pro smích! Ó jak je to krásné!

KLYTAIMÉSTRA:

Ne s tebou, s ním však ano, tak jak jest!

ÉLEKTRÁ (vzpíná ruce):

Ó slyš to, Nemesis nebožtíkova!

KLYTAIMÉSTRA:

Slyšela, koho měla, svedla dobrou věc!

ÉLEKTRÁ:

Ó vysmívej se! Teď ti přeje štěstí.

KLYTAIMÉSTRA (výsměšně):

A nezničíš je ty a Orestés?

ÉLEKTRÁ:

Jsme sami zničeni – jak zničit tebe?

PĚSTOUN sledoval ten výstup, a projevoval útrpnost s ÉLEKTROU.

KLYTAIMÉSTRA (k PĚSTOUNOVI):

Jdi za svou cestou hoden velké mzdy,
žes křiky halasné jí přetrhl.

PĚSTOUN (chladně):

Vše tedy v pořádku, já mohu jít.

KLYTAIMÉSTRA (horlivě):

Ne, ne! To nejednal bys ke cti mně
ni příteli, jenž tě k nám vypravil.
Pojď dovnitř! Ta nechť křikem želí zde
i svého i svých přátel neštěstí!

Vejde s PĚSTOUNEM a se služkou do domu.

ÉLEKTRÁ (ke SBORU):

Zdaž v zármutku a bolu zatkala
ta bídná, zaplakala nad synem,
jenž takto zahynul – co myslíte?
Šla odtud s výsměchem! Já ubohá!
Jaks mě svou smrtí zničil, drahý bratře!
Tys odešel a všechny naděje,
jež zbyly ještě v srdci, vyrvals mi:
žes živ a přijdeš otce pomstíti
a též mne ubohou. Kam půjdu teď?
Jsem sama, když jsem tebe ztratila
i otce. Zas již musím sloužit těm,
kdo mi jsou z lidí nejprotivnější,
těm vrahům otce. Ach, jak krásný stav!
Však já už s nimi v domě nebudu!
Svým žitím zhrdnu, přátel nemajíc,
a zde se u vrat sama umořím.
A jsem-li komu z domu na obtíž,
ať usmrtí mne! Smrt mi bude vděk
a žíti trudno; nepřeji si žít!

Vrhne se k zemi před vraty paláce.

SBOR (mluví jednotliví členové):

Kde jsou as, kde Diovy blesky, kde Hélios zářný,
jestliže patří na tyto činy
a klidně je snesou a skrývají?

ÉLEKTRÁ (zakrývá si obličej, vzlyká):

Ach běda, ach žel!

SBOR:

Ó dítě mé, cos propukla v pláč!

ÉLEKTRÁ:

Ó –

SBOR (vpadá):

Zmlkni a stře…